II. ÚS 2335/14

08. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Viktor Chornous a 2) Lyudmyla Chornous, zastoupených JUDr. Jiřím Vyvadilem, advokátem se sídlem Panenky 353, Praha, směřující proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 2. 2014, č. j. 15 C 65/2010 - 1036, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2014, č. j. 30 Co 114/2014 - 1076, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou elektronicky dne 10. 7. 2014, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi došlo (zejména) k porušení jejich práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z obsahu ústavní stížností napadených usnesení obecných soudů se podává, že Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Kladně, na jehož základě jednak stěžovatelům nepřiznal osvobození od soudních poplatků pro řízení o dovolání (výrok I.), jednak stěžovatelům odňal osvobození od soudních poplatků, přiznané usnesením téhož soudu ze dne 6. 10. 2011, č. j. 15 C 65/2010 - 84 (výrok II.).

Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelé jejím podáním přímo domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno o jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 o. s. ř., aniž by uplatnili své právo podat dovolání k Nejvyššímu soudu, přestože o něm byli v usnesení krajského soudu náležitým způsobem poučeni.

Za dané situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelé nedostáli požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv, včetně mimořádného opravného prostředku ve smyslu § 72 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení § 236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Z aktuální judikatury Nejvyššího soudu totiž zřetelně vyplývá, že dovoláním lze (samostatně) napadnout právě i rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci osvobození od soudních poplatků (srov. např. usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, nebo usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, dostupná na http://www.nsoud.cz). Ústavní soud má za to, že v případě napadeného usnesení Krajského soudu v Praze se neuplatní žádná z výjimek dle § 238 o. s. ř., která by obecně a priori vylučovala přípustnost dovolání proti němu, a proto jeho přípustnost závisí právě a jen na tom, zda bude dovolacím soudem shledáno naplnění podmínek vymezených ustanovením § 237 o. s. ř. Podání tohoto dovolání proto představuje procesní prostředek ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, který je nutno podat ještě před podáním ústavní stížnosti. Přitom platí, že i pokud by v daném případě Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal, zůstala by zachována lhůta k podání ústavní stížnosti (odst. 4 cit. zákonného ustanovení).

Proto Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost stěžovatelů odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2014


Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2335/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies