I. ÚS 4/14

01. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., právně zastoupeného Mgr. Jitkou Stanoevovou, advokátkou, se sídlem nám. Chládkova 3, Brno, proti výrokům b), c) a d) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 14 Co 128/2013-109, a proti výrokům II., III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2012, č. j. 13 Nc 237/2012-60, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Včasnou ústavní stížností ze dne 2. 1. 2014, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí obecných soudů.

Výrokem b) rozsudku Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud) ze dne 12. 9. 2013, č. j. 14 Co 128/2013-109, byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi (dále také "soud prvního stupně") ze dne 22. 11. 2012, č. j. 13 Nc 237/2012-53, o výchově nezletilého syna a nezletilé dcery stěžovatele pro dobu po rozvodu manželství. Výrokem c) rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je od 1. 4. 2012 do budoucna povinen přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 500,- Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 1 500,- Kč měsíčně a že stěžovatel je povinen zaplatit k rukám matky nedoplatek na výživném ve výši 27 000,- Kč na každé dítě. Výrokem d) rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen pro dobu po rozvodu manželství přispívat na výživu nezletilého syna a nezletilé dcery vždy po 1 500,- Kč měsíčně.

V ústavní stížnosti je popsán průběh nesporného řízení před obecnými soudy.

Podáním stěžovatele ze dne 7. 3. 2012 bylo u Okresního soudu v Břeclavi zahájeno řízení o úpravě práv a povinností vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti k nezletilému synovi a nezletilé dceři stěžovatele. Důvodem pro podání tohoto návrhu bylo stěžovatelovo tvrzení, že manželství rodičů je nesouladné, a děti proto žijí v nepříznivém prostředí, které je silně negativně ovlivňuje. Návrh matky na úpravy výchovy a výživy dětí byl podán dne 25. 4. 2012. Matka tento návrh odůvodnila podáním žaloby na rozvod manželství a rovněž tím, že stěžovatel jí nijak nepřispívá na výživu jejich dětí.

Výrokem I. a II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2012, č. j. 13 Nc 237/2012-53, byli nezletilý syn a nezletilá dcera na dobu před rozvodem (výrok I.) a dobu po rozvodu (výrok II.) svěřeni do výchovy matky. Výrokem III. a IV. tohoto rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost po dobu před rozvodem (výrok III.) a po dobu po rozvodu (výrok IV.) platit výživné na nezletilé děti ve výši po 1 000,- Kč měsíčně. Výrokem V. rozsudku bylo zastaveno řízení o návrhu matky. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že při rozhodování přihlížel jak k zájmu nezletilých dětí, tak i ke schopnostem obou rodičů zajistit svým dětem výchovu a výživu. Bylo zjištěno, že podstatnou část rodičovské dovolené trávil s dětmi otec, přičemž finanční potřeby rodiny zajišťovala matka. V únoru roku 2012 její čistý příjem dosahoval částky 65 000,- Kč, poté však byla ze zaměstnání pro nadbytečnost propuštěna. Matka tedy měla ztížené podmínky pro zajištění finančních potřeb rodiny, proto od data 1. 4. 2012 navrhla soudní úpravu plnění vyživovací povinnosti. K výchově nezletilých dětí soud prvního stupně uvedl, že manželství stěžovatele a matky je závažně narušeno, přičemž tato situace je řešena žalobou na rozvod manželství. Podle soudu tak byly splněny předpoklady pro rozhodnutí o úpravě výchovy nezletilých dětí pro dobu před rozvodem a po rozvodu. V této souvislosti vycházel ze zájmu obou dětí a zohlednil i široké spektrum jejich zájmové činnosti. Bylo zjištěno, že děti mají k oběma rodičům silný citový vztah, a proto je soud s přihlédnutím k § 100 odst. 4 občanského soudního řádu (ve znění účinném ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně) vyslechl. Stejně tak bylo zjišťováno jejich stanovisko prostřednictvím příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Děti shodně uvedly, že preferují střídavou výchovu obou rodičů. Této preferenci však soud prvního stupně dle svých tvrzení nemohl vyhovět, neboť v době jeho rozhodování nebyly známy poměry rodičů po rozvodu jejich manželství. Nebylo tedy zřejmé, jaké budou jejich bytové poměry a zda by střídavá výchova vůbec byla proveditelná. Bylo proto rozhodnuto o výlučné výchově matky, neboť ta, podle názoru soudu prvního stupně, byla schopna zajistit výchovu i po stránce finanční.

Proti výrokům I. až IV. rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm zejména uvedl, že při rozhodování o výchově dětí nezohlednil všechna právně významná hlediska, a to především zájem a stanovisko samotných dětí. Dále nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že je v zájmu dětí, aby byly svěřeny do výchovy matky pouze na základě skutečnosti, že otec je nezaměstnaný a velká část financování domácnosti byla na matce. Rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž považoval za diskriminační, neboť soud neunesl netradiční rozdělení rolí v jejich rodině.

Výrokem b) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2013, č. j. 14 Co 128/2013-109, byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2012, č. j. 13 Nc 237/2012-53, o výchově nezletilého syna a nezletilé dcery stěžovatele pro dobu po rozvodu manželství. Výrokem c) rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je od 1. 4. 2012 do budoucna povinen přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 500,- Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 1 500,- Kč měsíčně a že stěžovatel je povinen zaplatit k rukám matky nedoplatek na výživném ve výši 27 000,- Kč na každé dítě. Výrokem d) rozsudku odvolacího soudu byl změněn výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen pro dobu po rozvodu manželství povinen přispívat na výživu nezletilého syna a nezletilé dcery vždy po 1 500,- Kč měsíčně. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil s tvrzením soudu prvního stupně, že rozhodnutí o střídavé výchově není v souzené věci namístě, resp. ztotožnil se s názorem, že matka je na rozdíl od otce schopna výchovu zajistit i po stránce finanční. Nadto se odvolací soud vyjádřil k možnostem stěžovatele vykonávat zaměstnání a jeho zodpovědnosti při ponechání finančních potřeb pouze na bedrech matky. Odvolací soud dále zohlednil budoucí vývoj, kdy bez pochyby dojde k přesouvání potřeb dětí z kategorie zajištění volnočasových aktivit do kategorie zajištění finančního, neboť děti s přihlédnutím ke svému věku si budou svůj volný čas organizovat samy. Rozhodnutí o odvolání se rovněž vypořádalo s námitkou stěžovatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je diskriminační. Odvolací soud konkrétně uvedl, že v České republice je zaměstnání obou rodičů zcela běžné, přičemž je současně obvyklé, že rodiče po návratu ze zaměstnání vykonávají potřebné domácí práce a tráví čas se svými dětmi. Činnosti, o nichž stěžovatel tvrdil, že vykonává především on, soud prohlásil, že je zřejmý jejich výkon i ze strany matky. O výživném soud rozhodl s přihlédnutím k majetkovým možnostem stěžovatele.

II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na ochranu rodičovství, garantovaného čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva na ochranu zájmů dítěte, garantovaného čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

Úvodem ústavní stížnost stěžovatel zdůrazňuje, že se dětem od jejich narození vždy plně věnoval a trávil s nimi převážnou část rodičovské dovolené. Úlohy v rodině byly netradičně rozděleny tak, že matka zajišťovala finanční potřeby rodiny a otec zajišťoval výchovu dětí, organizoval jejich volnočasové aktivity, zejména sportovní vyžití a kulturně výchovné akce. Dále zajišťoval úklid a společně s matkou praní a vaření. K oběma dětem má silný citový vztah. Obě jsou ve věku, kdy jsou schopny prezentovat svůj vlastní názor, který zněl tak, že chtějí být svěřeny do střídavé výchovy obou rodičů. To však obecné soudy dle stěžovatele nerespektovaly, neboť děti byly svěřeny do výlučné výchovy matky. K tomu stěžovatel uvádí, že kritériem pro rozhodnutí soudu nemůže být pouze zkoumání schopností zajistit děti po stránce finanční, nýbrž má být přihlédnuto i k faktorům dalším a zejména přání samotných dětí. Stejně tak dle stěžovatele nemůže obstát tvrzení soudu, že v době jeho rozhodování nebylo zřejmé, jaké budou bytové poměry rodičů po rozvodu manželství, resp. zda bude střídavá výchova prakticky proveditelná. V řízení totiž nebylo zjištěno, že by některý z rodičů měl v úmyslu se ze společného obydlí odstěhovat, že by děti byly nuceny měnit školu apod. K tvrzení soudu, že se finančně převážně nepodílel na chodu domácnosti, uvedl, že se věnoval výchově dětí a pracím v domácnosti a vedle toho rovněž výstavbě domu, péči o jeho údržbu a opravám. Souhlasí s tvrzením obecných soudů, že v České republice je běžné, že jeden z rodičů se převážně podílí na chodu domácnosti a druhý na zajišťování finančních prostředků. Nesouhlasí však s neschopností obecných soudů překonat netradiční rozdělení rolí ve stěžovatelově domácnosti. K tomu dodává, že se snaží získat dlouhodobé zaměstnání. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že mu byla uložena povinnost platit výživné i zpětně, kdy soudy neměly přihlédnout k jeho skutečnému hrazení potřeb dětí.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené výroky uvedených rozsudků zrušil.

III.
V rámci přípravy Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti, aby se k ní vyjádřili. Krajský soud v Brně i Okresní soud v Břeclavi ve svých vyjádřeních odkázaly na písemné vyhotovení rozsudků. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Ústavní soud vyjádření obecných soudů a OSPOD nezaslal stěžovateli k replice, neboť v souzené věci nepřinesla nic nového do rozhodovacího procesu.

IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Stejný zásah do práva na spravedlivý proces by bylo možno spatřovat v neprovedení důkazů navržených účastníky, ve svévolném rozhodování, popř. rozhodování založeném na libovůli soudce. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným odůvodněním.

Podstata ústavní stížnosti byla založena jednak na tvrzení, že obecné soud při rozhodování o výchově nepřihlédly k názoru nezletilých dětí, jednak na tvrzení, že obecné soudy upřednostnily kritérium zajištění finančních potřeb domácnosti před ostatními faktory ovlivňujícími odpověď na otázku, komu mají být děti svěřeny do výchovy. Ani jeden z těchto argumentů však nelze uznat.

K tvrzení stěžovatele, že soudy nepřihlédly k názoru nezletilých dětí, o jejichž výchově bylo rozhodováno, Ústavní soud uvádí, že se nezakládá na pravdě. Z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že soud se snažil upřednostnit názor dětí. To však nebylo prakticky proveditelné, protože soud neměl žádné informace o poměrech, které na straně obou rodičů budou panovat po jejich rozvodu. Proto soud rozhodl o individuální výchově pouze jednoho z rodičů. Této otázky se týká druhé tvrzení stěžovatele o upřednostnění finančního kritéria. Ani s tímto tvrzením však nelze souhlasit. Z rozhodnutí soudů je zřejmé, že dospěly k závěru, že oba rodiče jsou schopni dětem zajistit řádnou výchovu, co se osobní péče a organizace volnočasových aktivit týče. Bylo tedy zapotřebí zvolit další kritérium, které by umožnilo rozhodnout, kterému rodiči budou děti svěřeny do výchovy. Není tedy pravdou, že by finanční kritérium bylo jediným, které soudy použily. Lze naopak konstatovat, že soudy jej využily až jako poslední. Z těchto důvodů je tedy zřejmé, že obecné soudy nezasáhly ani do práva na ochranu rodičovství, ani do práva na ochranu zájmu dítěte.

K tvrzením obsaženým v ústavní stížnosti je nutno uvést, že pokud obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, zmíněné otázky posoudily odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud stěžovateli sděluje, že rozhodnutí o individuální výchově matky není nutně definitivní. Ustanovení § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, uvádí, že změní-li se poměry určující rozhodnutí o výkonu práv a povinností plynoucích z rodičovské odpovědnosti, lze změnit i samotné rozhodnutí. Nelze tedy vyloučit, že v budoucnu dojde ke svěření dětí stěžovatele a jejich matky do střídavé péče, pokud na straně obou rodičů budou zajištěny předpoklady pro její řádný výkon, resp. bude-li tato nová situace vyhovovat oběma dětem. Je tedy na samotném stěžovateli, aby svým přístupem k celkovému zajištění dětí prokázal, že bude splňovat všechny předpoklady pro řádný výkon rodičovské odpovědnosti pro případ, že by v budoucnu děti byly do střídavé výchovy svěřeny.

Tvrzení stěžovatele, že mu byla uložena povinnost platit výživné i zpětně, Ústavní soud rovněž neuznal. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že povinnost platit výživné je uložena od 1. 4. 2012, stejně tak i nedoplatek výživného je určen za dobu počínající dnem 1. 4. 2012. Pokud bylo řízení zahájeno v měsíci březnu 2012, resp. navrhla-li matka uložení vyživovací povinnosti svým podáním z měsíce dubna 2012, je zřejmé, že se nejedná o zpětné uložení povinnosti, nýbrž o uložení povinnosti až po zahájení řízení.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

V.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies