I. ÚS 1747/14

01. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Jindřicha Valda a Naděždy Valdové, zastoupených Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 3, 772 00 Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 178/2013-125 ze dne 28. ledna 2014 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 12 E 171/2011-101 ze dne 27. 9. 2012, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Hodoníně zamítl návrh stěžovatelů na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve společném jmění vedlejších účastníků (výrok I) a současně stěžovatelům uložil společně a nerozdílně nahradit prvému povinnému na náhradě nákladů řízení částku 43 608 Kč, a to v pariční lhůtě 3 dnů od nabytí právní moci daného usnesení (výrok III), s tím, že druhé povinné se náhrada nákladů nepřiznává (výrok II). Rozhodnutí okresního soudu v nákladovém výroku pod bodem III napadli stěžovatelé odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením rozhodl tak, že napadený výrok změnil ve výši nákladů, kterou nově určil částkou 19 045 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nalézací soud opomněl zohlednit derogační účinky nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013, jímž byla zrušena vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. (tzv. přísudková vyhláška).

II.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé tvrdí, že jelikož žalovaní v pariční lhůtě povinnost, uloženou jim rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně č. j. 16 C 25/2009-80 ze dne 26. 4. 2011, dobrovolně nesplnili, podala jejich právní zástupkyně návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem povinných, a to poté, co jmenovaný soud na stejnopis tohoto rozsudku vyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti, stvrdiv, že uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 20. 8. 2011 a je vykonatelný. Stěžovatelé v této souvislosti namítli, že soud prvého stupně prakticky nikterak neřešil odpovědnost toho kterého z účastníků na výsledku řízení a nikterak nepřihlédl k tomu, že vada vykonatelnosti exekučního titulu spočívala výhradně v postupu nalézacího soudu, přičemž ani odvolací soud se pak nezabýval odvoláním vytčenými důvody. Stěžovatelé podotkli, že odvolací soud "na jedné straně přihlédl k nálezu Ústavního soudu, kterým se paušální vyhláška č. 484/2000 Sb. zrušuje, k jiným nálezům Ústavního soudu však nikoli", a příkladmo odkázali na nálezy sp. zn. IV. ÚS 2696/08 a sp. zn. III. ÚS 2888/10, v nichž Ústavní soud dle názoru stěžovatelů vyslovil názor, že obecný soud je vždy povinen zvážit i rozsah překážky vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena oprávněným, jestliže spoléhal na správnost vyznačené doložky vykonatelnosti k exekuci předkládaného titulu. Závěrem stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit rozporované rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatelů s přiznáním vedlejšímu účastníkovi (v původním řízení prvnímu povinnému) práva na náhradu nákladů v řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Ústavní soud na tomto místě pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Ostatně Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ve věci stížnosti č. 9815/10 ze dne 5. 9. 2013 Čepek proti České republice výslovně konstatoval, že "Ústavní soud se omezuje na přezkum otázek ústavnosti a v daném případě v souladu s ustálenou judikaturou (...) výslovně uvedl, že při přezkoumání rozhodnutí o nákladech řízení musí postupovat s maximální zdrženlivostí a zruší dané rozhodnutí pouze v případě výjimečně závažného porušení práva na spravedlivý proces nebo jiného práva (...). Ústavní soud, jehož pravomoci jsou omezenější než diskreční pravomoc, kterou disponoval městský soud, tedy nemohl napravit - a nenapravil - nespravedlivost v odvolacím řízení" (srov. bod 59 cit. rozsudku). Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn, a to i ve světle uvedených právních názorů Evropského soudu pro lidská práva, pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takovou povahu však napadená soudní rozhodnutí z níže vyložených důvodů nemají.

V daném případě nelze přehlédnout, že stěžovatelé podali předmětný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, řídíce se vyznačenou doložkou právní moci a vykonatelnosti, dle které výše uváděný rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 26. 4. 2011 nabyl právní moci dne 20. 8. 2011. Pakliže dne 9. 9. 2011 stěžovatelé podali návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, bezpochyby jednali v důvěře ve správnost soudního rozhodování. Ostatně, jak dal Ústavní soud najevo v stěžovateli vzpomínaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2696/08 ze dne 14. 5. 2009 (N 119/53 SbNU 495), "doložka právní moci ... je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci jí označeného rozhodnutí. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat, či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala. Tento právní názor odpovídá též stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98. Presumpce správnosti aktů státu, včetně soudních rozhodnutí, zahrnuje předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí je jednou z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněných zájmů jednotlivce tak, jak je tato ochrana garantována čl. 36 odst. 1 Listiny" (bod 12 cit. nálezu). Ústavní soud se k tomu v minulosti opakovaně vyslovil tak, že každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)].

Z právě uvedeného by se mohl případ stěžovatelů jevit shodným s případem řešeným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2696/08, v němž se také jednalo o náklady řízení stanovené oprávněné pro její neúspěch v řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, kdy (odvolací) soud dospěl k závěru o tom, že exekuční titul, směnečný platební rozkaz, nenabyl právní moci a vykonatelnosti, neboť v řízení před odvolacím soudem vyšlo najevo, že povinná se v inkriminované době nezdržovala na adrese, kam jí byl směnečný platební rozkaz náhradním způsobem doručen. Ústavní soud zde konstatoval, že "[z] hlediska základního práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je bez dalšího zdůvodnění opřeného o konkrétní okolnosti daného případu (zvýrazněno pro účely citace - pozn. ÚS) dáváno stěžovatelce k tíži, že se rozhodla využít svých práv zaručených jí ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Ve svém postupu se přitom stěžovatelka spoléhala na správnost předchozího soudního rozhodnutí, včetně vyznačení doložky právní moci" (bod 13). Na tomto místě se ovšem sluší poznamenat, že Ústavní soud v témže nálezu uvedl, že "uvedené záruky platí i pro povinného. Proto by za dané situace nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinného, neboť ani jím nebylo způsobeno, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu I. stupně" (ibidem). Identický závěr ohledně "viny" povinného pak učinil i Krajský soud v Brně v nyní napadeném usnesení (str. 2). Nelze tedy přisvědčit argumentaci stěžovatelů, že se odvolací soud nezabýval odvolacími námitkami, když právě v promítnutí citované myšlenky do odůvodnění svého rozhodnutí dostál své povinnosti přiměřeným způsobem reagovat na stěžejní námitky účastníků řízení, a tím i povinnosti náležitě (spolu s uvedením dalších nosných důvodů) odůvodnit své rozhodnutí.

Ústavní stížnosti, jakkoli lze mít pochopení pro roztrpčení stěžovatelů z pochybení soudu stran později zjištěných vad původně bezvadného exekučního titulu, nicméně není možno vyhovět, poněvadž soudy svá rozhodnutí opřely o takové konkrétní okolnosti nynějšího případu, které aplikaci závěrů o porušení práva na spravedlivý proces, jak jsou nastíněny v zmíněném nálezu Ústavního soudu, vylučují. V jím řešené věci se totiž nejednalo toliko o náklady protistrany (povinného), nýbrž také o náklady soudního exekutora, jejichž vyčíslení a vůbec bližší odůvodnění v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentovalo; nadto zamítnutím návrhu na nařízení exekuce v důsledku neexistence vykonatelného exekučního titulu ztratil výrok o pověření exekutora zákonnou oporu, což dle Ústavního soudu byla situace, na niž dopadalo ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., ale toto ustanovení aplikováno nebylo. Naproti tomu v nyní přezkoumávané věci jde výhradně o náklady povinného, které vynaložil v souvislosti s obranou proti nařízení výkonu rozhodnutí. Druhou odlišností je povaha překážky pro nařízení výkonu rozhodnutí, kdy exekuční titul byl rozsudkem pro zmeškání a k jeho zrušení (usnesením Okresního soudu v Hodoníně č. j. 16 C 25/2009-138 ze dne 14. 5. 2012) došlo z důvodu, že již předvolání k nařízenému jednání, které měl vedlejší účastník bez vážného důvodu zmeškat, mu nebylo vůbec doručeno (předvolánka totiž byla doručována na jinou adresu, než byla jeho adresa trvalého pobytu, řádně evidovaná v době doručování).

Za tohoto stavu pak nebylo spravedlivé, aby takové pochybení soudu šlo na vrub povinného (žalovaného) tím, že by mu soud byl odepřel právo na náhradu jinak účelně vynaložených nákladů v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí. Nelze totiž přehlédnout, že výrok, podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, by spíše představoval asperaci pozic obou účastníků, a to jednak tím, že poškozeny jsou v danou chvíli obě strany a ne jen jedna z nich (oprávněný za pochybení soudu ničeho nezíská a povinný je nucen hradit si své účelně vynaložené náklady bez své viny sám), jednak tím, že oběma stranám by poněkud ztížil následné uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2696/08 nenaznačil, jakým způsobem by měla být otázka náhrady nákladů řízení v takových případech řešena. Jisté vodítko poskytl až nález Ústavního soudu III. ÚS 2888/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 17/60 SbNU 185), který se spíše přiklonil k možnosti aplikace moderačního práva, tedy k nepřiznání náhrady nákladů řízení povinnému (sub VI cit. nálezu). Nicméně v nyní souzené věci nejde toliko o vadu doložky právní moci a vykonatelnosti či jen samotného titulu, ale především o skutečnost, že vedlejšímu účastníkovi bylo vůbec odňato právo řádně jednat a vystupovat před soudem, a v důsledku toho byl vydán titul, který vůbec neměl, být vydán - na rozdíl od směnečných platebních rozkazů ve věcech řešených uvedenými nálezy Ústavního soudu, což se jeví být další stěžejní distinkcí. Kontumační rozsudek je svého druhu soudním rozhodnutím založeným toliko na přesně specifikované procesní pasivitě žalovaného, kdežto platební rozkazy, včetně směnečných, již musejí mít určitou (a nikoli zanedbatelnou) oporu v právním a skutkovém základu sporu, tj. uplatněné právo musí ze skutečností uvedených žalobcem dostatečně jednoznačně vyplývat (což je v případě směnky dáno její povahou; srov. ustanovení § 172 odst. 1 a § 175 odst. 1 občanského soudního řádu). Lze tedy vyjít ze skutečnosti, že v modelové situaci, jak ji zachycuje právě řešený případ, přece jen lze určitou "primární" míru odpovědnosti (rizika) za výsledek řízení vztáhnout na oprávněného (jako navrhovatele) nežli na povinného, mimo jiné i proto, že návrh na vydání rozsudku pro zmeškání je pouze v dispozici žalující strany (v případě platebních rozkazů tak může učinit sám soud bez výslovné žádosti žalobce). Ta přirozeně není za tohoto stavu zbavena svého práva na náhradu škody a jasné stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení povinnému jí její procesní situaci ulehčuje, byť jí in initio vznikají výdaje.

Ústavní soud tedy ve světle všech nastíněných specifik neshledal porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. září 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1747/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies