I. ÚS 1630/14

21. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Vyhlídala, zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se sídlem Horní nám. 17, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 21 Cdo 4379/2013 - 267, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2013, č. j. 16 Co 77/2013-172, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2013, č. j. 19 C 42/2012-152, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky a v článku 1, článku 2 odst. 3, článku 4 odst. 1, 2 a 3, článku 29, článku 31 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele s odkazem na svou ustálenou rozhodovací praxi, v této souvislosti dovolací soud odkázal na své rozsudky, které však dle názoru stěžovatele na projednávanou věc nedopadají. Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky skončil dnem 31. 5. 2008, když žalovaným pro stěžovatele zajištěná práce vrátného byla vzhledem k jeho zdravotnímu stavu prací vhodnou, a stěžovatel tedy nenastoupil do pracovního poměru bez vážného důvodu, rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním. Soud druhého stupně se pak dle stěžovatele nezabýval řadou důkazů, ze kterých vyplynulo, že stěžovatel nabídnutou práci neodmítl. Stěžovatel je přesvědčen, že nabídnuté zaměstnání pro něho nebylo vhodné s ohledem na jeho zdravotní stav, což měl potvrzené v lékařském potvrzení své ošetřující lékařky, které zaměstnavateli předal, a dále tím, že se o nabídnutou práci zajímal, tuto neodmítl a pokud nemohl hned nastoupit do práce, nestalo se tak bezdůvodně; dále stěžovatel tvrdí, že nabídnuté zaměstnání nemělo náležitosti vhodného zaměstnání ve smyslu tehdy platných právních předpisů; a že místo výkonu práce v pracovní smlouvě je území města Olomouce, tudíž se nejedná o práci bez obchůzek a v zimě v zateplené vrátnici. Stěžovatel zdůrazňuje, že zprávy lékařek, zejména pak znalecký posudek, vycházely ze znalosti následných vyšetření zdravotních potíží stěžovatele. Stěžovatel se rozhodoval v aktuálním čase, s aktuálními znalostmi tehdejších zdravotních problémů a měl k dispozici pokyn své ošetřující lékařky.

Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 19 C 42/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2013, č. j. 19 C 42/2012-152, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 27 592 Kč z titulu neuhrazené mzdy za měsíce leden, únor a březen 2009. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, č. j. 16 Co 77/2013-172, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu v Olomouci nedošlo.

Jak Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pokud stěžovatel napadá výše označené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného usnesení s odkazem na svou konstantní judikaturu dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k otázce výkladu ustanovení § 47 odst. 2 a 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (§ 364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Pokud stěžovatel namítá, že dovolacím soudem citovaná rozhodnutí na danou věc nedopadají, nemůže tomuto jeho závěru Ústavní soud přisvědčit. Tvrzení stěžovatele, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 21 Cdo 954/2007, neřeší otázku zdravotního stavu zaměstnance, neobstojí, citovaný judikát totiž řeší otázku na věc plně dopadající, a to zajištění vhodného zaměstnání s ohledem na zdravotní stav zaměstnance, jeho schopnosti a pokud možno i kvalifikaci. Ohledně dalších judikátů Nejvyššího soudu stěžovatel ničeho nenamítá.

V části ústavní stížnosti, která se týká rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, předesílá Ústavní soud, že se obdobnými ústavními stížnostmi stěžovatele již zabýval, a to v řízeních pod sp. zn. IV. ÚS 1629/14 (proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele z titulu neuhrazené mzdy za měsíc září 2008) a pod sp. zn. I. ÚS 705/13 (proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele z titulu neuhrazené mzdy za měsíce říjen, listopad a prosinec 2008).

Stejně tak jako ve shora uvedených řízeních, i v nyní projednávané věci bylo spornou otázkou mezi účastníky, zda žalovaná splnila či nesplnila své povinnosti zajistit stěžovateli vhodné zaměstnání s ohledem na jeho zdravotní omezení, zda stěžovatel bez vážného důvodu odmítl nové vhodné zaměstnání, zda toto zaměstnání bylo pro něj vhodné a zda skončil pracovní poměr stěžovatele dnem 31. 5. 2008. Tyto skutečnosti byly posuzovány v rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 5. 2008 č. j. 11 C 358/2011-110, ve kterém bylo rozhodováno o nároku stěžovatele na zaplacení mzdy ze stejného titulu, avšak za jiné období, a to za měsíce říjen, listopad a prosinec roku 2008 ve výši 28 411 Kč. Okresní soud si jako předběžnou otázku posoudil, zda dosud pracovní poměr stěžovatele trvá, a dospěl k závěru, že jeho pracovní poměr u žalované skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31. 5. 2008 a žalobu stěžovatele zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem se Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 28. 11. 2012 č. j. 16 Co 211/2012-133 ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem prvního stupně s tím, že za stavu, kdy stěžovatel nebyl zaměstnancem žalované, nemohla za žalované období být stěžovateli přiznána náhrada mzdy a proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Stěžovatel oba ve věci vydané rozsudky napadl ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 31. 7. 2013 č. j. I. ÚS 705/13 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

V citovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že především v rozhodnutí odvolacího soudu lze spatřovat i étos, pokoušející se brojit proti obcházení či zneužití práva, což lze - jako úsilí obecných soudů o nalezení obecně akceptovatelné (a tudíž předvídatelné a nikoli jen subjektivní) spravedlnosti - jen kvitovat. To platí především o reakci na námitku stěžovatele, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby nerespektoval názor a argument vlastní praktické lékařky, podle které ani práce vrátného pro něj není vhodná vzhledem k probíhajícímu vyšetřování ohledně jeho "upadnutí" dne 25. 4. 2008. V tomto směru tak stěžovatel v podstatě argumentuje vlastní subjektivní dobrou vírou, obavou v hrozící závažnost diagnózy, ve kterou výsledek vyšetřování reálně mohl vyústit. Tuto jeho dobrou víru však především soud odvolací konkrétně, argumentačně a přesvědčivě vyvrátil. Poukázal hlavně na to, že přestože k onomu upadnutí stěžovatele došlo již dne 25. 4. 2008 (po kterém nenásledovala hospitalizace, nýbrž jen doporučení kontroly na interní ambulanci), k praktické lékařce se dostavil až dne 14. 5. 2008, přičemž v záznamu této lékařky není o této příhodě ani zmínka. Až dne 21. 5. 2008 navštívil ortopeda a až při návštěvě praktické lékařky dne 27. 5. 2008 bylo provedeno neurologické vyšetření k objektivizaci zdravotního stavu, tedy měsíc po onom upadnutí. Odvolací soud pak zde argumentuje, že kroky k objektivizaci svého zdravotního stavu činil stěžovatel až poté, co mu bylo doručeno oznámení o zajištění nového vhodného zaměstnání; na nabízené místo se nešel ani podívat a jen doručil zprávu praktické lékařky ze dne 29. 5. 2008 a více v této věci nečinil, přestože mu bylo sděleno, že nové vhodné místo je pro něj zajištěno s účinností od 1. 6. 2008.

Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.

Tak je tomu i nyní projednávané věci, kdy námitky stěžovatele ohledně jím tvrzeného porušení jeho základních práv byly spolehlivě vyvráceny shora citovaným usnesením Ústavního soudu, kterým byla přezkoumávána rozhodnutí založená na stejné stěžovatelem rozporované právní otázce. Obdobně v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1629/14 Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti pokračuje v polemice s rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci a nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud pro stručnost na plná odůvodnění těchto svých usne sení odkazuje, když neshledal důvodu se od nich odchýlit.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1630/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies