III. ÚS 1713/14

19. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Aleny Hykové, zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Praha 1, Konviktská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014 č.j. 26 Cdo 156/2014-346 a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2012 č.j. 55 Co 377/2012-292 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 1. 2012 č. j. 21 C 287/2006-240, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v její občanskoprávní věci, neboť v důsledku jejich vad mělo být porušeno právo na spravedlivý proces, ústavně zaručené článkem 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 21 C 287/2006 se podává, že v řízení před obecnými soudy, v němž stěžovatelka vystupovala jako žalovaná, jí byla rozsudkem nalézacího soudu uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 228 141 Kč s příslušenstvím; k odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozhodnutím, rovněž napadeným ústavní stížností, tento rozsudek potvrdil, a její dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, a využila i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

V části ústavní stížnosti, označené titulkem "Porušení ústavních práv a svobod", stěžovatelka k tvrzenému porušení tohoto práva konkrétně uvádí pouze tolik, že obecné soudy nevyhodnotily předložené důkazy objektivně, a podcenily ty, jež svědčily o tom, že žalobkyni přiznanou částku nedluží. Toto tvrzení však vyjadřuje pouze nesouhlas stěžovatelky s hodnocením důkazů, učiněným obecnými soudy, a bez dalšího z něj zásah do jí dovolávaných základních práv a svobod přirozeně nevyplývá.

Ve zbytku je pak ústavní stížnost polemikou se závěry obecných soudů, kterou stěžovatelka (nepřípadně) vyzývá Ústavní soud k věcnému přezkumu jejich rozhodnutí, přičemž však neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny. Vesměs jde o argumentaci, kterou se bránila proti žalobě již v řízení před obecnými soudy a s níž se soudy ve stížností napadených rozhodnutích srozumitelně a v dostatečném rozsahu vypořádaly.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí, resp. procesního spisu, a se zřetelem k výše řečenému, má Ústavní soud za to, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány; jako návrh zjevně neopodstatněný podle téhož ustanovení proto mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014

Jan Filip v. r.
předseda senátu

Za správnost:
Jana Němečková


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies