II. ÚS 160/14

26. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. M., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem, se sídlem Masarykova 175, 763 26 Luhačovice, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 12. 2012 č. j. 34 T 217/2012-260, a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. 6 To 4/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013 sp. zn. 8 Tdo 417/2013, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 12. 2012, č. j. 34 T 217/2012-260 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 6 To 4/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 417/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Stěžovatel napadá hodnocení důkazů provedené okresním soudem, kdy pochybení shledává v tom, že okresní soud v rozsudku v případě jedné svědkyně vypovídající ve stěžovatelův prospěch zpochybnil její věrohodnost s odůvodněním, že z ní cítil při předkládání občanského průkazu alkohol. Stěžovatel se domnívá, že takový postup není správný, a že předseda senátu měl v takovém případě v průběhu hlavního líčení informovat v jednací síni přítomné osoby a odložit jednání na dobu střízlivosti svědkyně, nebo alespoň provést dechovou zkoušku na alkohol, kterým by se podezření soudu prokázalo. Je otázkou, zda výslechem opilé svědkyně lze zjistit skutkový stav, o němž není důvodná pochybnost.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je ochrana ústavnosti (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pokud stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým okresní soud reflektoval to, že ze svědkyně Radmily Doležalové při líčení cítil alkohol, nutno především konstatovat, že vytrhává jedinou skutečnost z celého rozsáhlého odůvodnění rozsudku. Soudy měly k dispozici celou řadu důkazních pramenů, usvědčujících stěžovatele, včetně například výpovědi poškozeného, či faktu, že u stěžovatele byla nalezena odcizená taška s doklady a věcmi. Výslech uvedené svědkyně tak byl pouze jedním z mnoha důkazů, které byly v řízení prováděny. Zároveň skutečnost, týkající se alkoholu, zdaleka nebyla jedinou, pro kterou soud hodnotil předmětnou výpověď jako nedůvěryhodnou, kdy především upozornil, že svědkyně ji mění oproti tomu, co uváděla v přípravném řízení, a hodnotil její vnitřní rozpornost, a rozpornost s dalšími důkazy, včetně nesouladu s výpovědí samotného obžalovaného. Závěry obecných soudů tak stěžovatelem v ústavní stížnosti vznášenou námitkou nemohou být nijak zpochybněny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 160/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies