II. ÚS 2073/14

26. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Klána se sídlem U Průhonu 40, Praha 7, správce konkursní podstaty společnosti TESLAMP Holešovice, a. s., se sídlem U Papírny 9/614, Praha 7, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Nádražní 58/10, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2011, č. j. 41 C 214/2010-59, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2011, č. j. 20 Co 352/2011-94, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, č. j. 29 Cdo 704/2012-129, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

[1.] Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"), jakož i práva vlastnit majetek garantovaných ustanoveními čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

[2.] Stěžovatel ve své ústavní stížností uvádí, že obecné soudy nevyhověly jeho žalobě na náhradu škody; tato škoda měla být způsobena konkursní podstatě úpadce TESLAMP Holešovice, a. s. tím, že Česká spořitelna, a. s. (v předcházejícím řízení žalovaná) podala žalobu o vyloučení částky převyšující půl miliardy korun z konkursní podstaty, v důsledku čehož byl stěžovatel omezen v nakládání s touto částkou. Žalovaná podala vylučovací žalobu navzdory skutečnosti, že jí zaplacení této částky bylo uloženo pravomocným soudním rozhodnutím, pročež jí dle stěžovatele muselo být jasné, že tato žaloba bude nakonec zamítnuta (což se též stalo). Stěžovatel z toho vyvozuje, že důvodem podání žaloby muselo být právě omezení správce konkursní podstaty v nakládání s předmětnou částkou. V důsledku omezení nakládání pak prý vznikla stěžovateli škoda, neboť předmětná částka nemohla být investována např. uložením na účet s výhodnější úrokovou sazbou.

[3.] Obecné soudy stěžovatelově návrhu nevyhověly s odůvodněním, že omezení nakládání s věcí v důsledku podání vylučovací žaloby nebránilo správci konkursní podstaty převést předmětnou částku na jiný účet, pročež mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou nebyla příčinná souvislost. Odvolací soud pak rovněž poznamenal, že pravomocný rozsudek, jímž byla žalované povinnost uhradit předmětnou částku uložena, byl v mezidobí zrušen Nejvyšším soudem, tudíž není postaven najisto ani základ nároku.

[4.] Stěžovatel však považuje takový výklad za protiústavní. Podání vylučovací žaloby žalovanou nelze podle něj vnímat než jako zneužití procesního práva. Obecné soudy pak zcela v rozporu s ústavními principy tomuto zneužití práva poskytly ochranu a přispěly k porušení práva žalobce vlastnit majetek. Argument, podle něhož ani podání žaloby nebránilo stěžovateli předmětnou částku uložit na účet jím zvolený, je dle stěžovatele nepřesvědčivý, neboť výklad toho, co je míněno "nakládáním" ve smyslu ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byl podán právě až v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu.

[5.] Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

[6.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

[7.] Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[8.] Proti závěru obecných soudů, podle něhož v projednávané věci není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a jednáním žalované, nemá Ústavní soud žádných ústavněprávních výhrad. Tento závěr, opřený především o právní názor, podle něhož stěžovatel předmětnou částku na jím zvolený účet uložit mohl, byl řádně, přesvědčivě a ústavně konformně odůvodněn. V ústavní stížnosti stěžovatel prakticky pouze opakuje námitky proti interpretaci podústavního práva obecnými soudy, s nimiž se již dostatečně a přesvědčivě vypořádaly soudy tří instancí a které postrádají ústavněprávní rozměr. Z tohoto důvodu může Ústavní soud ve zbytku na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkázat.

[9.] Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává (aniž by to bylo v projednávané věci rozhodné), že jak plyne i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, výklad pojmu "nakládat" ve smyslu ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání bylo možno odvodit již z dřívější (tam citované) judikatury.

[10.] Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014


Jiří Zemánek, v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2073/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies