I. ÚS 164/14

21. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ludmily Ticháčkové a 2) Vlastimila Ticháčka, společně zastoupených JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Kasárenská 4, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013 č. j. KSBR 26 INS 21585/2013-B-5 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Ústavní stížností stěžovatelé brojili proti postupu insolvenčního soudu, který vyhověním návrhu věřitele na odvolání insolvenčního správce způsobil nerovnost účastníků řízení zvýhodněním jednoho věřitele.

2. Předmětem ústavní stížnosti je rozhodnutí vydané v rámci probíhajícího insolvenčního řízení. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2013 č. j. KSBR 26 INS 21585/2013-A-7 byl zjištěn úpadek stěžovatelů a povoleno oddlužení. Insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Miloslav Půček.


3. Napadeným usnesením insolvenčního soud byla potvrzena schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce JUDr. Ing. Petra Bernátka poté, co byl odvolán dosavadní insolvenční správce Ing. Miloslav Půček.

II.

4. Po seznámení s předloženými materiály dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů není důvodný.

5. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí.

6. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. I. ÚS 2648/13 a další). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není.

8. Usnesení, kterým insolvenční soud potvrzuje usnesení schůze věřitelů o ustanovení nového insolvenčního správce je rozhodnutím procesní povahy. Současně není možné odhlédnout od skutečnosti, že obsah ústavní stížnosti stěžovatelů směřuje nad rámec předmětného rozhodnutí insolvenčního soudu, konkrétně proti krokům nově ustanoveného insolvenčního správce. Ty však nastaly až v době po vydání napadeného usnesení. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že není oprávněn zkoumat ani kroky insolvenčního soudu, které předcházely vydání předmětného usnesení tak, jak namítají stěžovatelé v ústavní stížnosti. V tomto směru pouze opakuje, že jde rovněž o procesní postup soudu - zápis stanoviska insolvenčního správce, nikoliv o konečné (meritorní) rozhodnutí.

9. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Jejich stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelů bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 164/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies