I. ÚS 1268/14

03. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Ž., zastoupeného JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem, se sídlem Korunní 127, 130 00 Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 11 To 89/2013, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1281/2013, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2014, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 11 To 89/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 23. října 2012, č. j. 5 T 125/2011-344 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), jímž byl (spolu s dalšími obžalovanými) uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1281/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Jak stěžovatel uvádí, trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala v tom, že společně s další policistkou při projednávání přestupku překročení povolené rychlosti porušili povinnosti policisty a nezaznamenali přestupek do hlídkové knihy, nevyplnili pokutový blok a tisícikorunu převzatou od řidiče si ponechali pro vlastní potřebu.

Stěžovatel je přesvědčen, že závěr o spáchání této trestné činnosti není dostatečně důkazně podložen. Nepopírá sice, že v rozhovoru s kontrolovaným řidičem Langenbergerem padla slova o tisícikoruně, ale stěžovatel prohlašuje, že tato byla nakonec řidiči vrácena a věc byla řešena domluvou. I svědek Langenberger potvrdil, že to tak mohlo být.

Stěžovatel odkazuje na své ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Nelze říci, že by závěr o spáchání trestné činnosti nebyl dostatečně podložen a uvážen, kdy lze odkázat například na str. 12 usnesení krajského soudu, kde je rozebráno, že "ze záznamu prostorových odposlechů lze vyčíst, že řidič policistům říká, že je "chudej důchodce", načež policista reaguje, že oni jsou "chudý policisté", do hovoru se zapojuje policistka s tím, že teď jsou ještě chudší, když jim sebrali peníze, proto tolik lidí odchází. Policistou je pak řidič poučen o možné výši pokuty tisíc - dva a půl tisíce nebo správní řízení, na což reaguje: "No když vy říkáte, je tam tisíc nebo to, tak jestli ten tisíc", policista říká: "beru, tisíc", dále diskutují o tom, že překročení rychlosti bylo na kraji vesnice a policista se ptá: "dáte dohromady těch tisíc korun" a řidič odpovídá: "to víte, že jo...jedu na dovolenou", policista: "tak abych vás úplně neoškubal" a vrací řidiči doklady. Po odjezdu řidiče situaci komentuje, že "má tu peněženku jako kráva, říkal, že jede do Švýcarska" a policistka dodává "chudej důchodce". Dále se policista druhé kolegyně ptá: "Vymazalas to?", ta odpovídá: "ne, nechala jsem to tam a nahrála jsem to...aby tě udělali...jen když něco vyděláš...No tisícovku jsi sebral. No, to jo, to sem viděla." Z obsahu rozhovoru celé hlídky (kromě poškozeného jsou zaznamenány hlasy muže a dvou žen) tedy plyne, že tisícikoruna nebyla řidiči Langenbergerovi vrácena a pokud svědek vypovídal v této otázce neurčitě či vyhýbavě, je to třeba přičítat jeho povědomí o tom, že ani on se při vyřizování přestupku nezachoval správně. V tomto bodě lze souhlasit s obhajobou, že v závěru rozhovoru policisté žertují, zda záznam z radaru bude vymazán či nikoli, avšak vyvodit z toho lze opět jedině (zcela správné) povědomí policistů o protiprávnosti jejich jednání, nikoli realitou nepodložený vtip směřující vůči Inspekci MV, o jejímž sledování údajně věděli."

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1268/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies