II. ÚS 667/13 #2

03. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Vančury, zastoupeného JUDr. Tomášem Hemelíkem CSc., advokátem se sídlem Lipanská 331/7, Říčany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2012, č. j. 98 K 11/97 – 767, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2012, č. j. 1 Ko 42/2012 – 782, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a JUDr. Jana Růžka, správce konkurzní podstaty se sídlem Poděbradova 751, Louny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými mu bylo uloženo, aby zaplatil soudní poplatek za konkurzní řízení ve výši 500.000 Kč. Podle jeho názoru bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Vrchní soud v Praze (dále též „vrchní soud“) shora citovaným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“¨), kterým bylo stěžovateli uloženo, aby do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí zaplatil soudní poplatek za konkurzní řízení ve výši 500.000 Kč. Městský soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že soudní poplatek lze vyměřit, pokud byla zpeněžena konkurzní podstata, a zároveň, dle ustanovení § 13 odst. 4 zák. č. 549/1991Sb. o soudních poplatcích, ve znění platném v době zahájení konkursního řízení (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), neuplynula lhůta deseti let od konce kalendářního roku, v němž byl poplatný úkon učiněn. Vrchní soud podaná odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka posoudil jako nedůvodná s tím, že soudní poplatek byl vyměřen včas a není tedy, jak tvrdili odvolavatelé, promlčen. Dále vytkl, že pro posouzení věci není relevantní, že na vypořádání konkursních pohledávek podle pravomocného a vykonatelného rozvrhového usnesení byly nesprávně použity též prostředky původně určené na soudní poplatek za konkursní řízení. Odmítl též argument stěžovatele, že je nemajetný a ze starobního důchodu nemůže soudní poplatek uhradit.

Podle názoru stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní lidská práva, neboť obecné soudy ani správce konkursní podstaty nepostupovaly v souladu s právními předpisy a neplnily řádně své funkce v rámci konkurzního řízení. V této souvislosti především vytýká, že soud schválil konečnou zprávu o zpeněžení konkurzní podstaty (dále jen „konečná zpráva“), aniž by před jejím schválením zkoumal, zda je soudní poplatek uhrazen z majetku konkurzní podstaty, a to i přesto, že ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o konkurzu a vyrovnání“), a zákona o soudních poplatcích platného v rozhodné době vyplývá, že soudní poplatek lze vyměřit nejdříve po zpeněžení konkurzní podstaty, tedy v souvislosti s rozhodnutím o schválení konečné zprávy, popřípadě po přijetí rozvrhového usnesení. Stěžovatel namítá další chyby jím dotčeného konkurzního řízení, které však s nyní projednávanou věcí přímo nesouvisejí. Rovněž argumentuje, že vyměřený soudní poplatek by měl zaplatit správce konkurzní podstaty a nikoli on sám.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze, který setrval na názorech obsažených ve vydaném usnesení, přičemž odkázal na zákonnou úpravu, dle které v řízení postupoval. Má za to, že žádným ze svých kroků neporušil právo na spravedlivý proces stěžovatele.

V replice k tomuto vyjádření stěžovatel sdělil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a práva na náhradu škody se nemůže domáhat na správci konkursní podstaty, neboť rozvrhové usnesení schválil soud, který měl vědět, že není zaplacen soudní poplatek. Postupoval tak „nesprávně a přinejmenším nespravedlivě“ vůči jeho osobě.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 14. 10. 2008, č. j. 98 K 11/97-623, městský soud schválil konečnou zprávu o zpeněžování konkurzní podstaty a nákladech řízení, v jejímž bodu 10 písm. c) byly zahrnuty též soudní poplatky ve výši 584.291 Kč. Následně soud vydal dne 10. 12. 2009 pod č. j. 98 K 11/97-687 rozvrhové usnesení, v němž již položka za soudní poplatek zahrnuta nebyla (dle vyjádření správce konkurzní podstaty, zaznamenaného v odvolání proti nyní projednávanému rozhodnutí, se tak stalo chybou jeho koncipienta). Posléze až usnesením ze dne 14. 8. 2012, č. j. 98 K 11/97-767, byla úpadci uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 500.000 Kč, která byla vyměřena dle položky č. 15 písm. a) sazebníku soudních poplatků, jenž tvoří přílohu zákona o soudních poplatcích.

Ústavní soud dává stěžovatelovi za pravdu potud, že správce konkurzní podstaty i soud pochybili, pokud do rozvrhu, v jakém měly být jednotlivé pohledávky uspokojeny, nezahrnuli též v budoucnu vyměřený soudní poplatek. Nelze totiž nalézt žádný rozumný důvod, pro který by bylo možno odůvodnit absenci této položky v rozvrhovém usnesení; obzvláště za situace, kdy tento poplatek byl již dříve obsažený v konečné zprávě a povinnost jej zaplatit jasně vyplývala ze zákona o soudních poplatcích.

Zároveň však bylo na stěžovateli, aby, pokud zjistil nesrovnalosti mezi konečnou zprávou o zpeněžení konkursní podstaty a rozvrhem vypořádání pohledávek, podal proti tomuto rozvrhovému usnesení odvolání. Ostatně o možnosti podat odvolání jej soud správně v dotčeném rozhodnutí poučil. Pokud tak stěžovatel neučinil, nemůže se nyní dovolávat práva na soudní ochranu, kterou již dříve svým postupem nevyužil. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). Jak již vícekrát zdejší soud uvedl, jde o zásadu rozvíjenou v poměrech moderního právního státu, jež subjekty právních vztahů pojímá jako emancipované jedince, kteří se musí aktivně přičinit o to, aby jejich práva byla respektována a chráněna, a nikoliv se spoléhat na ochranitelskou ruku paternalistického státu - srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1106/08 ze dne 10. 3. 2009 (N 52/52 SbNU 519; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takto sami jedinci nesou odpovědnost za průběh a výsledek svého sporu a je nezbytné dát jim k dispozici takové nástroje, aby svá práva mohli náležitě hájit.

V nyní posuzovaném případě stěžovatel tato práva k dispozici měl, byl o nich řádně poučen, a proto bylo na něm, aby je včas a řádně uplatnil. Ostatně právě z těch důvodů, že postup soudů či dalších účastníků řízení není aprobován jako absolutně a bezvýjimečně správný, mají účastníci řízení k dispozici možnost podávat opravné prostředky, poněvadž v opačném případě by mohlo docházet k častému porušení práva na spravedlivý proces. Pokud ale nyní stěžovatel brojí proti postupu soudů, který plyne z jeho dřívějšího nedůsledného procesního postupu, nemůže se dovolávat porušení práva na spravedlivý proces.

Ze stejných důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce, že by dlužnou částku na soudních poplatcích neměl platit stěžovatel, nýbrž správce konkurzní podstaty. Ustanovení § 2 zákona o soudních poplatcích v tehdy platném znění totiž výslovně uvádělo, že poplatníkem v řízení o konkursu a vyrovnání je dlužník. Bylo pak nasnadě, že tato částka byla přiřazena k ostatním pohledávkám a byla uhrazena v rámci probíhajícího konkursního řízení. Takto jej dokonce ustanovení § 31 odst. 2 psím. d) zákona o konkurzu a vyrovnání řadilo mezi pohledávky za podstatou, které měly být v rámci rozvrhu uspokojeny přednostně (srov. ustanovení § 32 odst. 1 předmětného zákona). Bylo tedy na dlužníkovi, aby řádně a včas hájil svá práva, tzn. aby v případě nesprávnosti rozvrhového usnesení podal proti němu odvolání tak, aby byla do něj zahrnuta i částka odpovídající soudním poplatkům za konkurzní řízení, čímž by předešel nyní vzniklé situaci, kdy musí soudní poplatky uhradit.

V této souvislosti též Ústavní soud konstatuje, že napadená usnesení o uložení povinnosti uhradit soudní poplatek nebyla pro stěžovatele překvapivá, nýbrž s povinností platit soudní poplatek musel být seznámen, přičemž nikdy za řízení nežádal o osvobození od soudních poplatků ani o jejich snížení. Na tomto závěru nic nemění ani fakt, že usnesení o výši poplatku bylo v konkurzních řízeních vydáváno ex post, poněvadž jeho výše byla odvozována teprve z výše zpeněžené částky z podstaty [srov. položku č. 15 písm. a) sazebníku soudních poplatků]. Přesto již v době vydání rozvrhového usnesení byla tato částka stěžovatelem snadno zjistitelná, a proto bylo na něm, aby dbal svých práv a proti případným nesrovnalostem se včas bránil. Z těchto důvodů se tedy stěžovatel nemůže ani nyní dovolávat zásahu do práva vlastnit majetek, protože současný stav byl zapříčiněn mj. jeho laxním procesním postupem a není úlohou Ústavního soudu, aby napravoval dřívější pochybení, případně nedůslednosti, samotného stěžovatele.

Závěrem Ústavní soud vytýká, že shora uvedené nic nemění na možnosti stěžovatele domáhat se v samostatném řízení náhrady škody na subjektech, které zřejmě také zapříčinily současný stav. Nezahrnutí soudního poplatku do rozvrhu uspokojení pohledávek totiž nastalo i pochybením správce konkurzní podstaty a rovněž tak soudu, který vydal rozvrhové usnesení. Oba totiž byli, podobně jako stěžovatel, povinováni bděním nad řádným průběhem konkurzního řízení, což se minimálně ve výše uvedeném případě, tj. při nezahrnutí soudního poplatku do rozvrhového usnesení, nestalo. Výsledek tohoto potencionálního sporu však Ústavní soud nemůže v nyní probíhajícím řízení jakkoli předjímat.

Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 667/13 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies