III. ÚS 1154/14

09. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Solar Klatovy, s. r. o., IČ: 290 84 644, se sídlem 345 00 Mrákov, Starý Klíčov 143, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem, AK se sídlem v Praze 2, Římská 14, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2014 č. j. 7 Afs 109/2013-37 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013 č. j. 15 Af 391/2012-32, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 7a až § 7i zákona č.180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění k 31. 12. 2012, a na zrušení ustanovení § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností doručenou 26. 3. 2014 se Solar Klatovy, s. r. o., se sídlem v Mrákově (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná ve věci odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), v tehdy platném znění, tj. ve znění zákona č. 402/2010 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011.

Spolu s ústavní stížnosti stěžovatelka podala návrh na zrušení ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění k 31. 12. 2012, a na zrušení ustanovení § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů.

II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "správní soud") domáhala zrušení rozhodnutí původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2012 č. j. 10885/12-1200-506330, kterým byla zamítnuta její odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně ze dne 23. 3. 2012 č. j. 69785/12/178913501506, ze dne 23. 4. 2012 č. j. 112289/12/178913507710, ze dne 22. 5. 2012 č. j. 131610/12/178913501506, ze dne 29. 6. 2012 č. j. 147227/12/178913507710 a ze dne 17. 7. 2012 č. j. 152044/12/178913507710, jimiž bylo rozhodováno o stížnostech žalobkyně na postup plátce daně, a to společnosti ČEZ Distribuce, a. s. (dále jen "plátce daně") při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen "odvod") podle ust. § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Žalobkyně se domáhala i zrušení výše uvedených rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně o jejích stížnostech.

Dne 13. 11. 2013 rozsudkem č. j. 15 Af 391/2012-32 správní soud žalobu proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2012 č. j. 10885/12-1200-506330 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že žaloba nebyla důvodná, poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a vypořádal se i s tvrzením žalobkyně o likvidačním dopadu solárního odvodu.


Dne 16. 1. 2014 rozsudkem č. j. 7 Afs 109/2013-37 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 15 Af 391/2012-32 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu nebyl nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozsudky byla zkrácena na svých právech a že kasační soud porušil (nerespektoval) čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 89 odst. 2, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V částech V až IX ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila porušení práva na spravedlivý proces, odepření spravedlnosti, porušení principu ochrany základních práv státní mocí a soudy, porušení principu závaznosti nálezů Ústavního soudu a principu uplatnění státní moci jen v mezích a způsobem, který zákon stanoví, porušení principu předvídatelnosti práva, právní jistoty a legitimního očekávání, porušení práva na nestranný proces, a porušení principu rovnosti a vlastnického práva, a svá tvrzení dále podrobněji rozvedla včetně odkazů na judikaturu Ústavního soudu.

V bodech 55 a 56 ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že v jejím případě došlo k porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a že zavedení solární daně má na ni tzv. rdousící efekt.

IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nepokládá za nutné dále podrobněji rekapitulovat průběh řízení před správními orgány resp. správním soudem a kasačním soudem, ani důvody, které stěžovatelku vedly k podání ústavní stížnosti, neboť obé je Ústavnímu soudu i účastníku řízení známo.

Správní soud v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatelky.

Ústavní soud se s odůvodněními těchto rozhodnutí zcela ztotožňuje, plně na ně odkazuje a nemá, co dalšího by k nim dodal; porušení základních práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byla stěžovatelka právně zastoupena, mohla předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považovala za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.

Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatelky od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem, rozhodujícími o její správní žalobě resp. kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, Ústavní soud připomíná, že zdanění je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince; požadavek spravedlivé rovnováhy může být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004).

V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom, že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektoval též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy, jak bylo již konstatováno ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, a jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí. Ze shromážděných podkladů Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce bylo napadenými rozhodnutími ukládáno přílišné břemeno, anebo bylo zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo.

K návrhu na zrušení ustanovení § 7a až § 7i zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), Ústavní soud připomíná, že ústavností citovaných ustanovení se zabýval ve výše již citovaném nálezu ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11, jímž návrh na zrušení části zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů zamítl a vyslovil, že odvod je v souladu s ústavním pořádkem, jak ostatně již uvedl správní soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku. Navíc byl citovaný zákon s účinností od 1. 1. 2013 zrušen zákonem č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, a tudíž jde o návrh nepřípustný dle § 66 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud sice ve své judikatuře zastává názor [srov. např. nález ze dne 19. 11. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 10/07 (N 239/55 SbNU 311; 5/2010 Sb., a v něm citovaná rozhodnutí Ústavního soudu], že jeho povinností vyplývající z článku 95 odst. 2 Ústavy je přezkoumat ústavnost napadeného ustanovení zákona, i když již bylo zrušeno (změněno), a to za podmínky, že adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti je veřejná moc a za podmínky, že napadené ustanovení zákona má být při řešení dosud neskončené věci použito obecným soudem. Posledně uvedená podmínka nebyla v projednávané věci splněna.

S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení § 14 až § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, nebyl odůvodněn jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentací a byl tudíž shledán zjevně neopodstatněným.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), a s ní spojené návrhy podle ustanovení § 66 odst. 1 resp. ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1154/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies