III. ÚS 780/13

19. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Josefa Čižinského, zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova 148, proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 123 EC 28/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie - zrušil v záhlaví označený nákladový výrok rozsudku, vydaného v jeho občanskoprávní věci.

Tímto rozsudkem Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu, jíž se žalobce (Česká kancelář pojistitelů) na stěžovateli domáhal zaplacení částky 5 314 Kč s příslušenstvím; současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Okresní soud odůvodnil nákladový výrok, resp. aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že stěžovatel sice byl "procesně vzato úspěšný, avšak soud přihlédl ke specifickým okolnostem případu, kdy žalovanému objektivně nic nebránilo, aby nejen tvrdil, ale i doložil předmětnou kupní smlouvu (fakturu), tedy doklad o tom, že již v rozhodné době nebyl vlastníkem ani provozovatelem dotčeného vozidla", čímž by předešel soudnímu řízení.

Stěžovatel však v ústavní stížnosti uvádí, že nalézací soud přehlédl, že v době podání žaloby žalobce již tuto skutečnost znal a měl kupní smlouvu v držení, což má dokládat potvrzení ze dne 17. 4. 2012. Napadený nákladový výrok proto považuje za výraz nepředvídatelné interpretační svévole v podobě necitlivé a neadekvátní aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., konsekventně dopadající do jeho základních práv garantovaných výše uvedenými ustanoveními Listiny, Úmluvy a Listiny základních práv Evropské unie.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

Při posuzování důvodnosti projednávané ústavní stížnosti musel vzít Ústavní soud v prvé řadě v potaz, že stěžovatel předkládá k posouzení (procesně)právní otázku týkající se bagatelní náhrady nákladů řízení, jehož předmětem bylo plnění ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující úvahu o možném porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku, pročež jsou relevantní jen "kvalifikované vady" napadeného soudního rozhodnutí, dosahující značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Ještě větší zdrženlivost pak vyjadřuje judikatura Ústavního soudu v případech, kdy civilní soudy použily při svém rozhodování § 150 o. s. ř., tedy ustanovení, které slouží k dosahování spravedlnosti v konkrétním případě.

Obdobné platí vzhledem k bagatelnímu charakteru projednávané věci (viz výše); úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro posouzení věci zcela esenciální (srov. kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena.

Jinými slovy, danou ústavní stížností předložená otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečné situaci, a to jmenovitě tehdy, je-li rozhodný úsudek soudu důsledkem naprosté libovůle, rozhodnutí je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že se jej napadený nákladový výrok "citelně dotýká", toto tvrzení však nikterak nekonkretizuje, pročež zůstává v rovině toliko převzaté citace, postrádající potřebný obsah; možná indikace "podstatné újmy" z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá, a imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavního soudu v dané věci zjevně chybí.

Nalézací soud nákladový výrok nadto adekvátně zdůvodnil, a toto odůvodnění zjevně není svévolné. Ratio decidendi nákladového výroku totiž spočívá na premise, že stěžovatel "ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení písemné výzvy (§ 24c odst. 4 zák. č. 168/1999 Sb.)" nepředložil předmětnou kupní smlouvu (fakturu), "pouze přislíbil v prohlášení ze dne 23. 8. 2011, že kupní smlouvu doloží v případě soudního sporu viz. č.l. 65". Stěžovatel vůči této části odůvodnění relevantní oponenturu nepředkládá; odvolání na obsah dopisu ze dne 17. 4. 2012 případné bez dalšího není (předmětné řízení bylo zahájeno již dne 27. 1. 2012).

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.

Z řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 780/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies