I. ÚS 3073/13

04. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Kristíny Šaškové, zastoupené JUDr. Romanem Kudrličkou, advokátem, se sídlem Husova 5, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 3 As 68/2012-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým podle jejího názoru bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatelky směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích. Ve správním řízení se jednalo o provedení opravy údajů v katastru nemovitostí, jehož se domáhala stěžovatelka s tím, že hranice její pozemkové parcely, jak jsou nově uvedeny v katastrální mapě (parcela č. X1), neodpovídají původním hranicím její parcely evidované zjednodušeným způsobem (parcela pozemkového katastru č. X2), jak jsou zobrazeny v mapě pozemkového katastru. Žalovaný správní orgán svým rozhodnutím přitom vyhověl stěžovatelčině nesouhlasu s oznámením o neprovedení opravy údajů v katastru a rozhodl, že po nabytí právní moci bude zapsána parcela ve zjednodušené evidenci č. X2 jako parcela katastru nemovitostí č. X1 o výměře 2541 m2 a dále bude zapsán duplicitní zápis vlastnictví k parcele č. X3 o výměře 94 m2 pro stěžovatelku a další osobu. Krajský soud neshledal v rozhodnutí žalovaného správního orgánu žádné pochybení způsobující nezákonnost tohoto rozhodnutí a podobně ani Nejvyšší správní soud pak při svém kasačním přezkumu nezjistil žádné nezákonné pochybení správních orgánů, jakož ani nesprávné právní posouzení věci krajským soudem.

3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje průběh předchozího řízení, zejména řízení před správními orgány. Uvádí, že v roce 1997 nabyla parcelu pozemkového katastru č. X2, její část posléze prodala. Stěžovatelčina parcela tvoří pás podél řeky Lužice, levý břeh řeky představuje její severní hranice. V roce 2009 stěžovatelka zjistila, že jiné dvě nově vyměřené pozemkové parcely jsou posunuty směrem na sever tak, že zasahují do stěžovatelčiny parcely pozemkového katastru, evidované zjednodušeným způsobem, podstatně ji zužují (ze 7-8 m na zhruba 2 m šířky) a jejich geometrické a polohové určení neodpovídá zobrazení parcel původního pozemkového katastru v mapě pozemkového katastru. Proto stěžovatelka u katastrálního úřadu podala návrh na opravu chyby v katastru nemovitostí podle tehdy účinného katastrálního zákona (zákon č. 344/1992 Sb.). V průběhu správního řízení byla parcela zjednodušené evidence č. X2 převedena do katastru nemovitostí jako parcela č. X1 a při tom došlo k posunu jižní hranice této parcely směrem od řeky, takže její šíře pak zhruba odpovídala dané části bývalé parcely zjednodušené evidence; zároveň však nedošlo k posunu severní hranice navazujících sousedních parcel, takže se nová parcela č. X1 se sousedními parcelami překrývá. Dále stěžovatelka připomíná, že výměra její původní parcely pozemkového katastru č. X2 činila 3569 m2 (na rozdíl od nynější výměry parcely č. X1 činící 2541 m2). Podle stěžovatelky tak žalovaný správní orgán svým rozhodnutím nejen neopravil chybu v katastrálním operátu - chybné zakreslení katastrální hranice v katastrální mapě, ale naopak dal vzniknout novým chybám. Souhrnně se stěžovatelka domnívá, že závěry správních orgánů i správních soudů nejsou v souladu s právním řádem.

4. Konkrétně pak stěžovatelka vytýká předchozímu řízení v její věci, že správní orgány se nevypořádaly se všemi jejími námitkami (námitkou ohledně omezení jejího vlastnického práva vymazáním části původní parcely pozemkového katastru č. X2, tvrzením ohledně současné polohy části původní pozemkové parcely č. X2 v řece Lužnici), že nebyly dodrženy všechny podzákonné předpisy (pokyn Českého úřadu zeměměřického a katastrálního pro vyhotovování neměřických záznamů, katastrální vyhláška č. 265/1992 Sb.), že ze strany katastrálního úřadu došlo k překročení jeho pravomoci měnit stav zápisu v katastru nemovitostí slučováním či rozdělováním parcel a jejich přislučováním k jiným parcelám (viz nález sp. zn. II. ÚS 3151/09) a že správní orgány dospěly k nesprávným závěrům (nesprávné tvrzení žalovaného správního orgánu o tom, že nová hranice předmětné parcely byla vyšetřena totožně jako v období stabilního katastru, jen jinak zobrazena, a nesprávný závěr, rozporný s dokumentací a právními předpisy, že část pozemkové parcely č. X3 zasahuje do bývalé parcely pozemkového katastru č. X2, a související vyznačení duplicitního vlastnictví stěžovatelky a třetí osoby). Nejvyšší správní soud pak podle stěžovatelky v napadeném rozhodnutí převzal popsané nesprávnosti a pochybení, případně jim přisvědčil jako správným, čímž rovněž pochybil.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud si přitom k posouzení ústavní stížnosti vyžádal též rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, napadený stěžovatelčinou kasační stížností.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka je zejména nespokojena s výsledkem předcházejícího řízení, v rámci něhož došlo k převedení její původní parcely pozemkového katastru č. X2 evidované zjednodušeným způsobem do katastru nemovitostí, a to jako parcely č. X1, a zároveň ke zmenšení výměry její parcely o více než čtvrtinu. Tím mělo být zasaženo do stěžovatelčina vlastnického práva, chráněného čl. 11 Listiny. Ústavní soud však stěžovatelčině názoru nemůže přisvědčit. Naopak lze připomenout výstižný závěr Nejvyššího správního soudu, který byl učiněn i na podkladě vyjádření relevantního pozemkového úřadu a kterému Ústavní soud nemá co vytknout, totiž že základní problém v daném případě tkví v tom, "že evidence v pozemkovém katastru je odlišná od vedení evidence v katastru nemovitostí a údaje z pozemkového katastru nelze bez dalšího přejímat do reálií katastru nemovitostí". Nejvyšší správní soud přitom osvětlil, že výpočet původní výměry stěžovatelčiny parcely č. X2 vycházel právě z mapy bývalého pozemkového katastru, přesnost zobrazení, u níž je odvislá od měřických možností a metod tvorby této mapy a nelze vyloučit ani chybu při jejím pořizování. Při převodu stěžovatelčiny parcely zjednodušené evidence do katastru nemovitostí tak bylo třeba upravit dle reálného stavu i zobrazení na katastrální mapě, zasadit hranice stěžovatelčiny parcely (nyní) č. X1 do katastrální mapy a v této souvislosti pak také upřesnit výměru její parcely. Jak dále zdůraznily správní soudy (krajský soud), ve stěžovatelčině věci se jednalo o řízení k opravě chyby v katastru nemovitostí, přičemž provedením takové opravy nelze měnit vlastnická ani jiná věcná práva k nemovitostem, naopak skutečné právní vztahy k nemovitostem lze měnit pouze na základě příslušné listiny. Ani převodem stěžovatelčiny parcely do katastru nemovitostí tedy nedošlo k zásahu do jejího vlastnického práva. Konečně lze poukázat i na skutečnost, že výměra parcely, jejíž změnu stěžovatelka namítá, je údajem odvozeným od geometrického určení nemovitosti. Pokud by pak stěžovatelka nesouhlasila s hranicemi, polohou, respektive výměrou svého pozemku, jak je evidován v katastru nemovitostí (a zobrazen v katastrální mapě), jsou jí k dispozici jiné právní prostředky než běžná oprava chyby v katastru nemovitostí, jak ostatně bylo naznačeno i správními úřady a správními soudy v předcházejícím řízení (zejména předložení aktuálního geometrického plánu).

9. Pokud pak jde o v ústavní stížnosti uváděné konkrétní námitky stěžovatelky vůči řízení správnímu i soudnímu, ani ty Ústavní soud neshledává opodstatněnými. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí a též předcházejícího rozhodnutí krajského soudu, jak soudy, tak správní orgány (žalovaný správní orgán) se dostatečně zabývaly všemi tvrzeními a námitkami stěžovatelky a na ně reagovaly a stěžovatelce bylo poskytnuto i přesvědčivé vysvětlení ohledně současné polohy a evidované výměry, respektive zobrazení její parcely v katastrální mapě i ohledně toho, že provedená oprava údajů v katastru nemovitostí se nedotkla jejího vlastnického práva k pozemku. Ústavní soud nezjistil, že by správní úřady jakkoli překročily svou pravomoc při správě katastru, jak uvádí stěžovatelka; přitom odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3151/09 ze dne 15. 4. 2010 je zde zcela nepřiléhavý, neboť v citovaném případě se jednalo o pochybení katastrálního úřadu při rozhodování o návrhu na vklad do katastru nemovitostí spočívající v posuzování návrhu nad rámec zákona, respektive z dalších hledisek, než stanoví zákon. Nic takového se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť správní úřady provedly řádné řízení o opravě chyby v katastru nemovitostí, a to způsobem, kterému z ústavněprávního pohledu není co vytknout. Ke stěžovatelčiným námitkám poukazujícím na nedodržení podzákonných předpisů správními úřady pak Ústavní soud konstatuje, že tyto námitky jsou příliš nekonkrétní a neurčité, navíc Ústavní soud není jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán přezkoumávat soulad postupu a rozhodnutí správních orgánů se zákonnými, a tím spíše ani s podzákonnými předpisy, ale toliko s ústavním pořádkem. Obdobné platí i pro stížnostní námitku týkající se evidence parcely č. X3 (stěžovatelkou tvrzený rozpor s právními předpisy a dokumentací zde není zřejmý, tím spíše pak není zřejmý ani protiústavní zásah do práv stěžovatelky spočívající v evidenci označené parcely).

10. Ústavní soud tak uzavírá, že oproti stěžovatelčinu názoru neshledal, že by v předcházejícím řízení došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Zejména potom napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu lze považovat za plně ústavně konformní, jeho odůvodnění je přesvědčivé, logické a dosti podrobné, vypořádává se se všemi základními argumenty vznesenými stěžovatelkou a celkově mu Ústavní soud ze své pozice nemá co vytknout.

11. S ohledem na právě uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2014


Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 3073/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies