I. ÚS 4586/12

03. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ČSOB Factoring, a.s., se sídlem Benešovská 2538/40, Praha 10, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem, se sídlem Krausova 605/6, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2012, č. j. 20 Cdo 3688/2010-248, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2010, č. j. 21 Co 66/2010-203, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Včasnou ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv, zejména pak práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu ústavní stížnosti, stejně tak jako obsahu exekučního spisu je zřejmé, že stěžovatel se v postavení oprávněného v exekučním řízení vedeném před Okresním soudem v Hradci Králové pod sp. zn. Nc 9579/2004, domáhal nařízení exekuce na majetek povinného Martina Štefce, a to pro vymožení částky 160 539,80,- Kč s příslušenstvím. Se samotným nařízením exekuce, stejně tak jako s jejím následným vedením však povinný nesouhlasil, neboť měl exekvovanou částku hradit k rukám účetního společnosti Kordona, s. r. o., oproti vydávaným potvrzením. Povinný měl totiž za to, že stěžovatel svojí pohledávku z exekučního titulu na společnost Kordona, s. r. o., postoupil. S ohledem na své přesvědčení, že již exekvovanou částku uhradil k rukám oprávněné osoby, podal povinný vedle odvolání proti nařízení exekuce i návrh na její zastavení.

Návrh na zastavení exekuce byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2009, č. j. Nc 9579/2004-148, zamítnut. Povinný toto usnesení napadl odvoláním. Na základě toho Krajský soud v Hradci Králové (dále také "odvolací soud") svým usnesením ze dne 24. 5. 2010, č. j. 21 Co 66/2010-203, rozhodnutí exekučního soudu v prvním stupni změnil, a to tak, že se exekuce částečně zastavuje. Toto rozhodnutí odvolací soud odůvodnil zejména závěrem, že splnění dluhu povinným je v souzené věci nutno posuzovat v širších souvislostech, a to s ohledem na způsob spolupráce mezi původním věřitelem povinného a subjektem, jež se stal věřitelem na základě factoringové smlouvy, tj. stěžovatelem.

S tímto rozhodnutím odvolacího soudu se však neztotožnil stěžovatel a napadl jej dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu (dále také jako "Nejvyšší soud" nebo "dovolací soud") ze dne 16. 8. 2012, č. j. 20 Cdo 3688/2010-248, bylo dovolání stěžovatele zamítnuto pro nedůvodnost. V odůvodnění napadeného rozhodnutí dovolací soud uvedl, že ač se jedná o přípustné dovolání, má za to, že stěžovatel ve skutečnosti žádný z dovolacích důvodů dle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 občanského soudního řádu neuplatnil, neboť argumentoval pouze proti hodnocení důkazů.

II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Má za to, že těmito rozhodnutími bylo dosaženo stavu porušení jeho základních práv, zejména pak práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek.

Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel zejména vytýká, že v rámci legitimního očekávání byl povinen usnesení soudu prvního stupně buď jako věcně správné potvrdit, anebo, pokud se domníval, že je třeba provést další dokazování, jej zrušit. Nadto stěžovatel uvádí, že pokud provedenými důkazy nebylo prokázáno dojití částky do majetkové sféry stěžovatele, nemohou tyto pochybnosti svědčit ve prospěch povinného, jak dle jeho mínění správně uzavřel soud prvního stupně. Stěžovatel taktéž dodává, že v odvolacím řízení se důkazní situace nijak nezměnila, a proto odvolací soud neměl dojít k diametrálně odlišnému závěru.

Stěžovatel má dále za to, že v situaci, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně bylo změněno, je proti němu bez dalšího dovolání přípustné a Nejvyšší soud jej měl věcně projednat. To se dle jeho mínění nestalo, neboť jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto. V této souvislosti podává v rámci ústavní stížnosti analýzu svých jednotlivých dovolacích důvodů na podporu důvodnosti dovolání.

Stěžovatel konečně uzavírá, že připuštění závěrů odvolacího a dovolacího soudu by znamenalo prolomení právní jistoty a oslabení postavení oprávněného v exekučním řízení, jehož účelem má být právě uspokojení pohledávky.

S ohledem na uvedené je stěžovatel toho názoru, že stupeň a intenzita zásahu do jeho základních práv dosáhly ze strany obecných soudů takové úrovně, že mu nezbývá, než se obrátit se svojí stížností na Ústavní soud. Závěrem navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů a s předloženým spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že jádrem předmětné ústavní stížnosti je zejména polemika stěžovatele s dokazováním provedeným před odvolacím soudem, které neshledává dostatečným zejména co do prokázání, že část exekuované sumy, jež byla povinným v exekučním řízení hrazena třetí osobě, skutečně došla do jeho majetkové sféry.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu, dle níž mu jako orgánu ochrany ústavnosti, jenž není zásadně povolán k výkonu dozoru či kontroly nad rozhodovací činností obecných soudů (s výjimkou situací, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce), nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani v případě, kdy by se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Takový extrémní rozpor však v dané věci dovodit nelze.

Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud nejenže neshledal pochybení v dokazování provedeném obecnými soudy, ale naopak považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za velmi podrobná. Jak soud odvolací, tak i soud dovolací se plně vypořádaly se všemi relevantními tvrzeními a důkazy, jež v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu řádně vyhodnotily. Stejně tak postup soudů nelze označit za nahodilý či za nesoucí prvky libovůle.

Ústavní soud tedy uzavírá, že odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. V souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí, tak mohl učinit tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro potvrzení (§ 219) nebo zrušení (§ 219a) rozhodnutí soudu prvního stupně a jestliže po doplnění nebo zopakování dokazování byl skutkový stav věci zjištěn tak, že bylo možné o věci rozhodnout. Nelze tedy souhlasit s názorem stěžovatele, že tímto postupem soudu, jenž byl plně po právu a představuje jeden z explicitně vyjádřených způsobů rozhodování odvolacích soudů, mohlo dojít k prolomení legitimního očekávání.

Další obsah ústavní stížnosti je převážně tvořen rozsáhlým objasněním přípustnosti stěžovatelova dovolání, kdy jsou dále detailně rozebrány všechny dovolací důvody. Jak plyne z textu ústavní stížnosti, stěžovatel je toho mínění, že Nejvyšší soud shledal jeho dovolání jako nepřípustné, a vysvětluje, proč tomu tak být nemělo. Na tomto místě si Ústavní soud dovoluje upřesnit, že skutečně se v odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu vyskytuje tvrzení, že dovolání není přípustné, načež následují tři odstavce zabývající se touto nepřípustností, nicméně z dalšího textu odůvodnění, jakož i ze samotného výroku napadeného rozhodnutí je bez dalšího zřejmé, že se jedná o pouhou chybu v psaní a na rozhodnutí ve věci samé to nemá žádný vliv. Jak již Ústavní soud výše uvedl, nenáleží mu výkon dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů, kdy ani otázka posouzení relevantnosti dovolacích důvodů není výjimkou. Současně však podotýká, že se v tomto směru plně ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, jenž konstatoval, že ačkoli byly tvrzeny všechny dovolací důvody, žádný z nich ve skutečnosti uplatněn nebyl. Nejvyšší soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel se omezil pouze na kritiku hodnocení důkazů, jež v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nelze dovoláním úspěšně napadnout.

S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že postupem obecných soudů došlo k nedovolenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

IV.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4586/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies