I. ÚS 2514/14

22. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., právně zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. 22 Co 17/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 7. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).

2. Napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. tak, že stěžovatel (otec) je povinen s účinností od 1. 10. 2012 a počínaje právní mocí výroku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilé V. částkou 8 000 Kč měsíčně, na výživu nezletilého J. částkou 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezletilého P. I. částkou 5 500 Kč měsíčně, splatnými vždy do každého 15. dne v měsíci předem, k rukám matky; ve výrocích IV. a V. (dlužné výživné a náklady řízení) byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a v tomto rozsahu se mu věc vrátila k dalšímu řízení.

3. Nalézací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že potřeby nezletilých dětí jsou úměrné jejich věku, zdravotnímu stavu a zájmovým činnostem a lze konstatovat, že tyto poměry nejsou nadměrným způsobem navyšovány žádnou mimořádnou okolností. Na straně otce soud zjistil, že jeho příjmy jsou charakterizovány
příjmy z jeho výdělečné činnosti, tedy praxe veterinárního lékaře ve výši cca 25000 Kč, dále za pronájem automobilu ve výši 16 000 Kč, za pronájem nebytových prostor ve výši 8 000 Kč a dále za prodej léků v průměrné výši 13 000 Kč, tedy příjem otce představuje měsíčně cca 62 000 Kč. S ohledem na to určil otci výživné ve výši 5 000 Kč na nezletilou V., na syna J. 4 000 Kč a na P. I. 3 000 Kč měsíčně (výrok II. rozsudku). Soud vzal v úvahu, že otec ve prospěch nezletilých dětí realizuje další platby tím, že placením nákladů na provoz domu kryje bytové potřeby dětí a dále platí pojistky na každé dítě a životní pojistku pro dceru V.

4. Proti výroku II. (výše výživného) a IV. (dlužné výživné) podala matka odvolání, ve kterém namítala, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav o reálných příjmech otce a věc nesprávně právně posoudil. Nezletilým je tak upíráno právo podílet se na životní úrovni otce. Soud po doplnění dokazování došel k závěru, že měsíční příjem matky činí částku 17 368 Kč a otce minimálně částku 50 000 Kč, přičemž otec má hmotný majetek nemalé hodnoty a statisícové pohledávky, které nevymáhá, což nemůže jít k tíži nezletilých. Rozsudek soudu I. stupně proto změnil tak, jak je výše uvedeno.

5. Podle tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti odvolací soud nepřihlédl k jeho opakovaným námitkám, že jeho příjmy mají klesající tendenci, o čemž byly do spisu založeny listinné důkazy, a to mimo jiné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za roky 2012 a 2013, přiznání k dani z příjmu právnických osob za roky 2012 a 2013 a finanční rozbor. Stěžovatel dále opakovaně namítal, že při stanovení jeho celkových příjmů nelze vycházet z částky 13 000 Kč měsíčně za prodej léků. Tato částka totiž není jeho ziskem, když on postupně ukončuje svou podnikatelskou činnost jako fyzická osoba a léky coby zásoby převádí na osobu právnickou. Jeho příjem se snižuje rovněž ze zdravotních důvodů. Odvolací soud dále (na rozdíl od soudu I. stupně) při svém rozhodování vůbec nezohlednil skutečnost, že stěžovatel žije s dětmi a s manželkou ve společné domácnosti, přičemž veškeré náklady spojené s provozem domácnosti hradí on. Za tohoto stavu je pak závěr soudu vycházející z údajných stěžovatelových výdělkových možností nedostatečně skutkově podložený a z hlediska spravedlivého procesu stěží přijatelný. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal se stěžejními námitkami stěžovatele a jeho rozhodnutí tak vykazuje znaky libovůle.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud předesílá, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší civilním soudům, výjimku představuje situace, kdy zároveň došlo k porušení ústavně zaručeného práva. S ohledem na uvedené není tedy oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně výše výživného na nezletilé děti.

8. Ohledně námitek stěžovatele, že se odvolací soud ne zcela dostatečně zabýval argumentací stěžovatele, je třeba podotknout, že odvolání proti rozsudku soudu I. stupně podala matka, přičemž stěžovatel měl možnost se k jejímu odvolání vyjádřit. Odvolací soud pak vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně, která doplnil o další listinné důkazy, a dospěl k závěru, že je nutno výživné stanovené soudem I. stupně o něco zvýšit, přičemž však plně nevyhověl ani návrhu matky (ta požadovala výživné na každé z dětí ve výši 10 000 Kč měsíčně).

9. Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, které především respektují ustanovení § 913 a § 915 občanského zákoníku, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Krajský soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil a uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Jeho rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelné, jak se domnívá stěžovatel. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Skutečnost, že krajský soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý (řádný) proces.

10. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2514/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies