III. ÚS 2415/14 - Ke střetu tzv. jiného zásahu a rozhodnutí

28. 08. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

I. Ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nevylučuje, aby v téže věci, usnesením Ústavního soudu již rozhodnuté, nebyl podán nový návrh založený na novém vymezení povahy tvrzeného, ač jinak totožného zásahu do základního práva či svobody; musí se tak ale stát ve lhůtách stanovených v § 72 odst. 3 až 5 tohoto zákona.

II. Uplatnění roční lhůty předvídané v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona je možné jen za předpokladu, že se má jednat o výjimku z podmínek pro odmítnutí nepřípustné ústavní stížnosti, která by jinak měla být odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje, nikoli však o výjimku pro opožděné podání z kogentního ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.

III. Stěžovatel tak v řízení o ústavní stížnosti může pominout (a tím o ně přijít) další procesní prostředky (výjimka) a obrátit se přímo na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž tvrdí, že zásah do jeho základních práv a svobod podstatně přesahuje jeho vlastní zájem; musí tak však učinit za dodržení zákonem stanovené lhůty pro podání ústavní stížnosti (pravidlo).

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 28.08.2014 sp. zn. III. ÚS 2415/14)

Text judikátu

Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje Jana Filipa - ze dne 28. srpna 2014 sp. zn. III. ÚS 2415/14 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Hodonín, se sídlem Sadová 15, Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, se sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2014 sp. zn. 12 Co 636/2013, 12 Co 715/2013, 12 Co 827/2013, 12 Co 828/2013, 12 Co 829/2013, 12 Co 830/2013, 12 Co 831/2013, 12 Co 832/2013, 12 Co 873/2013, 12 Co 884/2013, 12 Co 891/2013, 12 Co 921/2013, ze dne 5. března 2014 sp. zn. 12 Co 833/2013, 12 Co 834/2013, 12 Co 835/2013, 12 Co 836/2013, ze dne 7. března 2014 sp. zn. 12 Co 837/2013, 12 Co 838/2013, 12 Co 839/2013, 12 Co 841/2013, 12 Co 843/2013, 12 Co 844/2013, 12 Co 849/2013, 12 Co 860/2013, 12 Co 861/2013, 12 Co 862/2013, 12 Co 864/2013, 12 Co 865/2013, 12 Co 875/2013, ze dne 10. března 2014 sp. zn. 12 Co 876/2013, 12 Co 885/2013, 12 Co 886/2013, 12 Co 887/2013, 12 Co 888/2013, 12 Co 889/2013, 12 Co 890/2013, 12 Co 892/2013, ze dne 12. března 2014 sp. zn. 12 Co 850/2013, 12 Co 851/2013, 12 Co 852/2013, 12 Co 853/2013, 12 Co 854/2013, 12 Co 855/2013, ze dne 18. března 2014 sp. zn. 12 Co 801/2013, 12 Co 802/2013, 12 Co 803/2013, 12 Co 804/2013, 12 Co 805/2013, 12 Co 806/2013, 12 Co 807/2013, 12 Co 808/2013, 12 Co 866/2013, jimiž byla odmítnuta stěžovatelova odvolání, a výrokům II usnesení Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Hodonín ze dne 7. října 2013 č. j. 007 EX 3188/13-3, ze dne 12. srpna 2013 č. j. 007 EX 1145/13-6, ze dne 7. listopadu 2013 č. j. 007 EX 1180/13-4, ze dne 8. listopadu 2013 č. j. 007 EX 687/13-4, č. j. 007 EX 672/13-4, 007 EX 676/13-4, 007 EX 693/13-4, 007 EX 723/13-4, 007 EX 671/13-4, 007 EX 681/13-6, 007 EX 690/13-4, 007 EX 688/13-4, 007 EX 677/13-4, ze dne 11. listopadu 2013 č. j. 007 EX 726/13-4, 007 EX 706/13-4, 007 EX 694/13-4, 007 EX 722/13-4, 007 EX 684/13-4, 007 EX 665/13-4, 007 EX 698/13-4, 007 EX 704/13-4, 007 EX 682/13-20, 007 EX 678/13-448, 007 EX 686/13-4, 007 EX 669/13-4, 007 EX 666/13-5, ze dne 12. listopadu 2013 č. j. 007 EX 757/13-4, 007 EX 759/13-4, 007 EX 769/13-4, 007 EX 770/13-4, 007 EX 771/13-5, 007 EX 774/13-4, 007 EX 791/13-4, 007 EX 793/13-4, 007 EX 794/13-4, 007 EX 918/13-4, 007 EX 1012/13-4, ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 007 EX 761/13-4, 007 EX 864/13-4, 007 EX 920/13-4, 007 EX 1097/13-4, ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 007 EX 851/13-5, 007 EX 796/13-5, 007 EX 865/13-6, 007 EX 921/13-4, 007 EX 871/13-4, ze dne 15. listopadu 2013 č. j. 007 EX 700/13-4, 007 EX 1081/13-4, 007 EX 1032/13-4, 007 EX 939/13-4, 007 EX 917/13-4, 007 EX 927/13-4, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

1. Stěžovatel podal dne 18. 7. 2014 ústavní stížnost, kterou se domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a usnesení, která vydal jako soudní exekutor podle bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a sice pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a též čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje za "jiný zásah státní moci" podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je spojena s návrhem na zrušení ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., které považuje za rozporné s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 8 odst. 3 a čl. 26 Úmluvy.

3. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti (podmínky řízení před Ústavním soudem), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.

4. Předně je třeba podtrhnout tu skutečnost, že stěžovatel již brojil ústavní stížností proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím, a to s obdobnou argumentací. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1132/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl z důvodu, že byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Obdobně tak bylo z téhož důvodu (zjevná neoprávněnost) rozhodnuto o ústavní stížnosti stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2658/14 usnesením ze dne 20. 8. 2014. V nynějším řízení, ve kterém označil stěžovatel napadená rozhodnutí krajského soudu jako jiný zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod, přitom mohlo být rozhodováno jen o otázce včasnosti podání, nikoli již o splnění dalších podmínek řízení.

5. Ústavní soud předesílá, že ustanovení § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevylučuje, aby v téže věci, usnesením Ústavního soudu již rozhodnuté, nebyl podán nový návrh založený na novém vymezení povahy tvrzeného, ač jinak totožného zásahu do základního práva či svobody (rozhodnutí oproti tzv. jinému zásahu); musí se tak ale stát ve lhůtách stanovených v § 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu. Výjimku z kogentního ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu totiž nelze připustit (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 576). To, že stěžovatel současně svým akcesorickým návrhem podle § 74 zákona o Ústavním soudu napadl ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., by sice nevylučovalo možnost závěru o podstatném přesahu vlastních zájmů stěžovatele, s ohledem na to, že se jednalo o ustanovení právního předpisu s dopadem na značný počet případů exekučního řízení, nebyl však naplněn předpoklad, že se má jednat o výjimku z podmínek pro meritorní projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti, která měla být jinak odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje [viz nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel tak v řízení o ústavní stížnosti může pominout (a tím o ně ovšem přijít) další procesní prostředky ochrany (výjimka) a obrátit se přímo na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž tvrdí, že zásah do jeho základních práv a svobod podstatně přesahuje jeho vlastní zájem, musí tak však učinit za dodržení zákonem stanovené lhůty pro podání ústavní stížnosti (pravidlo).

6. Pro posouzení nyní projednávané věci je proto podstatná skutečnost, že nahlíží-li nyní (s časovým odstupem) stěžovatel na napadená rozhodnutí jako na "jiný zásah státní moci" podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)], nelze než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě pro podání ústavní stížnosti proti takovému zásahu, tj. po lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o tvrzeném zásahu orgánu veřejné moci dozvěděl (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Bylo-li poslední z napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydáno dne 18. 3. 2014 a předcházející ústavní stížnost v této věci stěžovatel podal dne 25. 3. 2014, v případě nyní řešené ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu zaslána do datové schránky dne 18. 7. 2014, se jedná o zjevně opožděné podání ve smyslu toho, co bylo sub 5 v obecné rovině uvedeno. Nezbývá tak, než ji odmítnout a limine fori podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

7. Návrh na zrušení ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb. poté jako návrh akcesorický sdílí podle ustálené judikatury Ústavního soudu právní osud opožděné ústavní stížnosti.


Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 2415/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies