II. ÚS 2868/13

19. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Rostislava Hůly, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, V Jámě 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, č.j. 28 Cdo 2494/2009-316, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2011, č.j. 5 C 106/2003-418, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012, č.j. 24 Co 204/2011-469, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, č.j. 28 Cdo 3303/2012-519, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 9. 2013, jež byla doplněna podáním ze dne 4. 10. 2013 a která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.

2. Právní předchůdkyně stěžovatele se svou žalobou domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě blíže specifikovaných pozemků, a to z titulu oprávněné osoby dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2007, č.j. 5 C 106/2003-189, mj. tak, že soud určil, že právní předchůdkyně stěžovatele je vlastnicí pozemku parc. č. X v katastrálním území Štěrboholy o výměře 13 942 m2. Soud prvního stupně došel k závěru, že právní předchůdkyni stěžovatele svědčí restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť k převodu předmětného pozemku do vlastnictví státu, resp. jiné právnické osoby, došlo na základě kupní smlouvy, jež byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno též rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009, č.j. 24 Co 317, 318/2008-274.

3. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č.j. 28 Cdo 2494/2009-316, zrušil výše uvedená rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm zpochybnil závěr soudů nižších stupňů stran uzavření předmětné kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. V této souvislosti poukázal na to, že předmětný převod byl uskutečněn dle tehdy platných cenových předpisů, přičemž se tak stalo v době, kdy půda již nebyla (s limitovanými výjimkami soukromého vlastnictví) reálným předmětem případného individuálního vlastnictví, k němuž by bylo možné vykonávat kterékoli z vlastnických oprávnění, čímž byla hodnota půdy silně snížena. Nejvyšší soud dále neshledal, že by smlouva byla uzavřena v tísni, neboť na tuto nelze dle názoru dovolacího soudu usuzovat toliko z výzvy k uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 5. 1987, jež byla tehdejšímu vlastníkovi pozemku adresována a která obsahovala mj. sdělení, že nevyjádří-li tento svůj souhlas s uzavřením kupní smlouvy, budou učiněny kroky směřující k vyvlastnění. Takový postup byl dle názoru dovolacího soudu tehdy běžný a nelze jej proto klást na roveň např. kolektivizaci. Pro výše uvedené dovolací soud uzavřel, že bude věcí dalšího posouzení, zda s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu byly naplněny podmínky existence restitučního titulu či nikoli.

4. Obvodní soud pro Prahu 10 svým rozsudkem ze dne 2. 3. 2011, č.j. 5 C 106/2003-418, žalobu právní předchůdkyně stěžovatele na určení, že tato je vlastnicí předmětných pozemků, zamítl. Uvedl, že ve věci nebyly splněny podmínky existence restitučního titulu, když smlouva nebyla uzavřena v tísni ani za nápadně nevýhodných podmínek. V této souvislosti poukázal na to, že jediná tvrzená tíseň byla právní předchůdkyní stěžovatele spatřována ve skutečnosti, že původnímu vlastníku pozemku byl zaslán dopis ze dne 6. 5. 1987 obsahující upozornění, že v případě, když do 15 dnů nevyjádří svůj souhlas s uzavřením smlouvy, bude Velkoobchod průmyslovým zbožím Praha nucen požádat neprodleně stavební úřad o zahájení vyvlastňovacího řízení. Takováto výzva však dle názoru soudu prvního stupně nebyla způsobilá ovlivnit právního předchůdce žalobkyně do té míry, aby ho omezila na svobodě rozhodování. Ani kupní cenu nemovitostí ve výši 0,40 Kčs za 1 m2 nelze dle názoru soudu prvního stupně označit za nápadně nevýhodnou, neboť tato byla stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy, konkrétně vyhláškou č. 128/1984 Sb. Tato cena, byť nebyla pro prodávajícího zvláště výhodnou, dle názoru soudu prvního stupně nedosahuje intenzity nápadné nevýhodnosti.

5. Toto rozhodnutí bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2012, č.j. 24 Co 204/2011-469. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyni stěžovatele nesvědčí restituční titul, když kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni (upozornění na možnost vyvlastnění dle odvolacího soudu tíseň nezakládá a jiné okolnosti nebyly prokázány) ani za nápadně nevýhodných podmínek (kupní cena odpovídá tehdy platnému cenovému předpisu a v konkrétním případě není ani důvod pro aplikaci výkladu, že zde byly jiné nápadně nevýhodné podmínky).

6. Dovolání právní předchůdkyně stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, č.j. 28 Cdo 3303/2012-519, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.

III.

7. Stěžovatel jako právní nástupce původní žalobkyně svou ústavní stížností napadl čtyři posledně uvedená rozhodnutí obecných soudů. V ní vyslovil svůj nesouhlas s jejich názorem, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž tento závěr označil za závěr vedoucí k zjevné nespravedlnosti. Ohradil se též proti závěru soudů stran zastavěnosti předmětných pozemků [posuzováno z hlediska § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] a neporušení tzv. blokačního ustanovení [§ 5 odst. 3 zákona o půdě]. Obecným soudům dále vytkl překvapivost jejich rozhodnutí, kterou spatřoval v rozchodu právních názorů soudu prvního stupně a soudu odvolacího se soudem dovolacím, který zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů. Obecné soudy dle názoru stěžovatele pochybily též v tom, že svá rozhodnutí v některých částech nedostatečně odůvodnily, nerespektovaly konstantní judikaturu a rozhodly v rozporu s účelem zákona o půdě.

IV.

8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

10. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

11. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Je však zřejmé, že toto právo stěžovateli (ani jeho právní předchůdkyni) upřeno nebylo. Stěžovateli (jeho právní předchůdkyni) se dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, jenž měl k dispozici všechny procesní prostředky, jejichž prostřednictvím se mohl bránit proti nepříznivému rozhodnutí ve věci a jichž také využil. To je však v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

12. Ústavní soud by byl oprávněn svým kasačním rozhodnutím zasáhnout do rozhodovací praxe obecných soudů pouze tehdy, dospěl-li by k závěru, že interpretace podústavního práva, kterou obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, je výrazem interpretační svévole (libovůle), jíž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, resp. představuje výklad extrémní, resp. excesivní.

13. Navzdory očekávání stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze. Obecné soudy řádně vysvětlily, z jakého důvodu mají za to, že předmětná kupní smlouva nebyla původním vlastníkem pozemku uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a nemůže tak představovat restituční titul dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Ústavní soud dále neshledal, že by závěr obecných soudů, dle nichž samotná skutečnost, že pozemky byly prodány za cenu 0,40 Kčs/m2, nemůže vést k závěru o nápadně nevýhodných podmínkách (přičemž jiné okolnosti v řízení zjištěny ani tvrzeny nebyly), byl v rozporu s konstantní judikaturou, jak tvrdil stěžovatel (srov. např. usnesení ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 37/01, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rozpor s dřívější judikaturou Ústavní soud neshledal ani pokud jde o tvrzení stěžovatele, že jeho právní předchůdce jednal v tísni, když byl před uzavřením smlouvy upozorněn na možnost vyvlastnění předmětných pozemků (srov. např. usnesení ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. III. ÚS 170/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

14. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatele o překvapivosti rozhodnutí obecných soudů. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 4809/12, nález ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, nález ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 3844/12, či nález ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2388/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz), o překvapivé, resp. nepředvídatelné rozhodnutí se jedná tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě hovořit nelze, neboť právní předchůdkyně stěžovatele měla možnost vyjádřit se k dovolání vedlejší účastnice, na jehož základě dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, a také tak učinila. Právní předchůdkyně stěžovatele dále měla možnost reagovat na právní názor dovolacího soudu v dalším řízení (před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a konečně i soudem dovolacím, které se následně věcí znovu zabývaly) a uvádět v řízení skutečnosti či navrhovat důkazy, které by mohly tento právní názor zvrátit, což také učinila. Pouhá skutečnost, že dovolací soud ve svém kasačním rozhodnutí vyslovil na věc jiný právní názor, než předtím zaujaly soudy nižších stupňů, není v žádném případě skutečností, jež by v dané věci mohla založit závěr o nepředvídatelnosti vydaných rozhodnutí.

15. Jde-li o zbývající námitky stěžovatele, jimiž tento brojil proti závěrům obecných soudů o zastavěnosti předmětného pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a (ne)porušení blokačního ustanovení ve smyslu § 5 odst. 3 téhož zákona, těmito se Ústavní soud nezaobíral, neboť tyto závěry nemohly mít s ohledem na skutečnost, že obecné soudy neshledaly existenci restitučního titulu, žádný vliv na výsledek sporu a rovněž obecné soudy se těmito otázkami zabývaly toliko obiter dictum.

V.

16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2868/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies