II. ÚS 448/14

26. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti města Jaroměř, se sídlem Náměstí Čs. Armády 16, Jaroměř, IČ 00172728, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 29/39, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3556/2012-286 ze dne 25. listopadu 2013, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 23 Co 200/2012-265 ze dne 21. června 2012, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 105 C 187/2010-223 ze dne 28. prosince 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. února 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 105 C 187/2010, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se po žalovaném domáhal zaplacení částky 240 638 Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok I.), a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a dalším výrokem rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dovodil, že stěžovatel nevymezil žádnou právní otázku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., pro jejíž řešení by mohl dospět k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí.

Stěžovatel vyslovuje názor, že pro úspěch v daném řízení bylo nezbytné, aby prokázal, že žalovaný provedl dílo vadně, že si toho musel být vědom, a že tedy není možné s ohledem na ustanovení § 562 odst. 3 a § 428 odst. 3 obch. zák. přihlížet k námitce žalovaného, že vady byly reklamovány opožděně. Má za to, že navrhovanými důkazy by své tvrzení prokázal, soudy obou stupňů však tyto důkazy odmítly provést a ostatní důkazy hodnotily způsobem, který extrémně vybočil z pravidel spravedlivého procesu. Pro úplnost podotýká, že již v žalobě zdůrazňoval, že v daném případě je třeba při právním posouzení věci upřednostnit princip ekvity před aplikací obchodního zákoníku. Poukazoval též na závěry znaleckého posudku, z nichž jsou patrné vysoké koncentrace radonu v některých bytech i hrozící závažná zdravotní rizika jejich uživatelů. Proto byl nucen zadat odstranění vad odborné firmě, neboť nechtěl podstupovat několikaleté soudní spory s žalovaným, který by ani nebyl schopen sám vady odstranit. Soudy však princip ekvity neaplikovaly a v tomto směru se dopustily přepjatého právního formalismu.

Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti je zpochybněn právní závěr soudů prvního a druhého stupně o tom, že stěžovatel jako objednatel své nároky z odpovědnosti za vady díla (v režimu § 562 obchodního zákoníku) uplatnil způsobem odporujícím právní úpravě a navíc opožděně.

Ve svých argumentech stěžovatel pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů k normám podústavního práva. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. ledna 1995, N 5/3 SbNU 17).

V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad dotčených ustanovení nepřípustně nepostihuje některé ze základních práv a svobod stěžovatele, tedy zda není výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Takové pochybení ovšem nezjistil.

Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění týkajících se závazkového vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným, sjednaného předmětu díla, režimu aplikace ustanovení obchodního zákoníku, sjednané délky záruční doby i data předání a převzetí stavby dne 27. února 2002 a data 21. října 2010, kdy stěžovatel na základě svého šetření z roku 2007 vyzval žalovaného k uhrazení sporné částky, kterou zaplatil třetí osobě za odstranění zjištěných vad díla (vadné izolace mající za následek průnik radonu z podloží do některých bytů). Stěžovatel uvedená zjištění nezpochybňuje. Dovolává se však s ohledem na ustanovení § 562 odst. 3 a § 428 odst. 3 obch. zák. přehodnocení závěru, že zákonná i sjednaná lhůta k uplatnění vad díla marně uplynula dnem 27. února 2007.

Otázkou naplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení § 562 odst. 3, ve spojení s § 428 odst. 3 obch. zák. se obecné soudy zabývaly. Ke zjištění, zda žalovaný jako zhotovitel díla v době předání stavby věděl či musel vědět o tom, že z podloží proniká do některých prostor domu radon v množství ohrožujícím zdraví lidí, provedl soud prvního stupně dokazování, přičemž přihlédl zejména k závěrům Okresní hygienické stanice v Náchodě, která na základě svých měření provedených před předáním díla stěžovateli dospěla ke zjištění, že v měřených prostorách rekonstruovaného objektu nebyly překročeny směrné hodnoty ekvivalentní aktivity radonu a dávkového příkonu ve vzduchu podle vyhlášky č. 184/1997 Sb. Pokud poté dospěl k závěru, že když na základě zjištění uvedeného státního orgánu (nadaného odbornými schopnostmi k měření radonového záření) nebyly v domě před jeho kolaudací a předáním stěžovateli limity překročeny a o to méně si měl či mohl žalovaný coby zhotovitel díla existenci vad v podobě průniku radonu nad směrné hodnoty uvědomovat, nelze jeho řádně odůvodněným závěrům, potvrzeným i soudem odvolacím, z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout.

Uvedený důvod pro nepřiznání žalovaného nároku nebyl ostatně jediný. Dalším důvodem, na kterém obecné soudy postavily svá rozhodnutí, byl zvolený nepřípustný způsob odstranění zjištěných vad, kdy stěžovatel, aniž by oznámil vady díla žalovanému a poté zvolil některý ze způsobů uplatňování nároku podle § 436 obch. zák., vady odstranil sám za pomoci třetí osoby, i když taková možnost nebyla dohodnuta ve smlouvě. Za situace, kdy obchodní zákoník (jeho ustanovení § 564 ve spojení s § 436 až § 441) nepřipouští, aby si objednatel odstranil vady díla sám či je nechal odstranit třetí osobou a po zhotoviteli se domáhal úhrady za jejich odstranění, a tato možnost nebyla dohodnuta ve smlouvě o dílo, nelze ani tento závěr obecných soudů považovat za extrémně vybočující ze standardů výkladu respektovaného soudní praxí. Odvolací soud i Nejvyšší soud ostatně odkázaly na soudní judikaturu řešící danou problematiku, od níž neshledaly důvod se jakkoliv odklánět.

K vytýkanému neprovedení některých ze stěžovatelem navrhovaných důkazů Ústavní soud odkazuje na svou konzistentní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93, N 49/2, SbNU 87, a řada rozhodnutí na něj navazujících), podle níž procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů upravuje občanský soudní řád. Ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. l o. s. ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli (§ 120 odst. l al. 2 o. s. ř. ). Nelze proto spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod, v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, pokud z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně usoudit. V dané věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které Ústavní soud neshledal důvod jakkoliv přehodnocovat, přičemž v napadených rozsudcích se soudy obou stupňů vypořádaly i s dalšími důkazními návrhy a vyložily, proč jejich provedení považovaly za nadbytečné. I dle názoru Ústavního soudu by se jejich provedením na rozhodných okolnostech nic nezměnilo.

Princip ekvity, který v odůvodněných případech dovoluje zmírnění tvrdosti zákona a dává soudu prostor k uplatnění pravidel slušnosti (na nějž stěžovatel odkazuje v souvislosti s tvrzením, že zákonný postup při uplatnění vad díla nedodržel proto, že šlo o zásadní vady díla s velkým zdravotním rizikem pro uživatele bytů v domě, které musely být neodkladně odstraněny) nelze v projednávané věci užít, neboť stěžovatel měl možnosti, jak se zákonným způsobem a v přiměřené lhůtě domoci svých práv a odvolací soud na tyto možnosti v odůvodnění svého rozhodnutí také odkázal. Pominout nelze ani zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel o vyšší koncentraci radonu prokazatelně věděl minimálně od srpna 2007 a přesné radonové zatížení zjistil v prosinci 2007, avšak smlouvu s třetí osobou na zřízení protiradonových opatření sjednal až 14. dubna 2009. Ani z jeho strany tedy nešlo o bezodkladné vyřešení daného problému, jak tvrdí v ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by postupem obecných soudů při projednání žaloby a jejich rozhodnutím ve věci došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014


Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 448/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies