III. ÚS 887/14

19. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Milana Sejkory, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2014 č. j. Aprk 74/2013-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, doručeným Městskému soudu v Praze dne 27. 11. 2013, se stěžovatel domáhal, aby byla určena lhůta k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a to k rozhodnutí o zpětvzetí jeho žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu.

Městský soud usnesením ze dne 3. 12. 2013 č. j. 6 A 127/2012 řízení zastavil a stěžovateli sdělil, že požadovaný úkon provedl, načež stěžovatel ve smyslu § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích přípisem ze dne 6. 12. 2013 prohlásil, že na svém návrhu nadále trvá, pročež soud návrh postoupil k rozhodnutí Nejvyššímu správnímu soudu, který jej obdržel dne 12. 12. 2013. Podáním (ze dne 13. 12. 2013), doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 17. 12. 2013, vzal stěžovatel tento návrh zpět s odůvodněním, že městský soud úkon, jehož provedení se domáhal, již učinil.

Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud řízení ve věci návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu zastavil a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění k nákladovému výroku uvedl, že v této věci nelze aplikovat ustanovení § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, a současně nejsou naplněny ani podmínky ani pro užití § 146 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s § 174a odst. 5, věta druhá, zákona o soudech a soudcích), neboť "význam prohlášení se v případě, že ... soud postupoval ve smyslu § 174a odst. 3, věty druhé, zákona o soudech a soudcích, přibližuje významu samotného návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu", a tudíž při přiměřené aplikaci uvedeného ustanovení občanského soudního řádu lze jako rozhodné "chování" soudu odvíjet až od doby, kdy bylo učiněno prohlášení o trvání na návrhu. V nyní projednávané věci však poté, co stěžovatel prohlásil, že na svém návrhu trvá, městský soud žádný úkon neučinil, a tudíž nelze dovodit, že by ke zpětvzetí návrhu bylo přistoupeno v procesních poměrech přiměřené aplikace § 146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., tedy pro jeho "chování".

V ústavní stížnosti, jež obsahově směřuje toliko proti nákladovému výroku, stěžovatel namítá, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byl zasažen ve svých právech garantovaných v čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to pro extrémní a svévolný výklad práva, k němuž se tento soud uchýlil ve vztahu k § 146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř. ve spojení s § 174a odst. 5 věta druhá, zákona o soudech a soudcích, jestliže dovodil, že za "okamžik rozhodný pro relevantnost pozdějšího chování soudu" je nutno považovat až okamžik doručení prohlášení o trvání na návrhu. Dle stěžovatele jest však tímto rozhodným okamžikem již doručení návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a takový výklad nemůže zpochybnit ani dikce ustanovení § 174a odst. 3 zákona o soudech a soudcích. Stěžovatel dále namítá, že rozvrh práce Nejvyššího správního soudu v případě rozhodujícího senátu "Aprk" nedává (z podrobně rozvedených důvodů) záruku nestrannosti a nezávislosti soudního rozhodování, z čehož dovozuje, že i jeho právo na zákonného soudce bylo porušeno.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost v té části, v níž směřuje proti rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu a složení senátu "Aprk", rozhodujícího ve věcech návrhů na určení lhůty k provedení procesního úkonu, se v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkou, obsaženou v ústavních stížnostech podaných v obdobných právních věcech jiného stěžovatele (zastoupeného týmž zástupcem), které Ústavní soud již dříve usneseními sp. zn. III. ÚS 1552/13 či sp. zn. I. ÚS 3117/13 odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Mimo jiné zde konstatoval, že "je-li zaručena nestrannost a nezávislost rozhodujícího soudce, není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce, rozhoduje-li v celé zemi určitou agendu jen jediný samosoudce, ač by vhodnost takového systému z hlediska jiných ústavních hodnot byla pochopitelně minimálně diskutabilní. Rozvrh práce Nejvyššího správního soudu, dle nějž je určitá agenda přidělována několik let stejně složenému tříčlennému senátu, výše uvedené závěry dle názoru Ústavního soudu nijak neporušuje" (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3117/13).

Tento závěr se uplatní i v nyní projednávané věci a Ústavní soud neshledává žádného důvodu, pro který by se měl od něj jakkoliv odchýlit.

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde především, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Nic z uvedeného pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s Nejvyšším správním soudem na úrovni jím užitého podústavního práva a nikterak neosvědčuje, proč by měla nabýt ústavněprávního rozměru, resp. proč by do ní měl zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to patrně proto, že jiné instance již není.

Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že závěry ohledně práva stěžovatele na úhradu nákladů řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, jež v této věci Nejvyšší správní soud přijal, neshledává excesivními či zatíženými nepřijatelnou libovůlí, čímž své možnosti pokládá za vyčerpané. Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolával, doloženo nebylo.

Obdobné platí i se zřetelem k bagatelní částce (8.712 Kč), o niž stěžovatel vede spor, jestliže její nepřiznání relevantní (podstatný) zásah do jeho majetkových práv, coby podmínku ústavněprávní ochrany, zjevně nepředstavuje.

Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší (in concreto) dodat, že celkové pojetí procesního režimu dle § 174a zákona o soudech a soudcích, jako vůči procesům dle části první a třetí občanského soudního řádu zvláštního, jež si Nejvyšší správní soud osvojil, je podústavně i ústavně akceptovatelné, má racionální základnu a je i efektivně obhajitelné, což platí rovněž (resp. zde právě) o důsledcích náhradově nákladových (nejde o klasický kontradiktorní spor, v němž by se mohla bez dalšího uplatnit hlediska jeho úspěchu). Přiléhavým - a rozhodným - východiskem je znění § 174a odst. 3, věty druhé, zákona o soudech a soudcích, dle kterého se za tam stanovených podmínek "k návrhu dále nepřihlíží", čímž je rozhodování o jeho nákladech vyloučeno, jakož i (z druhé strany) výslovné zakotvení speciálních podmínek, kdy naopak o nákladech rozhodnout třeba, v ustanovení § 174a odst. 8 téhož předpisu. Okolnost, že absenci prohlášení dle § 174a odst. 3, věty druhé, zákona o soudech a soudcích jest klást naroveň prohlášení, jež bylo "vzato zpět", interpretaci rámce možností dovolat se ustanovení § 146 odst. 2, věty druhé, o. s. ř., již podal Nejvyšší správní soud, jen posiluje.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Co do náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, o níž stěžovatel žádal, postačí odkázat na ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; tam zakotvené hledisko "výsledku řízení" mu zřejmě nesvědčí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 887/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies