II. ÚS 2099/14

26. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Vítkov Invest, spol. s r. o., se sídlem Na Kozačce 1288/6, Praha 2, zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. 37 Cm 225/2010-235, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, č. j. 3 Cmo 279/2012-353, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2014, č. j. 32 Cdo 3329/2013-394, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 6. 2014 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Ve své velmi rozsáhlé ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatelka na jedné straně celou řadu námitek proti rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího. Obecné soudy se údajně dopustily celé řady protiústavních excesů v rámci dokazování, v důsledku čehož nesprávně zjistily skutkový stav a své skutkové závěry pouze nedostatečně (a nepřezkoumatelně) odůvodnily.

3. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytkla, že její dovolání bezdůvodně odmítl jako nepřípustné, ačkoliv podmínky pro jeho přípustnost stanovené občanským soudním řádem v rozhodném znění byly naplněny.

4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

5. Předtím, než může přistoupit k samotnému meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V této souvislosti se sluší připomenout, že ústavní stížností byla napadena tři rozhodnutí, a to rozsudek Městského soudu v Praze, usnesení Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu. Z důvodů dále vyložených však Ústavní soud dospěl k závěru, že v rozsahu směřujícím proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně je ústavní stížnost nepřípustná.

6. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu napadených rozhodnutí i z obsahu vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 Cm 225/2010, napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl (rovněž napadeným) usnesením Vrchního soudu v Praze zrušen. Okamžikem, kdy kasační usnesení Vrchního soudu v Praze nabylo právní moci, tudíž napadený rozsudek přestal právně existovat. Ústavní stížnost, směřující proti neexistujícímu rozhodnutí, je ovšem nepřípustná, neboť chybí základní podmínka pro její podání ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; ústavní stížností lze totiž napadnout pouze pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci (srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 700/08 či usnesení ze dne 6. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 3046/08; obě rozhodnutí jsou - jakož i rozhodnutí citovaná dále - dostupná na http://nalus.usoud.cz). Je konec konců zcela zřejmé, že ústavní stížnosti v tomto rozsahu ani hypoteticky vyhovět nelze, neboť Ústavní soud nemůže zrušit rozhodnutí již jednou zrušené.

7. Za nepřípustnou - byť z jiného důvodu - je třeba považovat ústavní stížnost i v rozsahu, v němž brojí proti kasačnímu usnesení Vrchního soudu v Praze. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 372/04, či usnesení ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 1292/13), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada je vyjádřena v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Soudní řízení ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 Cm 225/2010 dále pokračuje, a i když je napadené usnesení Vrchního soudu v Praze z hlediska formálního pravomocné, stěžovatelčin spor ještě meritorně ukončen není; z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Ústavní stížnost je tak podána zjevně předčasně, neboť - slovy zákona o Ústavním soudu - nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, jež zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje.

8. Ke (kvazi)meritornímu přezkumu proto v nyní projednávané věci Ústavní soud mohl přistoupit pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž výhradně pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti, resp. porušení práva na přístup k soudu). Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu zakomponoval. To však nezbavuje dovolací soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz). Nutno však zdůraznit, že Ústavním soudem prováděný přezkum se nezaměřuje na to, zda je přípustnost dána (neboť je primárně úkolem Nejvyššího soudu tuto skutečnost posoudit), nýbrž pouze na to, zda Nejvyšší soud nevybočil z mantinelů vymezených mu ústavním pořádkem.

9. Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání dle ustanovení 237 občanského soudního řádu, v souladu s ustálenou judikaturou (svou i Ústavního soudu), přičemž své rozhodnutí odpovídajícím a přiléhavým způsobem odůvodnil. Ústavní soud nemá - poté, co se seznámil s obsahem dovolání i napadeného usnesení - žádných ústavněprávních výhrad proti názoru, podle něhož stěžovatelka neformulovala v dovolání otázku hmotného či procesního práva, jež by přípustnost dovolání založila. Postup Nejvyššího soudu tudíž Ústavní soud považuje za ústavně konformní.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014

Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2099/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies