I. ÚS 2802/14

04. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti 1. stěžovatelky JIPEKA, s.r.o., IČ: 25874250, se sídlem Čs. legií 1719/5, Moravská Ostrava, a 2. stěžovatelky Level EUROPE, s.r.o., IČ: 25910230, se sídlem 28. října 813/248, Ostrava - Mariánské Hory, obou zastoupených Mgr. Jiřím Fialou, advokátem, se sídlem Novodvorská 667, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 84 C 149/2004-236 ze dne 22. 1. 2009, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 321/2009-440 ze dne 2. 10. 2013 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 21 Cdo 1667/2014-616 ze dne 28. 5. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Obsah napadených rozhodnutí

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2014, se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem okresního soudu bylo zcela vyhověno žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je neplatná veřejná nedobrovolná dražba na prodej souboru nemovitostí, konaná dne 12. 1. 2004 na návrh 2. stěžovatelky 1. stěžovatelkou jako dražebníkem. Důvodem konstatování neplatnosti dražby bylo nedodržení zákonných podmínek dražby, stanovených v § 43 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Dražební vyhláška totiž neobsahovala výslovně odhadnutou nebo zjištěnou cenu předmětu dražby. Jestliže však zákon výslovně uvádí jako podmínku dražby uvedení odhadnuté či zjištěné ceny, nelze absenci této náležitosti nahrazovat odkazem na znalecký posudek, byť by byl dostupný na požádání, či na údaje zveřejněné na centrální adrese. Okresní soud vyslovil názor, že striktní dodržování všech náležitostí dražební vyhlášky je nezbytné, obzvlášť u nedobrovolných dražeb. Nad to byla dražba provedena podle tehdy platného ustanovení § 36 odst. 2 citovaného zákona o veřejných dražbách, který byl posléze shledán protiústavním, neboť po určitou dobu umožňoval dosáhnout nucené dražby majetku, aniž by pohledávka byla přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným kvalifikovaným aktem skýtajícím záruku věrohodnosti a kontrolovatelnosti.

3. Uvedené závěry okresního soudu potvrdil v napadeném rozhodnutí i soud krajský, který se odkázal na právní názor Nejvyššího soudu a uvedl, že za situace, kdy byl naplněn důvod neplatnosti veřejné nedobrovolné dražby spočívající v tom, že nebyly splněny všechny podmínky uvedené v § 43 odst. 1 až 3 zákona o veřejných dražbách, je třeba žalobu na určení neplatnosti této dražby shledat důvodnou. Pokud tedy soud prvého stupně žalobě vyhověl a vyslovil, že se určuje, že uvedená veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, je podle napadeného rozhodnutí krajského soudu jeho rozhodnutí věcně zcela správné.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání obou stěžovatelek odmítl s tím, že závěry napadeného rozsudku krajského soudu jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 31 Cdo 152/2010 a uzavřel, že není důvod, aby spornou právní otázku posoudil jinak, než je uvedeno citovaném rozsudku.

II.
Argumentace stěžovatelek

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že obecné soudy zasáhly do jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelky opakují svou argumentaci z odvolání i dovolání a poukazují na to, že středobodem celého sporu je, zda neuvedení odhadní ceny nemovitosti v dražební vyhlášce zakládá neplatnost dražby či nikoli. Pro spravedlivé posouzení věci je třeba podle stěžovatelek vzít v potaz všechna relevantní fakta. U obecných soudů úspěšná žalobkyně doposud svůj dluh neuhradila a jen na jistině 2. stěžovatelce dluží více než pět milionů korun. Žalobkyně se všemožně snažila, aby dražba neproběhla, v rozporu se zákonem znemožňovala potencionálním zájemcům provádět prohlídky dražených nemovitostí. Za situace, kdy dražba byla prohlášena za neplatnou, došlo k velkému zásahu do práv obou stěžovatelek. Krom toho je přece zřejmé, že v případě, že by byly nemovitosti v roce 2004 vydraženy za vyšší cenu, pak by tyto peníze připadly 2. stěžovatelce, která v každém případě měla zájem na tom, aby se předmětné nemovitosti prodaly za co nejvyšší cenu. Tvrzení žalobkyně, že neuvedením ceny v dražební vyhlášce vznikla žalobkyni škoda, nebylo podle stěžovatelek v řízení před obecnými soudy nijak prokázáno. Škoda nebyla žalobkyní nijak vyčíslena a není ani prokázána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a neuvedením ceny v dražební vyhlášce.

III.
Hodnocení Ústavního soudu

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Stěžovatelky podstatnou část své stížnosti staví právě na polemice s interpretací podústavního práva obecnými soudy. Ústavnímu soudu však ve světle výše nastíněných principů role interpreta podústavního práva nepřísluší a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů, a to i v případě, že by měl na konkrétní interpretaci odlišný názor. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatelky uplatňují stejné námitky, jaké uplatnily již v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy již vypořádaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou řádně odůvodněna, přičemž interpretace provedeného dokazování ani právních norem nevykazují žádné znaky excesu či libovůle.

8. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sděluje, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, mu nepřísluší instanční přezkum jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Naopak v této věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci nenastaly žádné okolnosti, které by odůvodňovaly jeho zásah do postupu obecných soudů. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelky polemizují s interpretací podústavního práva a s procesním postupem obecných soudů, což však nedosahuje ústavněprávní dimenze.

9. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelek podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2802/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies