III. ÚS 3860/13

11. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Solaře, zastoupeného JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Dr. Šmerala 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013 č. j. 11 Tdo 86/2013-36, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2012 č. j. 3 To 308/2012-1359 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2012 č. j. 3 T 129/2008-1337, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě shora uvedeným usnesením [v trestní věci vedené na podkladě obžaloby Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočka v Ostravě sp. zn. 4 VZV 2/2008, pro skutek právně kvalifikovaný jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona, když trestní stíhání Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 3 T 129/2008 podle § 231 odst. 1 tr. řádu a § 223 odst. 1 tr. řádu a § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil] podle § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za použití § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, rozhodl ve vztahu ke stěžovatelovi o uložení ochranného opatření o zabrání věcí specifikovaných ve výrokové části tohoto usnesení pod body 1-134, nalézající se ve skladě Policie České republiky ve Vratimově a ve skladě HS PP, Znojmo - Cínová Hora, neboť náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit.

O stěžovatelově (instanční) stížnosti Krajský soud v Ostravě rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a právo vlastnit majetek, resp. zákaz vyvlastnění podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, neboť v procesní situaci, kdy za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona nebyl odsouzen a nebylo mu prokázáno spáchání uvedeného trestného činu, byly mu jako pachateli zabrány věci, které měly sloužit ke spáchání trestného činu.

Dále stěžovatel vytýká, že jemu ani jeho obhájkyni nebyla umožněna přítomnost při prohlídce jiných prostor a nemohli se přesvědčit, zda odebrané vzorky skladovaných kapalin byly skutečně odebrány z nádob při této prohlídce. Poukazuje na rozpory mezi daty jednotlivých odběrů podle údajů znaleckého posudku Ing. Ivanky Švejdové a Finančního úřadu Ostrava 3.

Posléze stěžovatel dovozuje, že rozhodující soudy opomenuly důkazy svědčící v jeho prospěch, zejména dopis Finančního ředitelství Ostrava ze dne 22. 7. 2003, podle nějž zkoumaný vzorek kapaliny je denaturovaný líh, a úřední záznam PČR, II odboru SKPV z 4. 8. 2003, že výrobek CINOL byl vyroben z denaturovaného lihu, který nepodléhá spotřební dani, jakož i zmínku v znaleckém posudku o jiném možném použití zajištěných věcí.

Soud prvního stupně podle stěžovatelova názoru bez bližšího zdůvodnění zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, a soud stížnostní nesplnil svoji přezkumnou povinnost podle § 254 tr. řádu, a rozhodl bez ústního jednání, čímž porušil jeho právo na veřejné projednání věci.

Ani Nejvyšší soud nevěnoval jeho dovolání adekvátní pozornost.

Patří se předeslat, že vzhledem k nejednoznačnému závěru, kdy bylo usnesení Nejvyššího soudu stěžovateli doručeno, Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasně podanou.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelových výhrad ohledně ústavnosti a zákonnosti rozhodování o zabrání věci dle § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poté, kdy bylo vůči obviněnému zastaveno trestní řízní pro nepřípustnost z důvodu promlčení, se patří stěžovatele odkázat na odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 186/12 ze dne 12. 6. 2012, na které jej upozornil již Nejvyšší soud.

Obecné soudy se ústavněprávně udržitelným způsobem vypořádaly též se stěžovatelovými výhradami skutkové provenience. Stěžovatel nepolemizuje relevantně s konstatováním Nejvyššího soudu, že i z obsahu z podaného dovolání vyplývá souhlas s tím, že uvedené věci jsou jeho. Rozhodující soudy na argumentovaném základě - odvíjejícím se rovněž z vyhodnocení znaleckého posudku z oboru chemie, chemická odvětví různá, specializace chemie, ochrana přírody, životní prostředí odpadové hospodářství - dospěly k závěru, že zajištěné věci byly ke spáchání trestného činu určeny a také užity, jak má na mysli ustanovení § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, a zabývaly se též dalšími podmínkami pro rozhodnutí o zabrání věci dle § 101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatelovy výtky týkající se opomenutých důkazů opodstatněné nejsou.

Stěžovatel rovněž nezpochybnil, že Okresní soud v Ostravě jej usnesením ze dne 24 2. 2011 sp. zn. 3 T 129/2008 poučil o právu prohlásit do tří dnů od doby, kdy mu bude usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá, v důsledku čehož by bylo v trestním stíhání pokračováno, a pak je přiléhavé i připomenout, že řízení o ústavní stížnosti je ovládáno principem subsidiarity (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Co do stěžovatelovy námitky ohledně absence veřejného zasedání v řízení před krajským soudem postačuje odkázat na interpretaci, již v této souvislosti podal Nejvyšší soud.

Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Pro ústavněprávní přezkum je pak postačující, že závěry dovolacího soudu související s výkladem § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu jsou přiléhavě odůvodněné, čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3860/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies