I. ÚS 1198/14

04. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radima Vojtka, zastoupeného Mgr. Marcelou Valtrovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Malátova 633/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3384/2013-128, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2013, č. j. 14 Co 280/2012-104 a proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2012, č. j. 13 C 229/2011-77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Stěžovatel v ústavní stížností navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel se žalobou domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve sporu mezi ním a žalovanou společností MEDARD Active, s.r.o., založeného údajně manažerskou smlouvou ze dne 30. 12. 2009. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 29. 3. 2012, č. j. 13 C 229/2011-77 výrokem I. zamítl žalobu na určení, že ukončení pracovního poměru stěžovatele u žalované učiněné dopisem dne 21. 7. 2011 je neplatné, výrokem II. zamítl žalobu na určení, že pracovní poměr mezi stěžovatelem a žalovanou založený manažerskou smlouvou ze dne 30. 12. 2009 trvá a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, směřujícím proti jeho výrokům II. a III. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2013, č. j. 14 Co 280/2012-104 byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. potvrzen a ve výroku III. změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2014, č. j. 21 Cdo 3384/2013-128 odmítnuto.

Soudy tak rozhodly proto - jak shrnul Nejvyšší soud, když shledal rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - že na základě žaloby o určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovaným trvá, nelze posuzovat otázku platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 16. 2. 2012 a že činnost ředitele žalovaného, která byla v zásadě shodná s činností jednatele žalovaného, nemohl žalobce (stěžovatel) vykonávat v pracovním poměru.

II.
Se závěry obecných soudů stěžovatel v ústavní stížnosti velmi obsáhle polemizuje. Po podrobné rekapitulaci věci zejména uvedl, že navrhoval důkazy k prokázání provozních činností, vykonávaných na základě pracovní smlouvy a pokynů jednatelky Ing. Martiny Fialové, pro kterou vedl evidenci své práce, byl povinen dodržovat rozvrženou pracovní dobu atd. Odvolací soud prý měl, pokud se rozhodl na rozdíl od soudu prvního stupně věcně zabývat spornou skutečností souběhu funkce jednatele a pracovní pozice ředitele, postupovat podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku a za pomocí zákonných interpretačních pravidel vyložit ujednání účastníků o druhu práce v pracovní smlouvě, resp. vyložit tak konkrétní obsah vztahu založeného předmětnou pracovní smlouvou. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení věci podle stěžovatele neúplné a tudíž nesprávné.

Právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti pracovní smlouvy z důvodu, že ji uzavřel stěžovatel sám se sebou jako zaměstnancem, když za vedlejšího účastníka jako zaměstnavatele byla podepsána oběma jednateli, tj. stěžovatelem a Ing. Martinou Fialovou, je prý také nesprávný, protože v posuzovaném případě nebyl zjištěn, resp. zjišťován střet zájmů stěžovatele jako zaměstnance a vedlejšího účastníka jako zaměstnavatele v době uzavření smlouvy.

Ústavní soud se opakovaně ve svých rozhodnutích podle slov stěžovatele "vyslovil ve smyslu nutnosti reagování obecných soudů na uplatněné námitky a vysvětlení jejich případného odmítnutí". Vyjádřil se také opakovaně k právu na řádné a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí, jakožto jednomu z aspektů práva na spravedlivý proces. Taková napadená rozhodnutí podle názoru stěžovatele nejsou. Stěžovatel má za to, že jeho námitka týkající se způsobilosti úkonu vedlejšího účastníka ze dne 16. 2. 2012, nazvaného okamžitého zrušení pracovního poměru, bezodkladně zrušit pracovní poměr, jakož i výslovné vyjádření vedlejšího účastníka o účelu a smyslu tohoto jeho úkonu, byla v posuzovaném případě velmi zásadní, neboť od jejich posouzení a zhodnocení se odvíjelo dále rozhodnutí ve věci samé, včetně zamítnutí návrhů na dokazování k otázce náplně pracovní činnosti stěžovatele ve smyslu pracovní smlouvy a jejího srovnání s činnostmi jednatele ve smyslu příslušných zákonných ustanovení.

Stěžovatel obecným soudům dále vytkl údajnou deformaci důkazů, překvapivé rozhodnutí a porušení rovnosti práv účastníků a upozornil na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, ze které vyplývá, že ke znakům právního státu zcela nepochybně a neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Stěžovatel také namítl, že posouzení dovolacích námitek dovolacím soudem hraničilo podle něj s přehnaným formalismem a ocitlo se "na hranici libovůle".

Stěžovatel tak navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a ve zbytku zjevně neopodstatněná.

Nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) je potud, pokud v petitu napadá celý rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 3. 2012, č. j. 13 C 229/2011-77, včetně výroku pod bodem I. Ten však stěžovatel odvoláním nenapadl a odvolací soud se jím nezabýval; jak výše uvedeno, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a změnil jej ve výroku III. Ve vztahu k výroku I. rozsudku okresního soudu je tedy ústavní stížnost nepřípustná, protože stěžovatel nevyčerpal všechny příslušné procesní prostředky.

Ve zbytku, tedy co do výroků II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a celých rozsudků odvolacího a dovolacího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

K tomu Ústavní soud uvádí, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem, závěry i odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, které věc posoudily odlišně od jeho právního názoru. Ústavní soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil. Především je nutno odmítnout jeho názor, že důkazy byly částečně deformovány a částečně opomenuty, rozhodnutí bylo překvapivé a došlo k porušení rovnosti účastníků řízení. Nic takového z odůvodnění napadených rozhodnutí ani z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal, nevyplývá.

Pokud jde o výrok II. soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí tzv. eventuálního petitu, o určení trvání pracovního poměru, k němuž soud prvního stupně přistoupil po zjištění, že písemným úkonem z 16. 2. 2012 doručeným žalobci, žalovaná okamžitě skončila jeho pracovní poměr, konstatoval odvolací soud ve shodě se soudem prvého stupně, že jeho platnost nelze v řízení zahájeném žalobou na určení trvání pracovního poměru jako předběžnou otázku přezkoumávat. S poukazem na judikaturu konstatoval, že žaloba na určení trvání pracovního poměru není žalobou, jejíž právní základ tkví v ustanovení § 64 zákoníku práce, s níž zákon počítá jako se zvláštním prostředkem proti neplatnému rozvázání pracovního poměru, ale v případě této žaloby je zapotřebí, aby byl dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. na určení trvání pracovního poměru. K neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou je dále třeba, kromě dovolání se jejich neplatnosti ve smyslu ustanovení § 20 zák. práce (262/2006 Sb.) uplatnit také - jak vyplývá z ustanovení § 72 zák. práce - podání žaloby u soudu. Pokud by nebyla neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí pak soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně.

Odvolací soud pokračoval, že i kdyby však nebyl úkon žalované datovaný 16. 2. 2012 posouzen jako úkon směřující ke skončení pracovního poměru okamžitým zrušením a na návrh na určení trvání pracovního poměru žalobce byl dán naléhavý právní zájem, bylo by zamítnutí návrhu na toto určení věcně správné. Soud prvního stupně sice platnost manažerské smlouvy z 30. 12. 2009 uzavřené mezi účastníky nepovažoval za rozhodnou, přesto však konstatoval, že jde o smlouvu platnou, neboť se žádný z účastníků neplatnosti nedovolal a vycházel tak z ustanovení § 20 zák. práce, které ve znění tohoto ustanovení účinném ke dni uzavření této smlouvy stanovilo, že právní úkon se považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Neplatnosti se pak navíc nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil. Posuzování uzavřené manažerské smlouvy podle ustanovení upravujících pracovní vztahy je však nesprávné, i když smlouva obsahuje některé znaky smlouvy pracovní (určení funkce, místa výkonu práce, počátku výkonu práce, trvání pracovního poměru); beze vší pochybnosti však z ní vyplývá, že byla uzavřena za žalovanou společnost oběma jejími jednateli Fialovou a Vojtkem, tedy i žalobcem (stěžovatelem), jenž tak vykonával činnost jednatele společnosti a byl jejím statutárním orgánem. Dle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek 21 Cdo 894/2004) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 29 odst. l písm. a) zákoníku práce. Uzavřenou manažerskou smlouvu nelze proto považovat za smlouvu zakládající vznik pracovního poměru mezi žalobcem (stěžovatelem) a žalovanou společností. I z tohoto důvodu nemůže být žaloba, jíž se žalobce domáhal určení trvání pracovního poměru, jehož vznik odvozuje z uvedené smlouvy, shledána opodstatněnou.

Soud také poukázal na zjištění, že za zaměstnavatele, tedy žalovanou společnost, byla smlouva podepsána oběma jednateli společnosti (v souladu se společenskou smlouvou), tedy i žalobcem - stěžovatelem, který současně vystupoval v pozici "zaměstnance". Nastolila se tak situace kdy zaměstnavatel uzavřel smlouvu de facto sám se sebou jako zaměstnancem, ačkoliv vzhledem k jejich rozdílným pozicím v pracovněprávním vztahu je vyloučeno, aby právní úkon uzavření smlouvy učinila táž fyzická osoba.

Z uvedených závěrů nelze podle Ústavního soudu dovozovat nic, co by svědčilo o existenci zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Pokud stěžovatel namítá, že ke znakům právního státu zcela nepochybně a neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, lze doplnit, že platí i zásada co nejjednoznačnějších smluvních ujednání a transparentnosti právních úkonů, jakož i zásada "bdělých jsou práva" (vigilantibus iura skripta sunt). Pokud stěžovatel sám přispěl k nejasné právní situaci, ve které se svými úkony ocitl, nemůže nyní shledávat v právním řešení předmětného sporu, provedeném v řádném řízení obecnými soudy, porušení svých základních práv jen proto, že těmito úkony snad původně zamýšlel vyvolat jiné právní následky.

Ani právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod nebylo ve věci porušeno, když stěžovateli se dostalo právní ochrany ve třech instancích, i když s poněkud jiným výsledkem, než o který usiloval.

Vzhledem k tomu, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. září 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1198/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies