I. ÚS 1766/14

22. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Peterky, právně zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2014 č. j. 4 Ads 113/2012-41 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2012 č. j. 34 Ad 45/2011-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 5. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny.

2. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 15. 5. 2011 se stěžovatel domáhal
soudního přezkumu rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 11. 3. 2011 č. j. 460 630 469/315-PZ, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele týkající se výpočtu procentní výměry jeho starobního hornického důchodu.

3. Žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2012 č. j. 34 Ad 45/2011-51 zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel se proto obrátil na Nejvyšší správní soud s kasační stížností, o níž bylo rozsudkem ze dne 31. 1. 2014 č. j. 4 Ads 113/2012-41 rozhodnuto tak, že kasační stížnost se jako nedůvodná zamítá.

4. Podle přesvědčení stěžovatele ČSSZ provedla nesprávný výpočet starobního důchodu, kdy rozhodnutím ze dne 1. 10. 1999 stěžovateli přiznala ke dni 1. 6. 1998 důchod podle zákona č. 155/1995 Sb., ačkoli měl být použit zákon č. 100/1988 Sb., který byl a je pro stěžovatele výhodnější. Toto pochybení bylo napraveno až rozhodnutím ČSSZ ze dne 15. 11. 2010, které bylo vydáno na základě námitek stěžovatele. Teprve tímto rozhodnutím byla správně vypočtena procentní část důchodu
stěžovatele (tj. 6 059,- Kč), přičemž účinnost tohoto rozhodnutí byla stanovena zpětně k 1. 6. 1998. ČSSZ a následně i oba soudy však nesrovnaly tuto částku s procentní výměrou, kterou ČSSZ vypočítala (taktéž s účinností od 1. 6. 1998) podle zákona č. 155/1995 Sb. (tj. 5 319,- Kč) a přiznala rozhodnutím o přiznání starobního důchodu ze dne 1. 10. 1999. V tomto spatřuje stěžovatel zásadní pochybení obou soudů, čímž došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivé řízení.

5. Stěžovateli byl přiznán doplatek za nevyplacenou část důchodu, ovšem nikoli od 1. 6. 1998 (dle oficiální žádosti o přiznání a výplatu důchodu), ale až od 1. 1. 2006, nebyl tudíž odškodněn za dobu sedmi a půl roku, po kterou dostával důchod nižší, než který mu ze zákona náležel. Stěžovatel má za to, že tak jednoznačně došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý důchod, když mu nikoli jeho vinou byl vyměřen důchod nižší a v důsledku změny právních předpisů mu bylo odepřeno spravedlivé zadostiučinění za pochybení ČSSZ.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.

8. Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku vypořádal se všemi stěžovatelem uváděnými námitkami. Přes složitou právní úpravu tzv. hornických důchodů s četnými změnami v odůvodnění rozsudku zřetelně a srozumitelně vyložil, proč považuje výpočet procentního důchodu stěžovatele, provedený ČSSZ, za správný.

9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění obou ústavní stížností napadených rozhodnutí, která se se všemi námitkami stěžovatele vypořádala způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Skutečnost, že stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti, když z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud v podstatě znovu přepočítal a přezkoumal správnost procentní výměry přiznaného důchodu stěžovatele.

10. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1766/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies