III. ÚS 2697/14

19. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti E. V., právně zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem Šumavská 35, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 12. 6. 2014 č. j. 8 KZT 10/2014-13, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně jako účastníka řízení, a za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Kroměříž, oddělení obecné kriminality, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, jímž v trestní věci stěžovatelky mělo dojít k porušení jejích ústavně garantovaných základních práv, a to zejména základního práva na soudní ochranu, na rodinný život a rodičovství a na soukromí. Stěžovatelka se dále domnívá, že bylo zasaženo do jejího práva nebýt stíhána z jiných důvodů, než důvodů stanovených v zákoně dle čl. 8 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z přiložených listin, usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Územní odbor Kroměříž, oddělení obecné kriminality ze dne 11. 5. 2014 č. j. KRPZ-83334-81/TČ-2013-150871-RCH, bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno stíhání stěžovatelky jako obviněné ze spáchání přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, jehož se měla dopustit společně se spoluobviněným K. J.

Trestná činnost má spočívat po skutkové stránce (stručně řečeno) v tom, že stěžovatelka spolu s K. J., v úmyslu neoprávněně získat pro své dvě nezletilé děti a pro sebe české státní občanství, měla v blíže nezjištěné době před rokem 2012 padělat listinu označenou jako "Zápis o určení otcovství k nenarozenému dítěti souhlasným prohlášením rodičů před honorárním konzulem České republiky ve Švýcarsku". Tuto padělanou listinu předložila v roce 2013 matrice Magistrátu města Brna, kde byly vystaveny jejím nezl. synům M. a V. rodné listy a poté s těmito doklady požádala správní orgány Ministerstva vnitra o povolení přechodného pobytu na území České republiky.

Stěžovatelka podala proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stížnost, o níž rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením uvedeným v záhlaví tohoto usnesení tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.

Nyní projednávanou ústavní stížností je napadeno druhoinstanční rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně.

III.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelka tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustila. Předkládá svou skutkovou verzi případu a tvrdí, že okolnosti vyhotovení listiny, nazvané "Zápis o určení otcovství k nenarozenému dítěti souhlasným prohlášením rodičů před honorárním konzulem České republiky ve Švýcarsku" byly policejním orgánem a státním zástupcem zcela chybně interpretovány. Tato listina prý nebyla padělána, nýbrž legálně pořízena v souvislosti s očekávaným narozením dětí, počatých umělým oplodněním, přičemž identitu biologického otce - dárce spermatu nelze uvést. Spoluobviněný K. J. prý uznal otcovství v souladu s právními předpisy. Pokud prý konzulární listina byla chybně zaevidována, nelze z toho dovozovat, že by tato skutečnost svědčila o její vině.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že "výrok usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání postrádá zákonem předepsané náležitosti, skutek tak, jak je popsán, nenaplňuje skutkovou podstatu trestných činů, v popisu skutku je nedostatečným způsobem popsán úmysl stěžovatelky a jejího partnera J., subjektivní stránka skutku není uvedena, není uveden ani jasný důvod a prospěch, který by měla stěžovatelka či její partner uvedeným jednáním získat, z důkazů založených v trestním spise nevyplývají závěry učiněné policejním orgánem. Toto rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné".

Státní zástupce prý porušil základní práva stěžovatelky tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání nezrušil, "když neshledal, že napadené usnesení policejního orgánu postrádá předepsané zákonné náležitosti a popsané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu uvedených trestných činů".

IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů činných v trestním řízení a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS, viz http://nalus.usoud.cz).

Žádné takové pochybení ústavněprávní dimenze nebylo v posuzovaném případě zjištěno.

Jde-li o dokazování před orgány činnými v trestním řízení, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4, odst. 5 tr. řádu). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci orgánů činných v trestním řízení, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat orgány činné v trestním řízení.

Ústavní soud v minulosti opakovaně označil svou ingerenci do přípravného řízení trestního za nežádoucí, ne-li zcela nepřípustnou (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03). Pokud jde o ústavní stížnosti, které spočívají v polemice s důvodností trestního stíhání nebo v dílčích procesních či skutkových námitkách proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany orgánů činných v trestním řízení o zjevnou svévoli a hrozí-li stěžovateli neodvratná újma. Dalších garancí se obviněnému dostává v rámci práva na spravedlivý proces podle článku 36 až 40 Listiny; ústavněprávní přezkum je v přípravném řízení namístě zpravidla jen tehdy, pokud případné závažné nedostatky nemohou být napraveny v soudním stadiu trestního řízení [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09, srov. důvody k předběžnému projednání obžaloby podle § 186 písm. e) tr. řádu].

Ve věci stěžovatelky je ze samotného napadeného rozhodnutí zřejmé, že výtky vůči postupu policejního orgánu a státního zástupce nejsou důvodné.

Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání bylo vydáno a odůvodněno v mezích ústavnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 a III. ÚS 554/03, případně i sp. zn. I. ÚS 369/05 a další) a je náležitě odůvodněno. Pro zahájení trestního stíhání nelze požadovat stejnou míru přesnosti popisu skutku jako pro podání obžaloby či pro odsuzující rozsudek soudu; usnesení policejního orgánu je vydáváno pouze na základě důvodného podezření (srov. dikci § 160 odst. 1 věta první tr. řádu), které má být v průběhu vyšetřování buď potvrzeno anebo vyvráceno. Nejde o praktickou jistotu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, ale pouze o vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se určitá osoba dopustila skutku, který vykazuje znaky trestného činu.

V projednávané věci byly dle zjištění Ústavního soudu popsány ty okolnosti stíhaného skutku, které jsou rozhodné pro jeho posouzení z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestných činů napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku.

Státní zástupce v napadeném rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem přezkoumal usnesení policejního orgánu ve světle námitek, které byly uplatněny ve stížnosti obviněné, a proto Ústavní soud může na odůvodnění napadeného rozhodnutí v podrobnostech odkázat.

V.
V projednávané věci je třeba zdůraznit, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila již v rámci své obhajoby v přípravném trestním řízení a jimiž se státní zástupce zabýval. Stěžovatelka tak fakticky staví Ústavní soud do role další instance soustavy orgánů činných v trestním řízení, jež tomuto orgánu nepřísluší.

Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádná výraznější procesní pochybení, ani pochybení ústavněprávního rázu.

Ústavní soud byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že tímto svým rozhodnutím nijak nepředjímá další průběh trestního řízení. Stěžovatelka bude mít i nadále otevřenu cestu k uplatnění práva na obhajobu a k uplatnění dalších práv, která požívají obvinění v průběhu trestního stíhání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2697/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies