III. ÚS 2630/14

11. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky nezl. E. V., zastoupené matkou M. B., zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem Hlavní 241, Svinařov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. května 2014 č. j. 25 Co 232/2014-271, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka (dále jen "nezletilá") v zastoupení své matky podala včasnou ústavní stížnost, v níž požaduje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a právo na výchovu svého dítěte (čl. 32 odst. 4 Listiny). Dále poukazuje na porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 4. 2014 č. j. 42 P 191/2013-253, jímž soud podle § 102 a § 76 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu potřeby zatímní úpravy poměrů nařídil toto předběžné opatření: "Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou E. V., ve dnech 5.5.2014, 19.5.2014, 2.6.2014, 16.6.2014, 30.6.2014, a to ve Středisku pomoci ohroženým dětem ROSA, Římská 2846, Kladno 4. Asistovaný styk otce s dcerou bude probíhat v tomto zařízení v uvedených termínech vždy od 13 hod. po dobu 1,5 hodiny. Matka je povinna nezletilou E. v době určené pro počátek styku přivést do shora označeného zařízení a v době určené pro skončení styku ji tamtéž převzít zpět." Návrh na vydání předběžného opatření podal opatrovník nezletilé (Magistrát města Kladna) po zahájení (pozn. soudu - dosud neskončeného) řízení ve věci péče o nezletilou z důvodů potřeby zajištění úpravy styku otce s nezletilou tak, aby nedocházelo k jejich dalšímu odcizování.

3. V ústavní stížnosti se poukazuje na negativní vztah nezletilé k otci s tím, že nařízení předběžného opatření a jeho realizace jí mělo způsobit nadměrnou psychickou zátěž. Kolizní opatrovník neměl pro návrh předběžného opatření jediný podklad a rozhodující soud si nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie-psychologie, byť to bylo navrhováno. Soud nevzal v úvahu ani skutečnost, že proti otci nezletilé je vedeno trestní řízení a že proti němu bylo vzneseno obvinění pro trestný čin týrání svěřené osoby. V průběhu trestního řízení byla nezletilá vyslechnuta a také se podrobila vyšetření soudním znalcem. Z toho mohl rozhodující soud vyvodit, jaká je mezi nezletilou a otcem vztahová situace a mohl zvolit jiný než direktivní způsob jejího řešení.

4. Dále se namítá, že soud měl vzít v úvahu i názor nezletilé. V tomto případě byl sledován spíše zájem otce, nikoli nezletilé. Pokud odvolací soud poukázal na ustanovení § 888 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a naplnění práva dítěte stýkat se s druhým rodičem, nevzal vůbec v úvahu skutečnost, že dítě toto právo naplnit nechce. Nezletilá měla být napadeným rozhodnutím vmanévrována do situace, kdy nechápala, proč má být nucena k něčemu, co nechce, a žádala o ochranu, aby nemusela jít na setkání s otcem.

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ta byla podána v právní věci nezletilé jako stěžovatelky, avšak v zastoupení matky nezletilé. Podle § 892 občanského zákoníku mají rodiče povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé. Rodič však nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka (obdobně byla tato problematika upravena i předcházející právní úpravou, viz § 36 a 37 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů).

6. S ohledem na předmět řízení, kdy se řeší spor rodičů o dítě, tedy spor s možností střetu zájmů nezletilé E. (v ústavní stížnosti označené jako stěžovatelky) a její matky, jakožto zákonné zástupkyně, je třeba s ohledem na uvedená zákonná ustanovení konstatovat, že matka nezletilé nebyla v dané věci oprávněna jejím jménem ústavní stížnost podat, k tomu by byl oprávněn pouze ustanovený opatrovník. V řízení před obecnými soudy je nezletilá zastoupena opatrovníkem, ten však za nezletilou ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí nepodal.

7. Ústavní soud proto zvažoval, zda pro řízení o této ústavní stížnosti nezletilé opatrovníka neustanovit (srov. z poslední doby např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1963/13, ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 3898/13, či ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1116/13, vše dostupné na https://nalus.usoud.cz), nepřistoupil k tomu však z důvodu, že ústavní stížnost brojí proti předběžnému opatření, jehož nařízení kolizní opatrovník nezletilé sám navrhl, a to ve znění, v jakém k jeho nařízení ze strany obecných soudů došlo, přičemž odvolání proti nařízení předběžného opatření podala pouze matka nezletilé, a rovněž s přihlédnutím ke skutečnosti, že nařízené předběžné opatření již bylo vykonáno (všechna setkání nezletilé s otcem proběhla, resp. měla proběhnout, ještě před podáním této ústavní stížnosti). Zájem stěžovatelky jako dítěte, k němuž Ústavní soud samozřejmě přihlíží, přitom neustanovením kolizního opatrovníka nebude ohrožen právě s ohledem na skutečnost, že jakýkoliv výsledek řízení o této ústavní stížnosti se již nemůže odrazit do situace stěžovatelky.

8. S ohledem na naplnění ostatních formálních předpokladů ústavní stížnosti přistoupil Ústavní soud k jejímu projednání. Zde však shledal, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

10. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Ve svých dřívějších rozhodnutích (viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171, či nález ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01, N 178/24 SbNU 327) dal zřetelně najevo, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Zároveň platí, že ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany.

11. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, s ohledem na povahu předběžného opatření může být předmětem takového přezkumu jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2. odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98, N 158/16 SbNU 171).

12. Dále je třeba poznamenat, že má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí (zde kolizní opatrovník nezletilé) "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů, jako v tomto případě (§ 102 odst. 1 a 3 ve spojení s § 75c odst. 1 a § 76 občanského soudního řádu). Tato potřeba nastává obecně vzato tam, kde by nenařízení předběžného opatření mohlo vést k neodčinitelným následkům. Co do podmínky "prokázání" pak platí, že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit; nemá zde však místo dokazování v procesním smyslu, pro které z povahy věci (např. absence jednání) není prostor. U ostatních skutečností, které jsou "rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením", postačí, budou-li alespoň osvědčeny, tj. musí se jevit pravděpodobnými (k tomu viz usnesení ze dne 7. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 637/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

13. Zároveň je nutno uvést, že k přezkumu soudních rozhodnutí o tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje Ústavní soud velmi rezervovaně. Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu (až na některé výjimky) přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje na posouzení toho, zda napadené rozhodnutí nebylo založeno na naprosté libovůli, resp. zda by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (viz např. usnesení ze dne 15. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2700/13, ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3208/13, či ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 2567/12, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené formy protiústavnosti však v daném případě Ústavní soud neshledal.

14. Stěžovatelka zjevně nesouhlasí s hodnocením skutkových okolností ze strany soudu (poukazováním na osobu otce nezletilé a negativní vztah nezletilé k otci) a poukazuje na neúplné dokazování ve věci (potřeba vzít v úvahu názor nezletilé). Ústavní soud konstatuje, že ve světle shora uvedeného tyto námitky nejsou způsobilé zpochybnit ústavní konformitu napadeného rozhodnutí obecného soudu. Důvody předestřené odvolacím soudem jsou dostatečně konkrétní a jednoznačně z nich plyne, že podmínky pro nařízení předběžného opatření byly splněny.

15. Pokud je ve vztahu k nezletilé stěžovatelce poukazováno na porušení práva na výchovu svého dítěte (čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), takové právo jí z povahy věci nepřísluší (na rozdíl od matky stěžovatelky, která však ústavní stížnost sama nepodala). Ústavní soud přitom právě ve vztahu k tomuto právu soustavně poukazuje na nutnost použití takové interpretace účelu předběžného opatření, která zohledňuje charakter a význam jím chráněného zájmu; tím je umožnit kontakt s dítětem tomu z rodičů (nositelem tohoto základního práva jsou oba rodiče), který s ním trvale nežije. Stanovení rozsahu a způsobu kontaktu bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu (jako v této věci), je však nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič - dítě je v důsledku odcizení v pozdější době jen těžko napravitelná (viz nález ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05, N 204/43 SbNU 279). O akcentaci zájmu nezletilé, jehož nezohlednění je v ústavní stížnosti namítáno, svědčí nařízený způsob úpravy styku (asistovaný styk v neutrálním prostředí).

16. Za daných okolností Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než aby ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2014


Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2630/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies