III. ÚS 1864/14

19. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti Ing. Alexandre Loukinova, zastoupeného JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem se sídlem Ondřejov, Pod Hřištěm 149, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4, kterým se mění senát 24 C za senát 70 C a to ve věci projednávané původně pod sp.zn. 24 C 261/2013, nyní 70 C 260/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud "zrušil" "postup (opatření)", kterým Obvodní soud pro Prahu 4 převedl jeho věc (v níž vystupuje jako žalobce) vedenou senátem 24 C pod sp. zn. 24 C 261/2013 k vyřízení senátem 70 C pod sp. zn. 70 C 260/2014, což mu vyžádaným přípisem soud zdůvodnil tím, že nemá české státní občanství, a jde tak o věc tzv. s cizím prvkem, která spadá do agendy specializovaného senátu, jímž je právě senát 70 C.

Stěžovatel míní, že toto opatření je "ústavně protizákonné", neboť nebylo provedeno písemně (pročež se proti němu nemohl jakkoli bránit), a byla jím porušena jeho základní práva, jmenovitě na spravedlivý proces a práva nebýt odňat svému zákonnému soudci, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nadto je názoru, že na něj, jako "na obyvatele ČR s povoleným trvalým pobytem na území, se nemůže vztahovat pojem cizí prvek, když tento je rodinným příslušníkem občana ČR".

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností posoudit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je zde významné potud, že v dané věci tyto podmínky splněny nejsou.

Ústavní stížnost je totiž nepřípustná.

Její argumentační těžiště spočívá v námitce odnětím zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, jelikož námitky ostatní jsou jí věcně subsumovány. Ostatně stěžovatel nemá obecnému soudu ani dále co důvodně vytknout, neboť procesní předpisy mu povinnost vyhotovovat "rozhodnutí" o změně rozhodujícího senátu neukládají, a status "rodinného příslušníka" je pro identifikaci věci tzv. s cizím prvkem typicky nerozhodný.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve svém § 75 odst. 1 stanoví, že ústavní stížnost je zásadně nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; z tohoto pravidla existují sice výjimky, které jsou však odůvodněné zvláštními okolnostmi a na danou věc je vztáhnout nelze.

Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky).

Stěžovatel podal ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno.

V obecné rovině je sice namístě zaznamenat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým projednávána a rozhodována být neměla. Bude-li však mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - mu nepříznivé - bylo vydáno soudcem nezákonným, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá, a jež jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici [viz kupříkladu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a), § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se lze domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti a výhradně z tohoto pohledu hodnotí řízení před obecnými soudy a z nich vzešlá rozhodnutí, a to zásadně jako celek; do probíhajícího řízení zasahuje Ústavní soud jen ve výjimečně odůvodněných případech, jde-li o specificky uzavřenou jeho část, kde náprava v dalších stadiích řízení již není procesně možná.

Je tudíž namístě závěr, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. směřuje proti procesnímu opatření, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Návrh, který je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014


Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1864/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies