I. ÚS 694/14

01. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Šopa, zastoupeného JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem, se sídlem Křižíkova 196/18, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, č. j. 33 Cdo 4052/2013-135, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 28 Co 216/2013-118, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Včasnou ústavní stížností ze dne 20. 2. 2014, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Nejvyššího soudu (dále také "dovolací soud") ze dne 11. 12. 2013, č. j. 33 Cdo 4052/2013-135, bylo odmítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 29. 5. 2013, č. j. 28 Co 216/2013-118, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále také "soud prvního stupně") ze dne 15. 11. 2012, č. j. 8 C 29/2012-77, tak, že se zamítá žaloba stěžovatele o zaplacení částky 300 000,- Kč s příslušenstvím a že stěžovatel je povinen žalovanému nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 83 006,- Kč.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.

Žalobou ze dne 1. 2. 2012 se stěžovatel proti žalovanému Martinu Rohlíčkovi domáhal zaplacení částky ve výši 300 000,- Kč s příslušenstvím. Povinnost žalovaného měla vyplynout z nezaplacení částky půjčené od stěžovatele dne 28. 11. 2006, kdy se žalovaný zavázal půjčené prostředky vrátit nejpozději do 30. 12. 2006.

Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 11. 2012, č. j. 8 C 29/2012-77, bylo žalobě stěžovatele vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku ve výši 300 000,- Kč s příslušenstvím a dále povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 67 320,- Kč.

Proti tomuto rozsudku žalovaný podal odvolání. V něm zejména uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném posouzení věci. Z listiny, kterou předepsal stěžovatel a z níž měl vyplývat vznik jeho povinnosti, totiž nemělo být zřejmé, kdo mu měl peníze poskytnout, stejně tak listina není datována a není možné určit, kdy přesně došlo k převzetí částky. Uvedenou listinu proto nepovažoval za uznání dluhu podle § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. Další výtky žalovaného směřovaly proti skutkovým závěrům. Žalovaný tvrdil, že nikdy neměl v úmyslu si od stěžovatele půjčit peněžní prostředky, nýbrž měl figurovat pouze jako prostředník mezi stěžovatelem a paní Vlastou Bogdánovou, které rovněž předal od stěžovatele převzatou částku.

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 28 Co 216/2013-118, byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba stěžovatele o zaplacení částky 300 000,- Kč s příslušenstvím a že stěžovatel je povinen žalovanému nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 83 006,- Kč. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že listinu podepsanou žalovaným nelze považovat za uznání dluhu, a právo stěžovatele je tak promlčeno. Odvolací soud se rovněž vypořádal s tvrzením stěžovatele spočívajícím v nemravnosti námitky promlčení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, č. j. 33 Cdo 4052/2013-135, odmítnuto pro nepřípustnost.

II.

Výše uvedená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatel napadl ústavní stížností, neboť dle jeho názoru zasáhla do jeho práv, garantovaných zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Postupu obecných soudů stěžovatel vytýká zejména přepjatý formalismus při hodnocení listiny, jež měla být posouzena jako uznání dluhu. Nepřihlédly totiž ke skutečné vůli účastníků a nezohlednily ani konkrétní okolnosti, za nichž byla listina sepsána. Svým formalistickým přístupem tak měly rovněž zasáhnout do práva na respektování autonomie vůle, garantovaného čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na judikaturu dopadající na souzenou věc a rovněž popisuje okolnosti, za nichž došlo k půjčení uvedené částky.

Do práva na spravedlivý proces mělo být zasaženo také tím, že soudy nepřihlédly k nemravnosti námitky promlčení.

S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

V rámci přípravy jednání Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka k vyjádření. Krajský soud v Praze odkázal na písemné vyhotovení svého rozhodnutí. Nejvyšší soud v podrobnějším vyjádření jednak uvedl, že stěžovatel nesprávně interpretoval jeho rozhodnutí, jednak nesouhlasí se závěry stěžovatele o přepjatém formalismu. Vedlejší účastník (Martin Rohlíček) se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

K vyjádřením účastníků podal stěžovatel repliku. V ní zejména uvedl, že i po vyjádřeních účastníků trvá na své ústavní stížnosti. K vyjádření Nejvyššího soudu sdělil, že právo by mělo být srozumitelné a především snadno aplikovatelné, a to i pro osoby bez právního vzdělání. Dále doplnil, že i z vyjádření Nejvyššího soudu, nejen tedy z jeho dřívějšího rozhodnutí, je zřejmý přísný formalistický výklad právního úkonu. Uvedl, že uznání dluhu mělo písemnou formu a ze slov "půjčil" a "vrátím" je jednoznačně dovoditelný uznávací projev dlužníka. Z uznání má být rovněž zřejmá výše dluhu, důvod jeho vzniku i prohlášení, že dluh bude splněn. Stěžovatel se rovněž vyjádřil k adresovanosti prohlášení dlužníka. Vzhledem k tomu, že žalovaný v řízení nikdy nezpochybnil osobu věřitele, je zřejmé, že v době podepsání uznání věřitele znal. Nadto upozorňuje, že uvedení věřitele není zákonným požadavkem.

IV.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.

K zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle Ústavního soudu dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V souzené věci však k takovému zásahu nedošlo.

Podstata ústavní stížnosti se týká aplikace jednoduchého práva a jeho interpretace, kterou provedly obecné soudy, resp. spočívá ve zpochybňování hodnocení důkazu, konkrétně předložené listiny, kterou stěžovatel považuje za uznání dluhu ze strany žalovaného. Ústavního rozměru nabývá pouze argumentace stěžovatele spočívající v přepjatém formalismu, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na respektování autonomie vůle. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak odvolací soud, tak i soud dovolací se věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí podložily řádným, dokonce velmi podrobným odůvodněním. Ústavní soud znovu opakuje, že stěžovatel pouze polemizuje s aplikací jednoduchého (podústavního) práva ze strany obecných soudů. Tento argument však nelze uznat, neboť jak soud odvolací, tak i soud dovolací došly k závěru o nesplnění podmínek pro platné uznání dluhu podle § 558 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, resp. nenaplnění znaků nemravnosti námitky promlčení na základě řádně provedeného dokazování, právního hodnocení aplikací správných ustanovení právního řádu a za současného přísného respektování judikatury. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že listina, kterou stěžovatel přiložil ke své žalobě ze dne 1. 2. 2012, skutečně není řádným uznáním dluhu ze strany žalovaného, a to právě pro nesplnění podstatných obsahových náležitostí požadovaných ustanovením § 558 občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013.

Vzhledem k tomu, že v řízení o ústavní stížnosti nebyl prokázán zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a obecné soudy v řízení došly ke správnému závěru, že předložená listina není řádným uznáním dluhu ze strany žalovaného, je nutno rovněž odmítnout tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práva na respektování autonomie vůle, garantovaného čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

V.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomu usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 694/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies