II. ÚS 466/14

26. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Launa, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 30 Cdo 2597/2013-105, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013, č. j. 68 Co 458/2012-92, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. května 2012, č. j. 18 C 300/2010-76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. května 2012, č. j. 18 C 300/2010-76, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) náhrady škody ve výši 102,256.900 Kč s příslušenstvím, která měla vzniknout nesprávným postupem Městského soudu v Praze. Tento nesprávný postup spočíval v tom, že Městský soud v Praze (dále též "rejstříkový soud") na základě vyrozumění soudního exekutora neprovedl a nezveřejnil zápis v obchodním rejstříku o tom, že v důsledku zaplacení dlužné částky povinné společnosti Formatech, s. r. o. (stěžovatel byl jejím jednatelem a jediným společníkem) včetně nákladů exekuce, došlo k vymožení pohledávky a soudní exekutor na základě této skutečnosti zrušil příslušné exekuční příkazy. Naopak rejstříkový soud provedl dne 20. června 2008 v obchodním rejstříku zápis o výše uvedených exekučních příkazech, který byl vymazán po opakovaných urgencích žalobce i soudního exekutora až dne 26. listopadu 2008. Vlivem tohoto postupu rejstříkového soudu nemohl žalobce vykonávat svoji funkci jednatele, nemohl dále provozovat podnikatelskou činnost a nesměl učinit žádný úkon bez souhlasu ustanoveného správce podniku. Žalobci tak vznikla dle výše uvedeného postupu rejstříkového soudu škoda, kterou vyčíslil v podobě přímé ztráty a ušlého zisku na částku 102,256.900 Kč.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. ledna 2013, č. j. 68 Co 458/2012-92, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se přitom s jeho závěrem, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu (nevymazáním zápisu o nařízené exekuci z obchodního rejstříku), ale ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že mezi nesprávným úředním postupem a žalobcem tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Tento závěr odvolacího soudu byl opřen o argumentaci, že žalobce měl možnost vůči obchodním partnerům povinné (společnost Formatech, s. r. o.) vyvrátit zápis v obchodním rejstříku (jenž má pouze deklaratorní charakter) rozhodnutím soudního exekutora o zrušení příslušných exekučních příkazů (i s poukazem na § 29 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), pokud žalobce tvrdil, že nesprávným úředním postupem soudu společnost Formatech, s. r. o. ztratila obchodní zakázky, za společnost po dobu několika měsíců nikdo nemohl jednat, společnost nevyvíjela obchodní činnost, a proto byla likvidace společnosti jediným správným a férovým způsobem. K tomu odvolací soud doplnil, že bylo zcela na vůli žalobce, že jako jediný společník rozhodl o zrušení společnosti Formatech, s. r. o. likvidací, v důsledku čehož mu mohla vzniknout tvrzená škoda.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 30 Cdo 2597/2013-105, odmítnuto, neboť dovolatel právně relevantním způsobem nenapadl závěry týkající se otázky vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou. Nejvyšší soud odkázal na svoji konstantní judikaturu, podle níž otázka existence příčinné souvislosti je zpravidla otázkou skutkovou a nikoliv právní. Podle Nejvyššího soudu může právní posouzení příčinné souvislosti spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, popř. v určení, zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Dovolatel přitom brojil proti závěru odvolacího soudu, že bylo v jeho možnostech vyvrátit deklaratorní zápis v obchodním rejstříku předložením rozhodnutí exekutora obchodním partnerům, což je otázka skutková a nikoliv právní, stejně jako jeho další argumentace, že měl na výběr, zda společnost nechá zlikvidovat nebo bude riskovat její úpadek. S ohledem na vymezení dovolacích důvodů [§ 241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")] a argumentaci dovolatele Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout.

II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatel poměrně obšírně popisuje celkové okolnosti dané věci, příčiny vzniku škody včetně jejího vyčíslení v důsledku nesprávného postupu rejstříkového soudu a obsah jednotlivých rozhodnutí i svých podání. Podrobně rozebírá, jaké ztráty vyplývají z provedeného nesprávného zápisu do obchodního rejstříku (zejména v podobě psychologických efektů na obchodní partnery) a jaké okolnosti jej vedly k jím zvolenému postupu ve formě likvidace společnosti. Stěžovatel se vymezuje proti závěrům obecných soudů o příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem a vzniklou škodou. Vyslovuje přesvědčení, že dovolací důvod (nesprávné právní posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a odstoupením od zakázky ze strany obchodního partnera) formuloval z pohledu požadavků § 241a odst. 3 o. s. ř. správně. Opakovaně zdůrazňuje svůj názor o existenci příčinné souvislosti a vyvrací argumentaci obecných soudů, když poukazuje na skutečnost, že musel postupovat s péčí řádného hospodáře a místo hrozícího úpadku nechal raději společnost zlikvidovat.

6. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu se nejprve vypořádává s jeho závěrem ohledně výroku o náhradě nákladů řízení. Uvádí, že náhrada nákladů řízení je v rámci dovolacího řízení spjata s rozhodnutím ve věci samé, a proto rozdělení dovolání na část týkající se náhrady nákladů řízení (a její odmítnutí podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro existenci vad) a zbývající část považuje za zcela nesprávné. Dále se ohrazuje proti názoru dovolacího soudu, že jako dovolatel relevantně nevymezil a nepopsal dovolací důvody, přičemž opak dokládá citacemi ze svých podání (zejména z dovolání). V postupu dovolacího soudu, který dovolání odmítl s odkazem na to, že není úplné a brání pokračování v řízení, spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel konečně nesouhlasí s posouzením otázky možnosti vyvrácení deklaratorního zápisu v obchodním rejstříku jakožto otázky skutkové. Má za to, že se jedná o posouzení právní a navíc nesprávné, neboť soudy nevzaly do úvahy princip materiální publicity zápisu v obchodním rejstříku a dopad tohoto zápisu. Stěžovatel uzavírá, že dovolací soud se nesprávnou, či dokonce nepravdivou interpretací obsahu dovolání, vyhnul nutnosti řádně celou věc přezkoumat.

III.
7. Ústavní soud na úvod připomíná, co již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. Přestože stěžovatel argumentuje poměrně obsáhle, jedná se povětšinou pouze o opakování názorů prezentovaných v řízení před obecnými soudy, které navíc setrvávají v poloze pouhé podústavní polemiky s obsahem ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí. Konkrétně stěžovatel zpochybňuje závěry o existenci, resp. neexistenci, příčinné souvislosti mezi nesprávným postupem soudu (zápisem do obchodního rejstříku) a stěžovatelem tvrzenou vzniklou škodou. V této souvislosti překládá Ústavnímu soudu vlastní, dle svého názoru, jediný možný a proto správný náhled na danou problematiku, přičemž se vymezuje zejména ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl, neboť v něm stěžovatel nevymezil zákonem stanovený dovolací důvod. Jak se podává z obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten opřel svoje závěry o charakteru dovolacích námitek stěžovatele o svoji předchozí judikaturu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Toto uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byly-li dovolací důvody takto dovolatelem (vůbec) formulovány a v případě, že se tak stalo, jsou-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) pro posouzení přípustnosti, resp. důvodnosti dovolání relevantní. Pakliže Nejvyšší soud jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč nepovažuje argumentaci dovolatele ohledně existence příčinné souvislosti za argumentaci právní, nýbrž za skutkovou, není možné v jeho postupu spatřovat libovůli a porušení práva na spravedlivý proces. Je třeba podotknout, že v otázce přezkumu úvah Nejvyššího soudu ohledně dovolacích důvodů je pravomoc Ústavního soudu velmi omezena. Jak totiž Ústavní soud v minulosti judikoval (např. nález sp. zn. II. ÚS 313/14), tak jedině v případě, že by Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhl by do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To se však v daném případě nestalo.

9. Co se týče vlastních věcných námitek stěžovatele, Ústavní soud nevidí důvod, proč by se měl odchylovat od závěrů prezentovaných v rozhodnutích obecných soudů. Ústavní soud shledává závěr Nejvyššího soudu výstižným a rovněž připomíná smysl povinného zastoupení účastníka v dovolacím řízení kvalifikovaným právním zástupcem pro jasné a srozumitelné formulování dovolacích námitek.

10. Pouze jako obiter dictum ve vztahu k námitce, že se dovolací soud dostatečně nezabýval námitkami stěžovatele, čímž snad mohlo být porušeno právo stěžovatele na instanční přezkum, pak Ústavní soud poukazuje na to, že právo na dovolání, resp. právo na několik opravných instancí (řádných či mimořádných), není ústavně zaručeno, jakožto základní právo. Pro oblast občanskoprávního řízení není takové základní právo garantováno ani Listinou, ani Úmluvou či dalšími mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách; právo na dvě instance garantuje toliko pro oblast trestního soudnictví čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 466/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies