III. ÚS 1200/14

09. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) ABF Realitní s. r. o., IČ 26489040, se dílem Palackého 15, 110 00 Praha 1, právně zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem Palackého 15, 110 00 Praha 1 a B) Lyudmila Radeva, zastoupeného JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem Košická 30, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. ledna 2014 č. j. 28 Cdo 3932/2013-138, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
V ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 31. 3. 2014, napadají stěžovatelé usnesení dovolacího soudu, kterým tento soud zamítl dovolání žalobkyně ABF Realitní s. r. o. - stěžovatelky ad A) návrhu, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2013 č. j. 32 Co 154/2013-114. V postupu odvolacího i dovolacího soudu, jakož i v napadeném usnesení shledávají stěžovatelé porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelé vytýkají údajné nedostatečné odůvodnění, vady řízení, které mu předcházelo i procesně nekorektní postup, neboť odvolací soud zamítl návrh na procesní nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. sám v rámci odvolacího řízení. Tím prý zkrátil procesní práva stěžovatelů "o jednu řádnou instanci soudního řízení", neboť prý měl věc vrátit k rozhodnutí soudu nalézacímu.

Jak odvolacímu, tak i dovolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že nepostupovaly v souladu s platnou judikaturou, neboť nijak nepostavily najisto otázku, jestli účelem návrhu podle § 107a o. s. ř. je skutečně zneužití procesní úpravy s cílem dosáhnout toho, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou; k vyjasněné této otázky nebylo vedeno dokazování. Stěžovatelé s odkazem na dovolacím soudem citovanou judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2011 č. j. 29 Cdo 3013/2010) zdůrazňují, že zamítnutí návrhu učiněného podle § 107a o. s. ř. je postupem zcela výjimečným a lze tak rozhodnout jen v případě, že rozhodující soud si je jist tím, že ze strany neúspěšného žalobce jde o výše popsané účelové jednání. Naopak k zamítavému rozhodnutí, jako v projednávané věci, nepostačuje jen prostá obava, že k takovému jednání žalobce v budoucnu může dojít.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

Nejvyšší soud ČR zamítl jako nedůvodné dovolání žalobkyně ABF Realitní s. r. o. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2013 č. j. 32 Co 154/2013-114 ve sporu, v němž se žalobkyně po žalovaném Štefanu Juházsovi domáhala zaplacení částky 61 285,- Kč s příslušenstvím.

Žalobkyně poté, co nalézací soud její žalobě nevyhověl a její odvolání bylo předloženo krajskému soudu k rozhodnutí, u nalézacího soudu podala návrh, aby do řízení na její místo vstoupil Lyudmil Radev. Návrh odůvodnila tvrzením, že na něj smlouvou ze dne 24. 6. 2013 postoupila žalovanou pohledávku a ten se vstupem do řízení souhlasil.

Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatelka v podaném mimořádném opravném prostředku řádně nevymezila právní otázku, jejíž posouzení spojuje s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto konstatoval, že právní závěry odvolacího soudu odpovídají dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a odkázal v tomto směru na svoji platnou judikaturu.

III.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením aktivní legitimace stěžovatele ad B) návrhu k podání projednávané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že i když tento stěžovatel nebyl účastníkem řízení před Nejvyšším soudem ČR, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo [viz ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], přesto nelze popřít, že za situace, v níž se tento stěžovatel domáhá možnosti vstoupit na místo dosavadní žalobkyně [stěžovatelky ad A) návrhu] do již zahájeného, avšak dosud pravomocně neskončeného řízení, vedeného před Okresním soudem v Nymburku pod sp. zn. 115 EC 122/2012, přičemž přes jeho souhlas tomuto návrhu nebylo vyhověno, mohl být tímto zásahem orgánu veřejné moci na svých procesních právech bezprostředně dotčen.

IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu stěžovateli tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatoval, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Otázkou procesního nástupnictví v občanském soudním řízení v souvislosti s postoupením pohledávky se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11 (N 30/64 SbNU 319), v němž (stejně jako v jiných svých rozhodnutích) předeslal, že jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší zásadně podávat výklad tzv. podústavního práva a oproti Nejvyššímu soudu není povolán k tomu, aby sjednocoval rozhodování obecných soudů v konkrétních výkladových problémech. K námitkám týkajícím se nesprávného výkladu a aplikace předpisů obecného práva však současně zdůraznil, že Ústavní soud netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti.

Obecné soudy i při jinak formálně doložených předpokladech pro vyhovění návrhu podle § 107a o. s. ř. jsou povinny zkoumat všechny okolnosti, za nichž došlo jak k podání návrhu, tak i jednání a postup procesně neúspěšného žalobce, neboť k povinnostem obecných soudů vymezených v základních ustanoveních zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") patří mimo jiné i to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob, a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob (§ 2 o. s. ř.).

Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem dovolacího soudu, že zákonnou povinností obecných soudů je při rozhodování o otázce procesního nástupnictví podle § 107a o. s. ř. posoudit případné účelové zneužití procesní úpravy s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř.

V projednávané věci bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., přičemž dovolací soud konstatoval nesplnění podmínek podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy zejména nesplnění povinnosti v zákonné lhůtě v dovolání řádně vymezit právní otázku, která je spjata s rozhodnutím odvolacího soudu a dále konkretizovat, v čem údajná nesprávnost spočívá.

Za situace, v níž se dovolací soud mohl zabývat pouze otázkami právními, nikoli skutkovými, jak ostatně zdůraznil v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jdou výhrady stěžovatelů, spojené s údajně nedostatečně odůvodněnými skutkovými okolnostmi projednávané věci ve vztahu k citované judikatuře Nejvyššího soudu, nad rámec dovolacího přezkumu. Tvrzení stěžovatelů, že dovolání podané v zákonné lhůtě bylo úplné a splňovalo i všechny ostatní předpoklady a podmínky stanovené příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu o dovolání, tak zůstávají pouze v rovině ničím nepodložených tvrzení, neboť stěžovatelé k prokázání jejich důvodnosti Ústavnímu soudu žádné důkazy nepředložili ani k jejich prokázání nenavrhli. Ústavní soud není v takovém případě povinen v řízení o ústavní stížnosti sám důkazy konkretizovat či je vyhledávat.

Ústavní soud při svém rozhodování vzal v úvahu také skutečnost, že rozhodnutí podle ustanovení § 107a o. s. ř. je procesním rozhodnutím, vydaným v dosud pravomocně neskončeném řízení vedeném před Okresním soudem v Nymburku pod sp. zn. 115 EC 122/2012. Spravedlnost soudního řízení jako celku ve smyslu čl. 36 Listiny může být zpochybněna po vyčerpání všech procesních prostředků v pravomocně skočeném řízení ve věci samé.

Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 1200/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies