II. ÚS 114/14

26. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Oldřiškou Luňáčkovou, advokátkou AK se sídlem Moskevská 1523/63, 101 00 Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013 č. j. 26 Co 199/2013 - 436 a proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 19. března 2013 č. j. 23 P 16/2013 - 420, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. ledna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013 č. j. 26 Co 199/2013 - 436 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 19. března 2013 č. j. 23 P 16/2013-420, kterým soud prvního stupně zamítl návrh otce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na nařízení předběžného opatření, podle něhož by výživné stanovené otci pro nezletilou M. ve výši 5 200,- Kč měsíčně a pro nezletilou T. ve výši 4 800,- Kč měsíčně bylo do rozhodnutí soudu ve věci samé hrazeno ve výši 1 200,- Kč měsíčně pro každou z nezletilých k rukám matky do každého patnáctého dne v měsíci předem a částku 7 600,- Kč měsíčně by otec byl povinen hradit do soudní úschovy do každého patnáctého dne v měsíci předem, a dále by matka uhradila částku 7 600,- Kč nespotřebovaného výživného za měsíc duben do soudní úschovy do deseti dnů od doručení rozsudku.

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013 č. j. 26 Co 199/2013 - 436, napadl otec v souladu se soudem poskytnutým poučením dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. října 2013 č. j. 30 Cdo 3061/2013-455, jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že podané dovolání směřuje proti rozhodnutí ve věci upravené v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), a přitom se nejedná o žádnou z výjimek uvedenou v ust. § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tj. o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Současně věc není přípustná ani podle ust. § 238 odst. 1 písm. g) o. s. ř., kdy dovolání není přípustné proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření.

Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud stěžovatele nesprávně poučil o přípustnosti dovolání v jeho právní věci a toto pochybení nemůže jít k tíži stěžovatele, považoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013 č. j. 26 Co 199/2013 - 436, a proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 19. března 2013 č. j. 23 P 16/2013 - 420, za včas podanou, přestože byla zjevně podána až po uplynutí dvouměsíční lhůty od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytoval.

Ústavní soud tedy konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu byla poškozena jeho ústavně zaručená práva, neboť soudy mu svými rozhodnutími zmařily a znemožnily možnost domoci se legitimního práva upraveného zákonem o rodině (účinným do 31. 12. 2013), a to snížením výživného od změny poměrů. Stěžovatel poukazuje na to, že dojde-li ke změně poměrů, ust. § 99 zákona o rodině explicitně umožňuje snížení výživného za dobu minulou, přičemž k zajištění tohoto práva je nezbytnou podmínkou zamezit spotřebování výživného hrazeného ve výši podle předchozího rozhodnutí soudu, neodpovídajícímu již změněným poměrům účastníků, neboť dle stejného ustanovení se spotřebované výživné nevrací. Pro zajištění ústavních práv stěžovatele domáhat se legitimního práva bylo podle stěžovatele nevyhnutelné upravit poměry předběžným opatřením, což je umožněno v ust. § 74 odst. 1, ust. § 75c a ust. § 102 odst. 1 o. s. ř.

Zásadní východisko pro posouzení věci spatřuje stěžovatel v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4354/2009, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nelze nařídit exekuci, pokud došlo ke změně exekučního titulu následným rozhodnutím soudu formou předběžného opatření o snížení výživného zpětně, když toto rozhodnutí je současně ze zákona předběžně vykonatelné. Nejvyšší soud zde nijak nezpochybnil možnost rozhodnout o snížení výživného předběžným opatřením. Stěžovatel poukazuje na to, že pokud však došlo v projednávaném případě ke zmaření uplatněného nároku stěžovatele, může to mít za následek vystavení povinného jím nezaviněné hrozbě exekuce, v krajní situaci až trestnímu stíhání, a je jen otázka času, kdy k takovému dopadu na povinného dojde.

Dále stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1928/11 a dovozuje, že ohrožení výkonu rozhodnutí posoudil krajský soud v rozporu s ústavními principy, když jako ohrožení výkonu rozhodnutí krajský soud úzce vnímá jen ohrožení výkonu rozhodnutí původně přiznaného hmotně právního nároku (výživného k rukám matky), ale takto již nevnímá faktickou následnou nemožnost domoci se výkonem rozhodnutí (což je ještě více než pouhé ohrožení) plnění ze strany matky, pokud by došlo v meritorním rozhodnutí soudu ke snížení výživného zpětně (tedy k redukci hmotně právního nároku), což jde k tíži stěžovatele, čímž je navíc narušena rovnost před zákonem z pohledu postavení povinného a oprávněného.

Dále stěžovatel spatřuje porušení svých práv v tom, že soudy odůvodnily zamítnutí návrhu na předběžné opatření tak, že příjmové a majetkové poměry stěžovatele umožňují hradit výživné v dosavadní výši. Přihlížet k příjmovým a majetkovým poměrům lze dle zákona při stanovování výše výživného, nikoliv však při rozhodování, zda bude či nebude zmařeno právo stěžovatele domáhat se svého legitimního práva. Při takovém pojetí dochází ke kolizi s Listinou, kdy okresní i krajský soud otevřeně připouštějí zásah do ústavního práva stěžovatele vlastnit majetek.

Dle názoru stěžovatele smyslem stávající právní úpravy v kombinaci možnosti stanovení výživného zpětně v nižší i vyšší částce (případně i jeho zrušení), možnosti určit předběžným opatřením úhradu výživného v míře nezbytné a nevracení spotřebovaného výživného, je zajištění úměrnosti výše výživného jak z pohledu práv oprávněného, tak povinného nejen pro dobu po meritorním rozhodnutí, ale i za dobu před ním, přičemž pravidlo o nevracení spotřebovaného výživného má chránit zájem oprávněného dítěte před ekonomickým ohrožením v případě, že by výživné bylo v dobré víře již spotřebováno. Pro dobu, kdy není výše výživného postavena najisto (před prvním rozhodnutím ve věci a po změně poměrů), slouží k ochraně práv oprávněného i povinného institut předběžného opatření s určením povinnosti hradit výživné v míře nezbytné. Smyslem právní úpravy rozhodně není vystavení povinného do ekonomických nesnází s rizikem hrozby exekuce a trestního stíhání, snižování jeho majetku či případných finančních rezerv do té míry, která vede k dalšímu omezení jeho schopnosti dítě vyživovat a pečovat o něj, tedy k dopadům do jeho ústavně zaručených práv.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, k nimž obecné soudy dospěly při posuzování návrhu otce na vydání předběžného opatření.

Z ust. § 75c odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že podmínkou pro vydání předběžného opatření dle ust. § 74 a násl. o. s. ř. je, aby jeho navrhovatel alespoň v rovině skutkových tvrzení osvědčil existenci hmotně právního nároku, který lze uplatnit v řízení ve věci samé a k němuž se povinnosti navrhované k uložení v předběžném opatření váží. Zákon s ohledem na stadium řízení a lhůtu, v níž má být o předběžném opatření rozhodnuto (dle ust. § 75c odst. 2 o. s. ř. bezodkladně, nejpozději do sedmi dnů) nepředpokládá, že by soud měl provádět při rozhodování o nařízení předběžného opatření dokazování. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny. Rozhodné skutečnosti stran potřeby upravit zatímně poměry účastníků, je povinen soudu prokázat, popřípadě osvědčit ten, kdo návrh na vydání předběžného opatření podal. Ve smyslu ustálené judikatury je vyžadováno, aby žalobce (navrhovatel) osvědčil základní skutečnosti, tj. existenci důvodů pro nařízení předběžného opatření, ale i přiměřenost uplatněného nároku.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nálezy sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) a sp. zn. I. ÚS 375/2000, N 87/27 SbNU 33), dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že její podstatu tvoří stěžovatelova polemika se závěry obecných soudů o neexistenci podmínek zakotvených v občanském soudním řádu pro vydání předběžného opatření. Je tedy zřejmé, že jde interpretaci tzv. podústavního práva obecnými soudy, do níž přísluší Ústavnímu soudu ingerovat pouze v těch případech, kdy výkladem nebo aplikací tohoto práva dochází k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud takový kvalifikovaný zásah do základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neshledal. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), popř. by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na obranu vůči uplatněnému nároku, event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala.

V souzené věci Okresní soud v Berouně výstižně dovodil, že účelem nyní posuzovaného návrhu otce na nařízení předběžného opatření je pouze dosáhnout toho, aby otec minimalizoval své finanční ztráty pro případ, kdyby jeho návrhu na snížení výživného bylo vyhověno. Soud prvního stupně dále uvedl, že rovněž není zřejmé, výkon jakého rozhodnutí by byl ohrožen (jako zákonný předpoklad pro nařízení předběžného opatření), když ve vztahu k řízení o snížení výživného by zde ze strany otce nebylo žádné rozhodnutí, které by bylo třeba vykonávat. Otec neprokázal podle soudu prvního stupně ani další důvod pro nařízení předběžného opatření, tzn. naléhavou potřebu zatímní úpravy poměrů; pouze v obecné rovině tvrdil, že by došlo ke krácení práv dalších dětí otce.

Krajský soud v Praze se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud se otec domáhal vydání předběžného opatření, aby jemu a matce bylo uloženo část dosud stanoveného výživného zasílat (či v případě matky jednorázově zaslat) do soudní úschovy, takovýto požadavek nemá oporu v žádném ustanovení zákona o rodině. Otec tedy v tomto rozsahu již v rovině skutkových tvrzení neosvědčil existenci hmotně právního nároku (tzn. rozhodujících skutečností ve smyslu ust. § 75c odst. 1 o. s. ř.), který by vydání předběžného opatření odůvodňoval. Již z tohoto důvodu nelze podle odvolacího soudu návrhu otce na vydání předběžného opatření v tomto rozsahu vyhovět, aniž by bylo nutné zabývat se dalšími zákonnými předpoklady pro nařízení předběžného opatření.

Ve zbývajícím posoudil odvolací soud návrh otce dle jeho obsahu (ust. § 41 odst. 2 o. s. ř.) jako návrh na vydání předběžného opatření platit výživné ve snížené výši 1 200,- Kč měsíčně na každou z nezletilých do doby konečného rozhodnutí o jeho návrhu na snížení výživného. V této souvislosti podle odvolacího soudu otec osvědčil (alespoň v rovině skutkových tvrzení) rozhodující skutečnost spočívající ve snížení jeho příjmu z částky 67 254,- Kč v průměru čistého měsíčně na částku 52 000,- Kč. Podle krajského soudu však otec neprokázal další zákonné předpoklady pro vydání předběžného opatření, a to ani naléhavou potřebu této zatímní úpravy a ani důvodnost obavy o soudní výkon rozhodnutí (ust. § 75c odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). I podle názoru odvolacího soudu případné snížení příjmu otce na částku 52 000,- Kč nevytváří pro něj, i při vědomí jeho dalších vyživovacích povinností, natolik neřešitelnou finanční situaci, která by zakládala naléhavou potřebu řešit tuto situaci vydáním předběžného patření do doby konečného rozhodnutí o návrhu otce na snížení výživného. Dále pak vzhledem k tomu, že výsledkem řízení ve věci samé (řízení o snížení výživného) nemůže v žádném případě být soudní rozhodnutí (tzn. exekuční titul), v němž by otec byl v postavení oprávněného (tzn. toho, jemuž exekuční titul přiznává nějaké právo), již z tohoto důvodu nepřipadá v úvahu, aby ve vztahu k řízení o snížení výživného došlo z pohledu otce k ohrožení možného soudního výkonu rozhodnutí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která přesně vymezují podmínky, za nichž je možno předběžné opatření vydat. Jejich závěr, že podmínky vydání předběžného opatření naplněny nejsou, se opírá o podklady předložené v řízení o předběžném opatření. Rozhodování obecných soudů bylo ústavně konformní aplikací běžného práva, kterou k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces či jiného ústavně zaručeného práva nedošlo.

Ústavní soud uzavírá, že napadená usnesení, jimiž byl zamítnut návrh otce na nařízení předběžného opatření, mají zákonný podklad a byla vydána k tomu příslušným orgánem. Napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 114/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies