III. ÚS 2402/14

19. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., IČ 24657344, se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem
Vinohradská 30, Praha 2, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2014 č. j. 17 Co 37/2014-172, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka podala ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnost, v níž navrhuje, aby Ústavní soud - zejména pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky a ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil výrok I v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jenž byl vydán ve věci poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovatelce při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., a jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně zamítající návrh stěžovatelky na přiznání přiměřeného zadostiučinění v relutární formě.

2. Aby mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je nejprve povinen zkoumat, zda jsou naplněny všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl. Obsah ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí jí napadených tak nebylo třeba blíže reprodukovat, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.

3. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

4. Tudíž, pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

5. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčena, že proti napadenému rozhodnutí není dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 o. s. ř. přípustné, neboť žalovaná částka představuje součet několika dílčích peněžitých nároků, z nichž žádný nepřevyšuje částku 50 000 Kč, Ústavní soud z veřejně přístupného informačního zdroje (http://infosoud.justice.cz) zjistil, že stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu v dané věci podala (řízení je vedeno pod sp. zn. 30 Cdo 3190/2014), a to i přes poučení Městského soudu v Praze, že proti napadenému rozsudku "není dovolání přípustné (§ 238 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013)". O tomto dovolání dosud nebylo rozhodnuto.

6. Pokud stěžovatelka i přes poučení Městského soudu v Praze v napadeném rozsudku dovolání podala, zjevně se domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze v rámci dovolacího řízení odstranit. Nelze nikdy a priori s plnou jistotou vyloučit, že Nejvyšší soud posoudí přípustnost dovolání jinak než krajský soud a stejně jako stěžovatelka; rozhodnutí Nejvyššího soudu tak v tomto smyslu nelze předjímat. Podání ústavní stížnosti je proto předčasné. Ústavní soud totiž na straně jedné nemůže rozhodnout dříve než Nejvyšší soud, na straně druhé zase není rozumného důvodu, proč by měl o souběžně podané ústavní stížnosti dále vést řízení a sledovat, kdy Nejvyšší soud rozhodne. Nelze totiž vyloučit, že Nejvyšší soud stěžovateli vyhoví, a proto by se nynější ústavní stížnost stala bezpředmětnou.

7. Jinak řečeno, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní (a nikoli vyčkávání výsledku dovolacího řízení), je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Výše zaznamenaný princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je návrhem podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustným (srov. k tomu přiměřeně též usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/14 ze dne 19. 6. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje, neboť pokud by jí podané dovolání neuspělo, bude moci např. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelčinu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Totožně rozhodl Ústavní soud například v usnesení ze dne 3. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 3731/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud například v usnesení ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4894/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) poukázal na svou judikaturu, ve které byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná pro souběžné podání dovolání, dovolání však posléze bylo odmítnuto jako nepřípustné ze zákona a přesto Ústavní soud ústavní stížnost považoval za včasnou (kupř. usnesení ze dne 24. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1461/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Odmítnut tak musel být i návrh stěžovatelky, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2014


Jan Filip v. r.
soudce Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2402/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies