III. ÚS 2889/12 - Důsledky dle § 36 odst. 3 exekučního řádu, tj. založení aktivní legitimace k návrhu na nařízení exekuce jinému, než komu svědčí vykonávací titul

21. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

V právním státu je moc omezena za účelem ochrany občanů před výkonem libovůle či svévole ze strany státu. Právní stát v moderním pojetí je zaměřen na nastolení a udržení materiálně spravedlivého stavu. Ze spojení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny pak vyplývá, že státní moc je nutno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a to za současného šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod. Nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce.

I v případě směnečného platebního rozkazu je situace podaných námitek se standardním opravným prostředkem očividně srovnatelná: řízení, byť se specifickým obsahem a důsledky, běží dál až do rozhodnutí o námitkách (s výjimkou zpětvzetí námitek, resp. námitek opožděných), včetně rozhodnutí o zastavení námitkového řízení. Došlo-li k převodu práva ještě v době probíhajícího řízení, měla nastat procesní sukcese v (nalézacím) řízení (§ 107, resp. § 107a o. s. ř.); její nedostatek (nebyla-li v řízení prosazena) nelze v exekučním řízení nahradit. Z toho plyne, že byl-li titul vydán ve prospěch původního oprávněného (v nalézacím řízení žalobce), svědčí přiznané právo jen jemu, a sukcese pro potřeby exekučního řízení se neuplatní. Tím, že se obecné soudy nezabývaly procesním nástupnictvím vedlejšího účastníka, nemůže jejich rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstát.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28.08.2014 sp. zn. III. ÚS 2889/12)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jan Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) - ze dne 21. srpna 2014 sp. zn. III. ÚS 2889/12 ve věci ústavní stížnosti Dr. Jana Rejzka, zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou, se sídlem V. P. Čkalova 478/18, 160 00 Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 64 Co 453/2011-113 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 11. 2009 č. j. 36 Nc 17100/2009-21 o nařízení exekuce, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení a Mariana Barcala - REGMONT, zastoupeného Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, se sídlem Ostrovní 30/126, 110 00 Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 64 Co 453/2011-113 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 11. 2009 č. j. 36 Nc 17100/2009-21 porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 64 Co 453/2011-113 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 11. 2009 č. j. 36 Nc 17100/2009-21 se ruší.

III. Návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2012 č. j. 64 Co 453/2011-113 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 11. 2009 č. j. 36 Nc 17100/2009-21 se odmítá.

IV. Náhrada nákladů řízení se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává.


Odůvodnění

I.

1. Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo zasaženo do ústavně garantovaného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a do základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že směnečný platební rozkaz není pravomocný a vykonatelný, a proto není řádným exekučním titulem, a tedy výkon rozhodnutí na jeho základě nikdy neměl být nařízen. Stěžovatel byl dále přesvědčen, že smlouva o převodu práv ze směnek vykazuje závažné vady, pro které je neplatná. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 a rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") jsou proto dle stěžovatele nezákonná a zásadním způsobem zasahují do základních práv stěžovatele. Podle něj též městský soud v rozhodnutí o potvrzení nařízení exekuce vycházel ze zcela odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn v nalézacím řízení a který je uveden v usnesení o zastavení řízení. Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

4. Stěžovatel jednak namítal, že nalézací řízení nebylo ukončeno meritorně, ale zastavením z důvodů nikoliv na straně stěžovatele. Zda směnečný platební rozkaz nabyl právní moci a je vykonatelný, městský soud neřešil, toliko uzavřel, že pro pokračování v řízení pominuly podmínky, protože žalobce [společnost Contrans, s. r. o., (dále též jen "Contrans")] zanikl. Přesto městský soud v usnesení o potvrzení nařízení exekuce jednal, jako by nalézací řízení bylo ukončeno již usnesením městského soudu o odmítnutí směnečných námitek, a vycházel čistě ze závěrů tohoto usnesení, ač bylo později zrušeno a nalézací řízení zastaveno. Proto nebyly naplněny podmínky, aby byl směnečný a platební rozkaz pravomocným a vykonatelným. Stěžovatel upozorňoval též na to, že v nalézacím řízení k právnímu nástupnictví nedošlo. Pakliže společnost Contrans a vedlejší účastník uzavřeli smlouvu o postoupení práv ze směnek, mohl vedlejší účastník vstoupit do běžícího nalézacího řízení pouze do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci.

5. Stěžovatel dále namítal, že směnečný a platební rozkaz není pravomocný a vykonatelný, protože mu nebyl řádně doručen. Doložka právní moci na směnečném platebním rozkaze byla vyznačena v rozporu se skutečností, a tedy protiprávně. Městský soud doručení osobním předáním dovodil toliko z útržku papíru, jenž byl částí doručenky. Vyslovil přitom domněnku, že k vytržení doručenky měl stěžovatel příležitost při nahlížení do spisu. Řádné doručení proto nemá oporu v obsahu spisu, přičemž je povinností soudu řádně vést spis. Navíc si podle stěžovatele městský soud odporuje, jelikož je nelogické, aby předmětná zásilka byla odeslána 24. 5. 2007 a právní moc nastala až 21. 6. 2007 (až po měsíci). Navíc se stěžovatel bránil neprodleně, jakmile se o jeho existenci dozvěděl. Městský soud se s námitkami stěžovatele, že směnečný platební rozkaz nebyl řádně vůbec doručen, nevypořádal. Stěžovatel má za to, že písemnosti byly doručovány na adresu, kde nikdy neměl trvalé bydliště a ani se tam nezdržoval.

6. Stěžovatel konečně namítal neplatnost smlouvy o převodu práv ze směnek, jelikož městský soud odvoláním napadené usnesení o nařízení exekuce a existenci exekučního titulu a aktivní legitimace přezkoumal pouze po formální stránce. Stěžovatel směnku avaloval v době, kdy ze směnky byl oprávněným pan Jan Vlček, a proto nebyl zavázán jako směnečný rukojmí společnosti Contrans, ale pouze panu Janu Vlčkovi. Uzavřela-li společnost Contrans smlouvu o převodu práv z těchto směnek a tyto směnky byly pozměněny, nedošlo tím k převodu práv z těchto směnek s účinností vůči stěžovateli jako směnečnému rukojmímu. Městský soud proto pochybil, pokud obsah smlouvy o převodu práv ze směnek nezkoumal. Tato smlouva totiž nikdy nemohla být exekučním titulem, jelikož šlo o smlouvu neplatnou.

7. V doplnění ústavní stížnosti (č. l. 28) stěžovatel jako doklad o tom, že směnečný a platební rozkaz mu nebyl a ani nemohl být doručen, dodal potvrzení svého lékaře ze Švýcarska a dále usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2006 č. j. 22 Co 430/2006-78, které tyto námitky bere v potaz. Toto rozhodnutí bylo vydáno sice v jiné věci stěžovatele, nicméně na základě obdobného skutkového stavu.

8. K ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 3, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Irenou Čepkovou, přičemž uvedl, že písemná dohoda, kterou lze převést směnečná práva na jinou osobu, opatřená ověřenými podpisy smluvních stran přechod práv z titulu prokazuje, pokud k uzavření takové dohody došlo poté, kdy na základě směnky byl vydán titul, a zároveň předtím, než původní vlastník práv ze směnky zanikl. Tak tomu bylo v nyní projednávané věci, a proto nelze dovodit, že oprávněný není věcně legitimován k vymáhání práva přiznaného směnečným platebním rozkazem. Důvodnou nebyla shledána ani námitka nedostatku právní moci vykonatelnosti titulu, neboť z výsledků nalézacího řízení vyplývá, že směnečný platební rozkaz nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Pokud povinný vznesl námitky proti směnce, na základě které byl vydán titul, a namítal neexistenci vymáhané pohledávky včetně toho, že v jiném řízení vedeném k návrhu společnosti Contrans byl úspěšný, jedná se o námitky věcné povahy, jež ve stadiu exekučního řízení řešit nelze. Na základě výše uvedeného pokládala předsedkyně senátu stížnost za nedůvodnou.

9. K ústavní stížnosti se též vyjádřil městský soud, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Anisjou Pillerovou, jenž uvedl, že neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že titul nenabyl právní moci a nestal se vykonatelným. Současně byl doložen převod práv. Poukaz na řízení, které skončilo zastavením řízení, neznamená, že by již předtím otázka nabytí právní moci směnečného platebního rozkazu, na jehož podkladě byla nařízena exekuce, nebyla vyřešena na základě šetření nalézacího soudu o opožděnosti podaného odvolání. Ve stadiu exekučního řízení se pak odvolací soud věcnými námitkami proti titulu zabývat nemohl. Podle názoru městského soudu proto nebyla porušena ústavně garantovaná práva stěžovatele.

10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel uvádí řadu nepravdivých, ničím nepodložených a účelových tvrzení (zasahování do předmětné směnky škrtáním, nedoručení předmětného směnečného platebního rozkazu do vlastních rukou stěžovatele, promlčení práv ze směnky), kdy řada těchto argumentů měla být stěžovatelem uplatněna v rámci námitkového řízení k vydanému předmětnému směnečnému platebnímu rozkazu v soudem stanovené lhůtě. Vedlejší účastník uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že předmětný směnečný platební rozkaz byl stěžovateli řádně, tj. do vlastních rukou v červnu 2007 doručen, a vzhledem k tomu, že stěžovatel nepodal v řádné lhůtě námitky, stal se pravomocným a vykonatelným. Vedlejší účastník navrhl, aby si Ústavní soud k prokázání doručení směnečného platebního rozkazu vyžádal vyjádření předmětné pošty, která by dle svých záznamů měla sdělit, jaké zásilky byly v období stěžovateli doručovány a kdy a jak byly stěžovateli doručeny, resp. přímo stěžovatelem převzaty. Dále vedlejší účastník navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal vyjádření městského soudu ve věci doručení předmětného směnečného platebního rozkazu, neboť tento bezpochyby disponuje i dalšími údaji o doručování zásilek, než které jsou zřejmé ze samotného spisu. Vedlejší účastník měl dále za to, že návrh na nařízení exekuce byl na základě směnečného platebního rozkazu podán v souladu s českým právem. Podle vedlejšího účastníka nebyl a není důvod, proč by soud měl meritorně rozhodovat o nabytí právní moci předmětného směnečného platebního rozkazu, jelikož tato skutečnost vyplývá přímo ze zákona, nalézací řízení bylo pravomocně ukončeno. Městský soud v Praze svým rozhodnutím rozhodl správně tak, že řízení o námitkách stěžovatele zastavil z důvodu neexistence jednoho z účastníků, právní názor stěžovatele, že se tím automaticky zrušil předmětný směnečný platební rozkaz, ale nemá oporu v zákoně. Vedlejší účastník neměl důvod poté, co se stal oprávněným z předmětné směnky, navrhovat svůj vstup do řízení, které bylo již v době postoupení přes rok pravomocně ukončeno. Vedlejší účastník se též neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že společnost Contrans nebyla oprávněna z předmětné směnky, její nárok na zaplacení předmětné směnečné pohledávky vůči stěžovateli jí byl navíc přiznán pravomocným směnečným platebním rozkazem. Nový oprávněný se po právu obrátil s vymáháním směnečné pohledávky na předmětný soud v rámci exekučního řízení, neboť pro jeho zahájení byly splněny veškeré podmínky. Ze všech těchto důvodů vedlejší účastník navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a uložení povinnosti stěžovateli uhradit vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení.

11. V průběhu řízení o ústavní stížnosti byla stěžovateli vypovězena plná moc původní právní zástupkyní JUDr. Hanou Heroldovou. Novou právní zástupkyní stěžovatele se stala JUDr. Wanda Krygielová.

II.

12. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 36 Nc 17100/2009 (tj. exekučního soudu), z něhož zjistil následující skutečnosti:

13. Návrhem na nařízení exekuce soudním exekutorem se vedlejší účastník domáhal, aby Obvodní soud pro Prahu 10 nařídil podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze č. j. 47 Sm 276/2005-75 ze dne 28. 2. 2007 exekuci na majetek stěžovatele k vymožení předmětné částky a pověřil Mgr. Vojtěcha Jaroše provedením exekuce (č. l. 1nn.). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byla vyslovena místní nepříslušnost a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 (č. l. 18).

14. Dne 27. 11. 2009 nařídil Obvodní soud pro Prahu 3 podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu exekuci na majetek povinného a pověřil Mgr. Jaroše provedením exekuce (č. l. 21). Proti tomu podal dne 3. 9. 2011 stěžovatel odvolání (č. l. 30n.), v němž namítal doručování směnečného platebního rozkazu na špatnou adresu, kde nikdy nebydlel. Souběžně směřoval stěžovatel městskému soudu námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, který je podle jeho názoru nepravomocný a nevymahatelný, jelikož mu nikdy nebyl řádně doručen (č. l. 34n.). Stěžovatel též namítal promlčení směnečného platebního rozkazu, nepředložení směnky k placení a neexistenci pohledávky žalobce. Zároveň stěžovatel požadoval řádné doručení směnečného platebního rozkazu (č. l. 38). K odvolání stěžovatele proti nařízení exekuce se vyjádřil vedlejší účastník (č. l. 61nn.), který je považoval za opožděné a ryze účelové. Vedlejší účastník rovněž upozornil na smlouvu o postoupení práv z předmětné smlouvy, která byla uzavřena dne 19. 12. 2008. Stěžovatel v doplnění odvolání též upozornil na rozhodnutí Městského soudu č. j. 47 Cm 2/2004-37 ze dne 29. 4. 2005, jímž byla žaloba společnosti Contrans proti stěžovateli zastavena, neboť žalobce nebyl oprávněným ze směnky. Šlo přitom podle jeho názoru o analogický případ (č. l. 77).

15. Napadeným usnesením ze dne 16. 5. 2012 městský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil (č. l. 113). Dovodil, že na základě písemné dohody, kterou lze převést směnečná práva na jinou osobu, opatřenou ověřenými podpisy smluvních stran, je přechod práv z titulu prokázán, pokud k uzavření takové dohody došlo poté, kdy na základě směnky byl vydán titul, a zároveň předtím, než původní vlastník práv ze směnky zanikl, jak je tomu v této věci. Proto odvolací soud dovodil, že oprávněný je věcně legitimován k vymáhání práva přiznaného směnečným platebním rozkazem, který byl podkladem pro nařízení exekuce. Směnečný platební rozkaz ze dne 28. 2. 2007 přitom nabyl právní moci dnem 21. 6. 2007 a stal se vykonatelným. Pokud povinný vznesl námitky proti směnce, na základě které byl vydán titul, a namítal neexistenci vymáhané pohledávky včetně toho, že v jiném řízení vedeném k návrhu Contrans byl úspěšný, jedná se o námitky věcné povahy, jež ve stadiu exekučního řízení řešit nelze.

16. Ve spisu se nachází memorandum prof. Jana Dědiče (č. l. 118nn.), podle něhož společnost Contrans, s. r. o., a tedy i správce konkursní podstaty nebyli a nejsou oprávněni uplatňovat práv z předmětných směnek proti směnečnému rukojmímu. Proto nemohla být tato ani převedena smlouvou o převodu práv na vedlejšího účastníka. Podle prof. Dědiče změna textu směnky vlastní není pro avalistu, který směnku podepsal před provedením škrtu závazná a avalista zůstal zavázán podle původního znění směnky, tedy fyzické osobě panu Janu Vlčkovi, a nikdy ne společnosti Contrans, a proto ani vedlejšímu účastníkovi.

17. Z dalšího, Ústavním soudem pro posouzení námitek a tvrzení stěžovatele též vyžádaného, spisu Městského soudu v Praze (tj. nalézacího soudu) sp. zn. 47 Sm 276/2005 pak Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

18. Společnost Contrans podala dne 5. 9. 2005 návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Dne 28. 2. 2007 městský soud vydal směnečný platební rozkaz v právní věci žalobce JUDr. Dušana Huorky, správce konkursní podstaty úpadce společnosti Contrans (č. l. 75). Ve spisu je též založena smlouva o převodu práv ze směnky ze dne 19. 12. 2008 na vedlejšího účastníka (č. l. 85). Dne 2. 9. 2011 nahlížel stěžovatel do spisu (č. l. 101), v návaznosti na což podal žádost o řádné doručení směnečného platebního rozkazu (č. l. 102). Dne 3. 9. 2011 pak podal odvolání proti usnesení nařízení exekuce i námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu (viz bod 14).

19. Městský soud námitky stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu usnesením ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. 47 Sm 276/2005 odmítl (č. l. 129nn.), neboť doručenka, na jejímž základě byla vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti byla součástí spisu v době, kdy byla doložka právní moci vyznačena, avšak následně byla vytržena. Podle soudu byla jediným v úvahu připadajícím motivem k vytržení doručenky snaha o zpochybnění doručení směnečného platebního rozkazu, což bylo výlučně ve prospěch žalovaného. K vytržení doručenky měl žalovaný příležitost při nahlížení do spisu (2. 9.). Soud uzavřel, že stěžovateli byly směnečný platební rozkaz, poučení a žaloba řádně doručeny, a to osobním předáním. Směnečný platební rozkaz nabyl účinky pravomocného rozsudku v souladu s vyznačenou doložkou dne 21. 6. 2007. Jestliže stěžovatel proti němu podal odvolání až dne 3. 9. 2011, učinil tak v době, kdy již směnečný platební rozkaz nabyl právní moci, a proto byly jeho námitky jako opožděné odmítnuty.

20. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 1. 2012 č. j. 9 Cmo 400/2011-148 usnesení městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem bylo to, že soud uvedl v napadeném usnesení jako žalobce někoho, kdo v době jeho rozhodnutí již nebyl účastníkem řízení. Usnesením ze dne 17. 2. 2012 č. j. 47 Sm 276/2005-156 městský soud řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu zastavil v důsledku zrušení konkursu na původního žalobce. Byl-li žalobce po zahájení řízení vymazán z obchodního rejstříku bez právního nástupce, nebyl tu nikdo, kdo by na základě univerzální sukcese vstoupil do práv a povinností žalobce. Z procesního hlediska šlo o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a proto soud řízení zastavil.

III.

21. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

22. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 127/50 SbNU 111)].

23. Právní stát, kterým Česká republika podle čl. 1 odst. 1 Ústavy má být, je takový stát, v němž je veřejná moc - tedy i soudnictví - vázáno právem. V právním státu je moc omezena za účelem ochrany občanů před výkonem libovůle či svévole ze strany státu. Právní stát v moderním pojetí je zaměřen na nastolení a udržení materiálně spravedlivého stavu. Ze spojení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny pak vyplývá, že státní moc je nutno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a to za současného šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod. Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli [nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57)].

24. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 346/01 ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)]. Ústavní soud zasáhne vždy, zjistí-li v postupu obecných soudů prvek libovůle.

IV.

25. V projednávané věci je jádrem problému otázka, zda se soudy dostatečným a především ústavně konformním způsobem vypořádaly s formálními předpoklady vykonatelnosti, tj. s tím, zda byl oprávněný nositelem aktivní legitimace k návrhu na nařízení exekuce proti stěžovateli. Jinak řečeno, předmětem ústavněprávního posouzení v dané věci je otázka, zda soud prvního stupně a především pak odvolací soud při rozhodování o soudním sporu mezi účastníky neaplikovaly ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "e. ř.") svévolným způsobem, v jehož důsledku došlo k porušení práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny.

26. V řízení o výkon rozhodnutí, v němž se účastníci (oprávněný a povinný) vymezují procesním způsobem (tj. při nařízení a provedení výkonu rozhodnutí), je třeba vždy zkoumat, zda ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a vyjádřil v něm vůli vystupovat v řízení jako osoba domáhající se nuceného uspokojení svého práva, je skutečně nositelem tvrzeného práva, jakož i to, zda ten, u něhož má být podle údajů uvedených v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vynuceno splnění povinnosti, je opravdu nositelem vymáhané povinnosti. Výkon rozhodnutí je možné nařídit jen ve prospěch toho, kdo má podle titulu právo, a jen proti tomu, kdo má podle titulu tomuto právu odpovídající povinnost plnění.

27. Z hlediska výkladu inkriminovaného ustanovení § 36 odst. 3 e. ř., podle něhož "nastala-li skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva či povinnosti, ještě před datem vydání exekučního titulu, měla být tato okolnost zohledněna v řízení, které vydání exekučního titulu předcházelo a nelze ji zhojit v exekučním řízení prostřednictvím § 36 odst. 3 e. ř." (Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2013, str. 178). Obdobné právní názory lze přitom vztahovat k ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř., podle něhož "nepřichází přechod práva nebo povinnosti v úvahu, jestliže k němu došlo předtím, než byl titul vydán. Stalo-li se tak, aniž by v předcházejícím řízení k tomu bylo přihlédnuto, nemůže jít než o vadu (věcnou neprávnost) titulu, kterou v exekučním řízení napravit postupem podle § 256 o. s. ř. možné není" (srov. Kůrka, Vladimír, Drápal, Ljubomír. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha : Linde, 2004, str. 242). Jinak řečeno, "došlo-li k sukcesi před vydáním rozhodnutí bez toho, že by příslušný orgán (v ,nalézacím' řízení) z ní vyvodil odpovídající závěry, není možné pochybení v otázce procesního nástupnictví nebo věcné legitimace ,napravovat' až v řízení o výkon rozhodnutí" (srov. Bureš, Jaroslav, Drápal, Ljubomír. Občanský soudní řád I. a II. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2113). Aby nastaly důsledky dle § 36 odst. 3 e. ř. (tj. založení aktivní legitimace k návrhu na nařízení exekuce jinému, než komu svědčí vykonávací titul), je zapotřebí, aby v době převodu práv zde již příslušné rozhodnutí bylo. Postačí přitom jeho vydání; nemusí být pravomocné či vykonatelné (nic víc judikatura ani doktrína neuvádí - viz Kasáková, op. cit., str. 178 an.).

28. Projednávaná věc se však týká situace, kdy sice dané rozhodnutí vydáno bylo, poté byl ale podán opravný prostředek, a řízení tedy pokračovalo. K převodu práva (§ 36 odst. 3 e. ř.) tak došlo před vydáním rozhodnutí konečného, tj. ještě v době probíhajícího řízení. I v případě směnečného platebního rozkazu je situace podaných námitek se standardním opravným prostředkem očividně srovnatelná: řízení, byť se specifickým obsahem a důsledky, běží dál až do rozhodnutí o námitkách (s výjimkou zpětvzetí námitek, resp. námitek opožděných), včetně rozhodnutí o zastavení námitkového řízení. Námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu bylo přitom třeba - vzhledem k rozhodnutí vrchního soudu (bod 20) - považovat za včasné. Došlo-li k převodu práva ještě v době probíhajícího řízení, měla nastat procesní sukcese v (nalézacím) řízení (§ 107, resp. § 107a o. s. ř.); její nedostatek (nebyla-li v řízení prosazena) nelze v exekučním řízení nahradit. Z toho plyne, že byl-li titul vydán ve prospěch původního oprávněného (v nalézacím řízení žalobce), svědčí přiznané právo jen jemu a sukcese pro potřeby exekučního řízení se neuplatní. To přitom platí bez ohledu na to, jaký výsledek řízení o opravném prostředku byl dosažen; tj. i tehdy, když v něm byl založen tentýž stav práv a povinností jako předtím.

29. I ve směnečném řízení tedy platí, že důsledky předjímané ustanovením § 36 odst. 3 e. ř. (ve prospěch oprávněného v daném exekučním řízení) nenastanou. Byla-li tedy exekuce přesto na základě nesprávně uznané aktivní legitimace tohoto oprávněného nařízena, nemůže takové usnesení, nyní napadené ústavní stížností, v rovině procesního práva obstát. Přitom okolnost, zda efektivně nastaly důsledky dle § 36 odst. 3 e. ř., resp. zda oprávněný je nositelem aktivní legitimace k návrhu na nařízení exekuce, je tou, již je soud povinen zkoumat již při nařízení exekuce, přičemž právě do této situace směřuje projednávaná ústavní stížnost. Lze proto uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů (Ústavní soud si je přitom vědom toho, že k rozhodování soudu prvního stupně došlo ještě před rozhodnutím vrchního soudu v nalézacím řízení, nicméně z důvodu ekonomie řízení vztáhl důsledky pochybení odvolacího soudu i na ně) nejsou správná, přičemž takováto svévole při aplikaci práva znamená současně porušení základního práva či svobody (bod 24), a tak je tu dán důvod k zásahu Ústavního soudu.

30. Shrnuto, s ohledem na výše řečené Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že tím, že se obecné soudy nezabývaly procesním nástupnictvím vedlejšího účastníka, nemůže jejich rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstát. Tím však obecné soudy porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, a tak zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

31. Návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl, neboť před rozhodnutím ve věci samé pro takovýto výjimečný postup neshledal důvody ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatel ostatně kromě obecných důvodů žádné specifické důvody nepředložil; vyhověním návrhu nálezovým výrokem ztrácí akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti jakýkoliv smysl.

32. Ústavní soud konečně nevyhověl též návrhu vedlejšího účastníka, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na ustanovení § 62 odst. 3 téhož zákona, jež vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kupř. kdy náhrada nákladů řízení plní funkci sankce vůči účastníkovi řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal, pokud se podle okolností případu jeví spravedlivým, aby nesl náklady, které jinému účastníkovi vznikly. O takovou situaci však v souzené věci podle přesvědčení Ústavního soudu nejde a ani vedlejší účastník mimořádnost a výjimečnost takových okolností dostatečně argumentačně nereflektuje.

33. Aniž by Ústavní soud považoval za nutné vypořádávat se s dalšími námitkami stěžovatele (z nichž mnohé navíc směřují navíc do nalézacího, nikoliv exekučního řízení, které bylo předmětem přezkumu Ústavního soudu), vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a tato rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí a přiznání nákladů řízení odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ačkoliv vedlejší účastník vyjádřil ve svém podání nesouhlas s upuštěním od ústního jednání, Ústavní soud takto rozhodl mimo ústní jednání, jelikož měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2889/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies