I. ÚS 3891/13

21. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudcE Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti 1/ Mojmíra Václava Koláře, nezletilého, zastoupeného otcem Ing. Pavlem Kolářem a matkou Mgr. Yvettou Radimeckou, 2/ Pavla Koláře, obou právně zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Purkyňova 787/6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. 8 Co 792/2013, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

1. Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jejich základní práva garantovaná ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; současně tím měla být porušena i ustanovení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelé navíc namítají i porušení zásady legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jakožto i porušení zásady hospodárnosti soudního řízení.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2010 sp. zn. 39 C 70/2007 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jíž se na žalovaném domáhali zaplacení částky 11 285,- Kč z titulu náhrady jim vzniklé škody, s tím, že žalobě nelze vyhovět, neboť výkon práva stěžovatelů je v rozporu s dobrými mravy. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 2. 2011 zrušil rozsudek nalézacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, jež vyústilo v rozsudek ze dne 28. 6. 2013, kterým okresní soud zavázal žalovaného k zaplacení částky 9 350,- Kč s příslušenstvím. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu v části týkající se částky 9 350,- Kč s příslušenstvím zamítl, neboť ji shledal rozpornou s dobrými mravy.

3. Stěžovatelé spatřují porušení svých výše uvedených základních práv v tom, že odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že předmětná žaloba je v rozporu s dobrými mravy, přestože ve svém předchozím rozhodnutí (ze dne 15. 2. 2011) tento rozpor neshledal (čímž v tomto ohledu založil překážku věci rozsouzené). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto dle názoru stěžovatelů překvapivé (ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 3844/12), neboť jim nebyla dána příležitost se k názoru odvolacího soudu efektivně vyjádřit. V souvislosti s vytýkaným postupem odvolacího soudu potom stěžovatelé upozorňují rovněž na nedůvodné prodloužení daného soudního řízení, jež se odrazilo i ve zvýšených nákladech řízení, a to jak jejich nákladů řízení, tak nákladů řízení žalovaného, jehož náhrada jim byla napadeným rozsudkem taktéž uložena.

4. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou ustanovení čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

6. Podstatou projednávané věci je tvrzení stěžovatelů, že odvolací soud vydal zcela překvapivé rozhodnutí, neboť napadeným rozsudkem zamítl jejich žalobu pro rozpor s dobrými mravy, přestože ve svém předchozím rozhodnutí žádný rozpor s dobrými mravy neshledal (čímž - dle jejich názoru - založil v tomto ohledu překážku věci rozsouzené).

7. Přestože Ústavní soud vnímá, že postup odvolacího soudu může ve vztahu ke stěžovatelům působit poněkud rozpačitě, je třeba zdůraznit, že jej ve svém důsledku - v ústavněprávně relevantním smyslu - nelze hodnotit jako zcela překvapivý, neboť není na místě závěr, že by stěžovatelům nebyl dán prostor se k (posléze přijatému) závěru odvolacího soudu efektivně vyjádřit. Žalovaný totiž ve svém odvolání mj. namítal, že dřívější závěr odvolacího soudu, dle kterého nelze jednání právních zástupců stěžovatelů v dané věci přičítat nezletilým stěžovatelům, nemůže ve světle závěrů přijatých mj. Ústavním soudem v usnesení sp. zn. I. ÚS 2232/09 obstát. Stěžovatelé měli možnost se k této námitce žalovaného vyjádřit (opak z ústavní stížnosti nevyplývá), této možnosti však nevyužili, přestože jim muselo být zřejmé, že odvolací soud bude primárně řešit právě tuto právní otázku. Jakkoli je tedy nepochybné, že odvolací soud přijal v napadeném rozsudku zcela opačný právní závěr, než ke kterému se uchýlil ve svém předchozím rozhodnutí, je třeba současně vnímat, že k této změně došlo v důsledků argumentace žalovaného (podepřené odkazem na relevantní judikát), se kterou byli stěžovatelé před samotným rozhodnutím odvolacího soudu procesně regulérním způsobem seznámeni; o překvapivé rozhodnutí ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu se proto v projednávané věci - zjevně - nejedná.

8. Ústavní soud nepřehlédl ani skutečnost, že v důsledku postupu odvolacího soudu došlo k nezanedbatelné prolongaci předmětného řízení a konsekventně rovněž k podstatnému zvýšení jeho nákladů. Tato skutečnost však bez dalšího nezakládá protiústavnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, notabene za situace, kdy závěrům přijatým odvolacím soudem - odhlédneme-li od předcházejících procesních okolností - nelze z ústavněprávních pozic co vytknout. Inherentním důsledkem případného kasačního zásahu Ústavního soudu by totiž bylo pouze další (zcela zbytečné) prodloužení daného soudního řízení; kasačním nálezem by tedy stěžovatelé dosáhli toliko zintenzivnění jediného deficitu, jenž je v přezkoumávaném soudním řízení - z ústavněprávních pozic - potenciálně kritizovatelný.

9. Nadto je třeba zdůraznit, že stěžovateli vytýkaný postup odvolacího soudu nelze v žádném případě vnímat jako svévolný (arbitrární), neboť krajský soud přikročil ke změně svého právního názoru až v důsledku mu předložené argumentace žalovaného, podepřené odkazem na relevantní usnesení Ústavního soudu, a přestože odvolací soud striktně vzato nebyl tímto právním názorem Ústavního soudu vázán (ve smyslu ustanovení § 226 občanského soudního řádu, resp. ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy), mj. i z hlediska stěžovateli dovolávané zásady procesní ekonomie není možné odvolacímu soudu vytýkat, že se ve svém druhém rozhodnutí řídil právě závěry odkazovaného usnesení Ústavního soudu.

10. Ústavní soud proto přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

11. Ústavní soud z uvedených důvodů návrh stěžovatelů dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3891/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies