I. ÚS 4793/12 - K povinnosti Nejvyššího soudu vypořádat se se svými předchozími závěry

03. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Jestliže se Nejvyšší soud v řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené touto ústavní stížností, nevypořádal se závěry obsaženými ve svém předchozím rozsudku, které lze téměř bezvýjimečně vztáhnout i na tento případ, včetně posouzení důvodnosti předchozího stěžovatelova dovolání, navíc formulovanými v rozhodnutí téhož senátu, rezignoval na svoji roli (ve smyslu předvídatelnosti svých vlastních rozhodnutí), čímž hrubě zasáhl do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje Ústavní soud též v postupu obecných soudů při provádění důkazů a posouzení stěžovatelovy námitky vůči němu. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení tvrdí, že z obsahu spisu se podává, že výslechy navržených svědků provedeny byly. Přitom již v odvolání proti rozsudku obvodního soudu stěžovatel poukazoval na skutečnost, že soud prvního stupně se opřel o svědectví převzaté z jiného řízení namísto toho, aby svědky sám vyslechl. Tímto postupem tak nebyla stěžovateli vytvořena možnost pro kontradiktorní výslech svědků, čímž v konečném důsledku neměl patřičný důkazní prostor a příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z hlediska příčinné souvislosti v souzené věci relevantní.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10.09.2014 sp. zn. I. ÚS 4793/12)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 3. září 2014 sp. zn. I. ÚS 4793/12 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Yekty Ergüna Uzunoglu, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Bělohorská 35, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 531/2012-80, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2011 č. j. 18 Co 244/2011-66, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2011 č. j. 23 C 44/2009-47, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s postupem vedlejší účastnice při jeho nezákonném trestním stíhání, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 531/2012-80 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 531/2012-80 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění

I.

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 11, 26, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 16, čl. 17 odst. 1 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Stěžovatel uvedl, že se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody, a to jako ušlého zisku z obchodu mezi společností Cromway Holding Ltd. (dále jen "Cromway") a společnostmi Libinvest LLC se sídlem v Uzbekistánu a Hika Ltd. se sídlem v Ázerbájdžánu o dodávce náhradních dílů k lokomotivám, kde mu podle smlouvy o výhradním zastoupení společnosti Cromway pro jednání se společností Škoda, koncern, Plzeň, a. s., měla náležet provize ve výši 2,5 % z prodejní ceny realizovaných obchodů, konkrétně (po valorizaci) 178 125 000 Kč. Společnost Cromway měla dne 16. 9. 1994 uzavřít se společností Škoda, koncern, Plzeň, a. s., smlouvu, jejímž předmětem měly mimo jiné být předmětné náhradní díly. Dne 14. 9. 1994 však byl stěžovatel zatčen a vzat do vazby. Podle stěžovatele tedy nemohl být uvedený obchod realizován, a to v příčinné souvislosti se zahájením jeho nezákonného trestního stíhání.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 10. 2. 2011 č. j. 23 C 44/2009-47 žalobu stěžovatele zamítl, Městský soud v Praze uvedené rozhodnutí rozsudkem ze dne 31. 8. 2011 č. j. 18 Co 244/2011-66 potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 25. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 531/2012-80 odmítl i stěžovatelovo dovolání v dané věci.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil se závěry civilních soudů, podle nichž v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o jeho vzetí do vazby a tvrzenou škodou. Zejména namítl, že soudy prý dostatečně nezohlednily dopad jeho osobní neúčasti na uskutečnění obchodu, neboť stěžovatel byl údajně jako jediný za společnost Cromway v kontaktu s vedením společnosti Škoda, koncern, Plzeň, a. s., přičemž nebylo objektivně možné přenést osobní vklad stěžovatele, představovaný kontakty a renomé u zástupců Škoda, koncern, Plzeň, a. s., jakož i u odběratelů, znalost ekonomických podrobností a genezi celého obchodního případu a technických detailů na jinou osobu. Dostatečně také podle něho nebyl zohledněn ani druhý aspekt věci, a to ztráta důvěry obchodních partnerů v jeho osobu, a to jak ze strany Škoda, koncern, Plzeň, a. s., tak ze strany spoluvlastníka společnosti Cromway. V řízení prý také nebyly provedeny některé stěžovatelem navrhované důkazy výslechem svědků a soud nevzal ani v úvahu, že stěžovatel podáním ze dne 5. 1. 2011 napadl protokolaci výslechu svědků v řízení před nalézacím soudem. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýká, že věc posuzoval mechanicky, a ač konstatoval nepřípustnost dovolání, zkoumal i skutkovou stránku věci a zabýval se rozborem objektivní odpovědnosti státu za škodu. Stěžovatel rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který rozsudkem č. j. 28 Cdo 4887/2010-99 týkajícím se obdobné věci stěžovatele rozhodl tak, že věc má po právní stránce zásadní právní význam.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v zájmu stručnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že nepostrádá ani odkazy na vlastní konstantní a nerozpornou judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu. Dále doplnil, že o skutkově totožných věcech stěžovatele již Ústavní soud rozhodoval usneseními sp. zn. II. ÚS 76/13 ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. II. ÚS 1146/13 ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4580/12 ze dne 12. 11. 2013 a sp. zn. IV. ÚS 182/13 ze dne 5. 2. 2014 (v SbNU nepublikována, dostupná na http//nalus.usoud.cz). Protože pokládá ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl.

6. Vyjádření Nejvyššího soudu nezasílal Ústavní soud na vědomí stěžovateli, a to s ohledem na jeho lapidárnost.

7. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 2. 2011 č. j. 23 C 44/2009-47 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 178 125 000 Kč s příslušenstvím; žaloba byla odůvodněna požadavkem na náhradu škody, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s postupem vedlejší účastnice při jeho trestním stíhání. Zamítnutí odůvodnil soud prvního stupně neexistencí příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a stěžovatelem tvrzenou škodou. Na základě stěžovatelova odvolání rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem ze dne 31. 8. 2011 č. j. 18 Co 244/2011-66 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že stěžovatel neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodní událostí a nezákonným rozhodnutím o omezení osobní svobody vazbou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel (v souladu s tehdejší úpravou přípustnosti dovolání) tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 9. 2012 č. j. 28 Cdo 531/2012-80 odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění připomenul konstrukci odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, tj. vymezením předpokladů vzniku tohoto druhu odpovědnosti, a v návaznosti na to připomenul, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodní událostí a vznikem škody - je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (s odkazem např. na rozsudek ze dne 21. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001), a dodal, že právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Na tomto základě pak uvedl, že odvolací soud dospěl k závěru, že příčinou neuzavření smlouvy, z jejíhož sjednání měl žalobci vzniknout nárok na provizi, netkví v jeho vzetí do vazby, ale v okolnosti, že statutární orgány jednajících obchodních společností upustily od realizace tohoto obchodu; sama okolnost, že žalobce byl trestně stíhán a vzat do vazby, objektivně vzato nebyla s to zabránit zúčastněným právnickým osobám, aby připravovaný obchod dokončily. Tento závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi stěžovatelem konstruovanou škodní událostí a tvrzenými skutečnostmi o vzniku majetkové újmy) není podle Nejvyššího soudu výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Dále Nejvyšší soud posuzoval stěžovatelovu námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud soudy nižších stupňů neprovedly jím navržené důkazy. K tomu připomenul, že ani prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze usuzovat na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ledaže by zásadní významnost rozsudku odvolacího soudu po stránce právní vyplývala ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu, s dopadem na rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 650/06 (N 3/48 SbNU 25) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]; o takový případ však v posuzované věci nejde, protože podle jeho názoru řízení vytýkanou vadou postiženo nebylo ani není. Podle obsahu spisu totiž zjistil, že výslechy svědků Ing. J. K., Ing. J. J., Ing. L. S. a F. K. provedeny byly a i na jejich základě soudy nižších stupňů vybudovaly své skutkové závěry; doplnění dokazování výslechy svědků R. U. a H. A., kteří měli potvrdit svůj zájem o koupi předmětných lokomotiv, a znaleckým posudkem vypracovaným za účelem ocenění výše ušlého zisku se pak vzhledem k závěrům o nedostatku příčinné souvislosti mezi žalobcovým trestním stíháním a vzetím do vazby a neuskutečněním obchodu ukázalo být nadbytečným.

8. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba - v obecné rovině - rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

10. Ústavní soud se z těchto důvodů zabýval ústavní stížností v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a z tohoto zorného úhlu konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to konkrétně při posouzení přípustnosti stěžovatelova dovolání. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na rozsudek (rozhodnutí nesprávně označil jako "usnesení") Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 28 Cdo 4887/2010, které bylo vydáno v jiné stěžovatelově věci. Nejvyšší soud shledal (viz část C i. f. odůvodnění), že "V souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že mezi nezákonnou vazbou žalobce, medializací vazby žalobce, ztrátou důvěry obchodních partnerů v jeho osobu a neuzavřením kupní smlouvy nemůže být dán vztah příčinné souvislosti, a proto k těmto tvrzeným okolnostem již neprováděl dokazování. Jestliže dovolatel předeslaný závěr soudu zpochybnil, napadl tím právní posouzení odvolacího soudu, neboť namítl, že odvolací soud nesprávně vymezil skutkové okolnosti, mezi nimiž měla být příčinná souvislost zjišťována. Z tohoto hlediska dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelem vznesená otázka má zásadní právní význam, neboť nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, resp. měla být dovolacím soudem posouzena jinak", proto shledal podané dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a na jeho základě zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších instancí. Jestliže se však Nejvyšší soud v řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené touto ústavní stížností, nevypořádal se svými předchozími závěry obsaženými v rozsudku č. j. 28 Cdo 4887/2010, které lze téměř bezvýjimečně vztáhnout i na tento případ, včetně posouzení důvodnosti předchozího stěžovatelova dovolání, navíc formulovanými v rozhodnutí téhož senátu, rezignoval na svoji roli (ve smyslu předvídatelnosti svých vlastních rozhodnutí), čímž hrubě zasáhl do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje Ústavní soud též v postupu obecných soudů při provádění důkazů a posouzení stěžovatelovy námitky vůči němu. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení tvrdí, že z obsahu spisu se podává, že výslechy svědků J. K., Ing. J. J., Ing. L. S. a F. K. provedeny byly. Přitom již v odvolání proti rozsudku obvodního soudu stěžovatel poukazoval na skutečnost, že soud prvního stupně se opřel o svědectví převzaté z jiného řízení namísto toho, aby svědky sám vyslechl. Tímto postupem nebyla stěžovateli vytvořena možnost pro kontradiktorní výslech svědků, čímž v konečném důsledku neměl patřičný důkazní prostor a příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z hlediska příčinné souvislosti v souzené věci relevantní (srov. část D, bod 10 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4887/2010).

11. Veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud nepřezkoumával napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by byl za této situace předčasný.

12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podané ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4793/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies