III. ÚS 1313/14

19. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Janem Zajíčkem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Smetanova 1352/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. 7 Tdo 9/2014-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 8. dubna 2014 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 15. dubna 2013 sp. zn. 2 T 11/2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ukončeným ve stadiu pokusu ve smyslu ustanovení § 21 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit tak, že dvěma osobám, od nichž obdržel plnou moc jako zajištění jim poskytnuté půjčky, způsobil škodu neoprávněným pokusem prodat buď jimi, nebo jejich příbuznými vlastněné nemovitosti. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 510 000 Kč. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl usnesením ze dne 28. srpna 2013 č. j.
12 To 152/2013-899. Odvolací soud neshledal žádné pochybení okresního soudu a jeho závěry zcela potvrdil a stručně rozvedl. Proti uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Neshledal přitom, že by stěžovatelem uplatněné námitky bylo možno podřadit pod kterýkoliv z dovolacích důvodů, když stěžovatel se zejména dovolával pochybení nižších soudů v rovině hodnocení důkazů. Nejvyšší soud dále označil za zákonný peněžitý trest, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel byl nemajetný.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí, jakož i předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů, bylo vydáno v rozporu se zákonem, trpí vážnými vadami a porušuje jeho ústavně zaručená práva. Soudy především nepřipustily provedení stěžovatelem navržených důkazů, které měly potvrzovat jeho nevinu. Stěžovatel je navíc toho názoru, že jeho jednání nenaplnilo všechny znaky trestného činu podvodu, když zcela absentuje subjektivní stránka. Za další vážné pochybení považuje stěžovatel skutečnost, že soudy nezohlednily "soukromoprávní základ skutku" a porušily tak zásadu subsidiarity trestní represe, kterou Ústavní soud označil za součást českého ústavního pořádku. Znalecké posudky, které byly podkladem pro výpočet stěžovatelem údajně způsobené škody, jsou nepřesné, když nezohledňují existenci zástavního práva. V poslední řadě brojí stěžovatel proti výši uložených trestů. Trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně tvrdý a peněžitý trest neměl být vůbec uložen, neboť stěžovatel je nemajetnou osobou, proti které je vedeno insolvenční a řada exekučních řízení. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.
Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že neprovedením jím navrhovaných důkazů došlo k porušení principů spravedlivého trestního řízení. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ustáleně potvrzují závěr, dle nějž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. např. rozsudek Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, rozsudek pléna, 6. 12. 1988, č. 10590/83). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí [§ 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Je na úvaze rozhodujícího soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, že obecné soudy v odůvodnění podrobně vyhodnotí a přesvědčivě vyloží, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem se vypořádají i s důvody, proč nevyhověly návrhům na provedení důkazu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1207/07 ze dne 29. 5. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Těmto požadavkům rozhodující soudy v dané věci vyhověly (srov. str. 4 výše uvedeného usnesení krajského soudu), přičemž z tohoto jejich odůvodnění zbytnost provedení dalších důkazů jasně vyplývá. V uvedeném aspektu tak nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu.

7. Další skupinu námitek tvoří tvrzení o nesprávnosti právních a skutkových závěrů obecných soudů. K tomu musí Ústavní soud poznamenat, že sám nenáleží do soustavy obecných soudů a není tedy oprávněn zasahovat do každého aspektu jejich činnosti. Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasahovat pouze proti takovému postupu obecných soudů, jímž by došlo k neoprávněnému zásahu do základních práv a svobod jednotlivců. K právnímu posouzení trestnosti určitého jednání a zvláště pak k vyhodnocení v trestním řízení provedených důkazů jsou pak příslušné pouze obecné soudy (srov. čl. 90 Ústavy, které je navíc jen ustanovením zakládajícím kompetence obecných soudů, nikoli přímo ústavně zaručená subjektivní veřejná práva). Ústavní soud tak není příslušný přezkoumávat trestněprávní a skutkové závěry obecných soudů ani v případě, že by se s nimi sám neztotožňoval. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se totiž dostalo přinejmenším do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy v jejich obecně přijímaném pojetí. Toliko jako obiter dictum lze však poznamenat, že Ústavní soud neshledal žádné pochybení ani v právní kvalifikaci stěžovateli vytýkaného jednání, ani v hodnocení jednotlivých důkazů, jež nelze označit za svévolné, a v poslední řadě soudy dodržely i zásadu subsidiarity trestní represe, když z jejich odůvodnění jsou důvody značné společenské škodlivosti stěžovatelova jednání zcela zřejmé.

8. Co se týče neústavnosti uloženého trestu, musí Ústavní soud konstatovat, že stran trestu odnětí svobody namítal stěžovatel pouze jeho nepřiměřenou tvrdost bez jakékoliv další argumentace. Takto uplatněnou námitku lze obecně, a tím spíše v řízení o ústavní stížnosti, považovat za zcela bezpředmětnou. Přiměřeností (a tedy i ústavností) uloženého peněžitého trestu se pak zabýval Nejvyšší soud (srov. str. 6 a násl. napadeného usnesení) a v tomto směru platí výše uvedené závěry o nepříslušnosti Ústavního soudu hodnocení obecného soudu měnit.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1313/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies