I. ÚS 1467/14

09. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.2.2013, č.j. 26 Cdo 6/2013-245, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.2.2014, č.j. 26 Cdo 4330/2013-300, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2013, č.j. 21 Co 72/2012-265, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jana Kostkana a Ing. Evy Kostkanové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví uvedený rozsudek a usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi došlo k závažnému zásahu do jejích ústavních práv, zejména práva vlastnit nerušeně majetek, které zaručuje čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), protože podle jejího názoru nemůže být za spravedlivý považován proces, kdy obecný soud, vázaný závazným právním názorem soudu dovolacího, při svém rozhodování volil takový výklad a aplikaci předpisů obecného práva, který je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu i v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zároveň dovolací soud rozhodl zcela překvapivě a nepředvídatelně vzhledem k provedenému dokazování. K věci uvedla, že stížností napadeným rozsudkem městského soudu, vydaným v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, byl zamítnut její nárok ve výši 87.483,24 Kč a uloženo uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Vedlejší účastníci užívali na základě nájemní smlouvy ze dne 20.9.1997 konkrétní pozemek stěžovatelky v kat. úz. Horní Planá, jako manipulační plochu pro drogistickou živnost. Roční nájem činil 78,- Kč/m2, celkem 65.988,- Kč, se splatností vždy do 28. února. Vedlejší účastníci neuhradili nájemné za roky 2000 a 2001, ačkoli byli k zaplacení několikrát vyzýváni. Rozsudkem pro zmeškání vydaným Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") dne 16.6.2003 bylo vedlejším účastníkům uloženo zaplatit stěžovatelce 131.976,- Kč s příslušenstvím. Usnesením téhož soudu ze dne 18.2.2004, č.j. 31 E 274/2004, byl nařízen výkon citovaného rozhodnutí. Vedlejší účastníci zaplatili jeho náklady a částku 131.976,- Kč jako jistinu a současně podali návrh na odklad výkonu rozhodnutí, zároveň dluh výslovně uznali co do důvodu i výše. Dluh vedlejší účastníci však dále neplnili, ale napadli rozsudek pro zmeškání s tím, že jim nebylo řádně doručeno, což odvolací soud akceptoval a rozsudek zrušil a vrátil obvodnímu soudu. Ten o nároku rozhodl znovu stejně, vedlejší účastníci opět promeškali lhůtu k odporu a opět brojili proti tomu, že by jim bylo řádně doručeno. Usnesením Městského soudu v Praze byl rozsudek zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení, neb soud opětovně akceptoval, že nebylo doručeno řádně. Vedlejší účastníci v novém řízení namítali neplatnost smlouvy dílem absolutní, např. pro naprostou nevyužitelnost vzhledem k zařazení pozemku do chráněné krajinné oblasti nebo pro absenci vlastnického titulu státu, dílem částečnou, tedy pro užívání části pozemku jiným subjektem. O věci bylo rozhodnuto dne 31.10.2011 rozsudkem čj. 7 C 5/2003-188 tak, že nárok stěžovatelky byl zamítnut v částce 131.976,- Kč s tím, že tuto částku již inkasoval, přiznána byla smluvní pokuta ve výši alikvotní skutečně užívané části pozemku a zamítnut byl poplatek z prodlení s tím, že taková sankce nemá pro daný případ oporu v zákoně. Vedlejší účastníci podali odvolání, odvolací soud mu nevyhověl a rozsudek soudu obvodního potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu vedlejší účastníci napadli dovoláním k Nejvyššímu soudu. Ten rozsudkem č.j. 26 Cdo 6/2013-245 ze dne 19.02.2013 napadený rozsudek zrušil a vrátil zpět s tím, že ač se toho vedlejší účastnici nedovolávali, důvodem pro zrušení je závěr obou předchozích soudních instancí o částečné neplatnosti nájemní smlouvy. Dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že jelikož smlouva zní na celý pozemek, je nedělitelná, a tudíž je pro počáteční nemožnost plnění neplatná jako celek od samého počátku.

Odvolací soud, i přes stěžovatelkou vznesené argumenty, konstatoval závaznost právního názoru Nejvyššího soudu o počáteční nemožnosti plnění a rozhodl tak, že se vedlejším účastníkům plně vyhovuje a nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 87.483,24 Kč se zamítá. V písemném odůvodnění pak argumenty stěžovatelky zmínil, leč s jejím tvrzením, že nebyla prokázána počáteční nemožnost plnění a naopak se jedná o nemožnost dodatečnou, se nikterak nevypořádal. Podle stěžovatelky napadený rozsudek nesprávně vyřešil hmotněprávní otázku tím, že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podala opětovně dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolání výslovně zdůvodnila tím, že napadený rozsudek dovodil počáteční nemožnost plnění dle § 37 odst. 2 o.z., avšak dle ní měla být důkazní situace správně posouzena jako dodatečná nemožnost plnění dle § 575 o.z. odst. 3, tedy se zcela odlišnými následky. Dovolací soud svým usnesením č.j. 26 Cdo 4330/2013-300 ze dne 6.2.2014 dovolání odmítl s lakonickým zdůvodněním, že "dovolání neobsahuje vymezení dovolací důvodu (sic) způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat" a že stěžovatelka právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím námitek skutkových.

Stěžovatelka má za to, že dostála požadavkům citovaného ustanovení, neboť uvedla právní posouzení věci, které pokládala za nesprávné, a vyložila, v čem tato nesprávnost spočívá. I kdyby tak učinila neobratně z hlediska jazykového, vzhledem k opuštění principu čistě kasačního a přijetí principu revizního se podle ní měl dovolací soud podáním zabývat, aby naplnil svou revizní funkci. Stěžovatelka navíc v dovolání výslovně poukazovala na to, že již stávající důkazní situace postačuje ke správnému právnímu posouzení věci, jak ostatně učinily obvodní soud a ve svém původním rozhodnutí i soud odvolací. Další důkazy k posílení důkazů dosavadních předložila v rámci nařízeného nového projednání věci před odvolacím soudem a k dovolání je přiložil jen proto, že odvolací soud se jimi vůbec nezabýval a tudíž jejich posouzení ze spisu nevyplývá. Navíc, protože sama dokladovaná skutečnost nebyla až do překvapivého rozsudku dovolacího soudu předmětem sporu a vedlejší účastníci se jí nedovolávali, stěžovatelka měla za to, že posílení její důkazní pozice nemůže být věci na škodu. Napadené usnesení navíc, a to ani obiter dictum, se nevyjádřilo k meritu věci, čímž stěžovatelka co jeden z největších pozemkových vlastníků v zemi zůstává v nejistotě, zda skutečně jakákoli změna výměry pronajatého pozemku nebo užívání jeho části jiným subjektem zakládá neplatnost smlouvy od samého počátku.

Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka primárně v nepřesvědčivém a vnitřně rozporném hodnocení provedených důkazů, přičemž zároveň dovolací soud nenaplněním své revizní funkce zatížil své rozhodnutí vadou zakládající porušení základních práv stěžovatelky dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud České republiky napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

II.
Z vyžádaného spisu obvodního soudu sp.zn. 7 C 5/2003 Ústavní soud zjistil, že popis vývoje sporu s vedlejšími účastníky odpovídá skutečnosti, proto z důvodu procesní ekonomie odkazuje na obsah ústavní stížnosti. Toliko připomíná, že pravomocně (po druhé) ve věci rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 11.6.2013, jímž změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku III tak, že stěžovatelčinu žalobu o zaplacení částky 87 483,24 Kč zamítl. V odůvodnění uvedl, že jde o část smluvní pokuty, která byla založena ujednáním v nájemní smlouvě, jež je neplatná jako celek (s odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu, jímž je městský soud vázán). V dovolání stěžovatelka tvrdila, že je přípustné podle § 237 obč. soudního řádu a je podáno podle § 241a odst. 1 obč. soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V další části pak odůvodnila dovolání, a to popisem vývoje sporu (čl. I.) a vyjádřením názoru, že napadený rozsudek nesprávně vyřešil hmotněprávní otázku tím, že se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože dovozuje počáteční nemožnost plnění dle § 37 odst. 2 obč. zákoníku, avšak dle ní měl být důkazní situace správně posouzena jako dodatečná nemožnost plnění dle § 575 odst. 3 obč. zákoníku.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s předloženými rozhodnutími a se spisem obvodního soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K tvrzenému zásahu do práva na spravedlivý proces Ústavní soudu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů, resp. napadenými rozhodnutími, nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. Stěžovatelka uplatnila u obecných soudů svoje nároky vůči vedlejším účastníkům vzniklé užíváním pozemku v jejím vlastnictví. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu obvodního soudu, byla stěžovatelka úspěšná ohledně úhrady za užívání, neúspěšná byla s požadavkem na úhradu sjednané smluvní pokuty. Předmětem sporu, v němž byla vydána rozhodnutí napadená touto ústavní stížností, byla již jen smluvní pokuta, tj. majetkové právo zakotvené podústavním zákonem - obč. zákoníkem; jak plyne z výroků napadených rozhodnutí, obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelce nárok na úhradu smluvní pokuty nevznikl, neboť byla absolutně neplatná smlouva o jejím sjednání. Jestliže se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil tyto závěry, staví ho do role další instance, která - jak výše uvedeno - mu nepřísluší. Jestliže stěžovatelce nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, nemohlo zamítnutím její žaloby dojít k zásahu do základního práva chráněného v čl. 11 Listiny. Z tohoto důvodu je stěžovatelčina ústavní stížnost v části napadající meritorní rozsudek městského soudu zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání, je i v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Ze spisu obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že "dovolatelka však právní posouzení věci odvolacím soudem zpochybňuje prostřednictvím námitek skutkových (uvádí, že nebylo řádně zjištěno, od kdy nemohli žalovaní pronajatý pozemek užívat a zda tak šlo o nemožnost plnění počáteční či dodatečnou)" plně koresponduje obsahu stěžovatelčina dovolání.

V části, ve které stěžovatelka napadá rozsudek Nejvyššího soudu č.j. 26 Cdo 6/2013-245, je ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tento rozsudek není "posledním" rozhodnutím ve věci, je "toliko" kasačním rozhodnutím, byť se závazným právním názorem. Případné námitky proti tomuto právnímu názoru lze uplatnit až v prostředku napadajícím rozhodnutí skutečně "poslední" meritorní rozhodnutí. Této možnosti ostatně stěžovatelka využila, argumenty zařadila do části napadající následný rozsudek městského soudu, nicméně její argumenty neměly ústavně právní relevanci (viz výše).

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, v části napadající rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a v části napadající předchozí rozsudek Nejvyššího soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. září 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1467/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies