I. ÚS 2456/13 - Překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Pokud má odvolací soud na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště v řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud každopádně musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v důsledku vydání nepřípustně překvapivého rozhodnutí.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.09.2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů - ze dne 16. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 ve věci ústavní stížnosti B. S., zastoupené JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem Cihlářova 4, Moravská Třebová, proti výrokům III a V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 4. 2013 č. j. 23 Co 78/2013-226, jimiž bylo rozhodnuto o určení dlužného výživného a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu v řízení před soudem prvního stupně, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení a P. S., zastoupeného JUDr. Jarmilou Cindrovou, advokátkou, se sídlem Mistra Jaroslava Kociana 38, Ústí nad Orlicí, jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Výrokem V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 4. 2013 č. j. 23 Co 78/2013-226 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 4. 2013 č. j. 23 Co 78/2013-226 se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích v jeho výrocích III a V. Krajský soud rozhodoval jako soud odvolací v řízení o úpravě poměrů nezletilého pro dobu před rozvodem manželství rodičů a pro dobu po něm a o úpravě styku; svým rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu částečně potvrdil (ohledně svěření dítěte do péče matky - stěžovatelky) a částečně jej změnil (ohledně výživného, styku otce s nezletilým a nákladů řízení před nalézacím soudem). Výrokem III rozsudku krajského soudu konkrétně bylo nově určeno dlužné výživné, které je otec povinen uhradit; výrokem V tohoto rozsudku byla stanovena náhrada nákladů řízení vzniklých státu v řízení před soudem prvního stupně. Oproti tomu soud prvního stupně určil dlužné výživné v částce vyšší nežli krajský soud a náhradu nákladů řízení státu nepřiznal.

2. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými výroky rozsudku krajského soudu byla porušena její základní práva, zejména právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Dále dodává, že v důsledku došlo též k porušení práv nezletilého dítěte chráněných Listinou. V souvislosti s výrokem o dlužném výživném stěžovatelka konkrétně upozorňuje na procesní nedostatky při jeho výpočtu. Krajský soud při něm totiž vycházel toliko z informací poskytnutých otcem dítěte (vedlejším účastníkem) ohledně částek dosud zaplacených na výživném, přičemž stěžovatelka s těmito informacemi nebyla před vydáním rozhodnutí krajského soudu vůbec seznámena a nebyla jí dána možnost se k nim vyjádřit (relevantní listina s danými informacemi nebyla ani čtena či konstatována při jednání, ani následně zaslána stěžovatelce). Vedlejším účastníkem udané částky přitom neodpovídají skutečnosti ani skutkovým zjištěním učiněným nalézacím soudem a jsou též v rozporu s výpověďmi účastníků řízení při jednání před krajským soudem. Krom závěru o dlužném výživném stěžovatelka brojí též proti závěru o náhradě nákladů státu za řízení v prvním stupni. Ačkoliv nezpochybňuje oprávnění odvolacího soudu k takovému rozhodnutí, upozorňuje na jeho překvapivost, a to zejména s ohledem na skutečnost, že odpovídající výrok prvostupňového rozhodnutí nebyl napaden žádným z účastníků řízení a ani krajským soudem nebyla v průběhu řízení nijak předestřena možnost změny tohoto výroku, tak aby se k ní účastníci mohli vyjádřit, a to i s ohledem na sociální a ekonomické dopady takového rozhodnutí na ně.

3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili též účastník a vedlejší účastník řízení. Krajský soud jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvedl, že o nákladech řízení rozhodoval z úřední povinnosti a nebyl vázán návrhy účastníků ani rozsahem odvolacích námitek. U účastníků nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a nebylo možné dovodit jednoznačnou úspěšnost jednoho z nich, proto bylo podle výsledku řízení každému z rodičů uloženo nahradit polovinu vzniklých nákladů.

4. Vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout. Nesouhlasí s názorem stěžovatelky na nesprávnost výroku krajského soudu ohledně náhrady nákladů řízení státu, neboť podle něj krajský soud v dané věci nemohl postupovat jinak. Co do otázky výpočtu dlužného výživného pak vedlejší účastník poukázal na skutečnost, že krajskému soudu řádně doložil úhrady výživného za předchozí období, a připomněl, že další námitky stěžovatelky vyplývají z toho, že poslední jednání před krajským soudem se konalo v době před splatností běžného výživného za daný měsíc, zatímco rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno až po datu splatnosti výživného, kteréžto bylo vedlejším účastníkem řádně dodrženo. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastník též navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem ze strany stěžovatelky.

5. Na vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelka následně reagovala svou replikou, na ni poté reagoval vedlejší účastník duplikou a na tu pak stěžovatelka triplikou. Tato vyjádření stěžovatelky a vedlejšího účastníka však již neobsahovala žádné další relevantní informace a argumentaci vztahující se k předmětu řízení před Ústavním soudem, vyjma přehledu částek zaplacených vedlejším účastníkem na výživném v relevantním období (říjen 2011 až duben 2013), který byl Ústavnímu soudu zaslán jak stěžovatelkou, tak vedlejším účastníkem.

6. K posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí si Ústavní soud vyžádal též spis Okresního soudu ve Svitavách sp. zn. OP 251/2013, 0 Nc 309/2011. Z něj vyplynulo, že návrhem ze dne 3. 5. 2010 stěžovatelka požádala o úpravu rodičovské zodpovědnosti pro dobu před rozvodem manželství i po rozvodu. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 25. 10. 2012 č. j. 0 Nc 309/2011-156 byl nezletilý syn stěžovatelky a vedlejšího účastníka svěřen do výchovy své matky, a to i pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výroky I a II); dále bylo stanoveno běžné výživné ve výši 4 500 Kč, jež je vedlejší účastník povinen měsíčně hradit (výrok III); a též dlužné výživné za období od října 2011 do října 2012, a to ve výši 28 853 Kč (výrok IV). Okresní soud rovněž rozhodl o styku nezletilého syna s vedlejším účastníkem (výrok V) a o nákladech řízení, přičemž státu nebyla přiznána náhrada nákladů daného řízení (výrok VI) a žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů daného řízení (výrok VII). K otázce náhrady nákladů řízení státu okresní soud uvedl, že v dané věci byly vynaloženy finanční prostředky na vypracování znaleckého posudku z odvětví psychologie, přičemž celková odměna vyplacená znalkyni činila 20 097 Kč. Návrh na vypracování znaleckého posudku byl podán opatrovníkem nezletilého, státním orgánem (orgánem sociálně-právní ochrany dětí). Přestože okresní soud neshledal zejména u otce podmínky pro osvobození od soudních poplatků, měl za to, že přibrání znalce do řízení bylo nutností a bylo tak učiněno v zájmu nezletilého dítěte; navíc nebylo navrženo samotnými rodiči.

7. Rozsudek okresního soudu byl napaden odvoláními stěžovatelky i vedlejšího účastníka, přičemž odvolání vedlejšího účastníka směřovalo proti výrokům I až V rozsudku, odvolání stěžovatelky jen proti výroku V (stanovený rozsah styku nezletilého s otcem byl podle ní příliš široký). Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 4. 2013 č. j. 23 Co 78/2013-226 byl rozsudek okresního soudu potvrzen ve výrocích I a II (výrok I rozsudku krajského soudu) a v ostatních výrocích změněn. Běžné výživné, které je vedlejší účastník povinen hradit ve prospěch nezletilého syna, bylo stanoveno ve výši 4 000 Kč měsíčně (výrok II); dlužné výživné za období od října 2011 do dubna 2013 bylo stanoveno ve výši 8 496 Kč (výrok III, napadený ústavní stížností). Dále bylo nově rozhodnuto o styku vedlejšího účastníka s nezletilým synem, přičemž rozsah styku byl zúžen oproti dříve určenému rozsahu (výrok IV). Nakonec krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, přičemž oba rodiče zavázal nahradit České republice - Okresnímu soudu ve Svitavách náklady řízení ve výši 10 048,50 Kč (výrok V, napadený ústavní stížností), a dále určil, že žádný z rodičů nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky VI a VII). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, ohledně dlužného výživného krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud pochybil ve výpočtu průměrného měsíčního příjmu vedlejšího účastníka, který je ve skutečnosti nižší, pročež došlo ke snížení částky běžného výživného a též základní částky dlužného výživného (částka, která měla být za dané období celkem zaplacena). Při určení aktuální výše dlužného výživného pak krajský soud vyšel z tabulky předložené vedlejším účastníkem a založené ve spise (č. l. 215), která zachycuje platby výživného ze strany vedlejšího účastníka za období od října 2011 do března 2013. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 11. 4. 2013, uvedenou tabulku vedlejší účastník soudu předal v rámci svého závěrečného vyjádření před skončením jednání. Výrok o náhradě nákladů řízení státu před okresním soudem potom krajský soud ve svém rozsudku odůvodnil tím, že poměry obou rodičů umožňují hradit tyto náklady řízení a výsledku soudního řízení odpovídá, aby každý z rodičů hradil jednu polovinu (§ 148 odst. 1 občanského soudního řádu).

II.

8. Ústavní stížnost je částečně důvodná.

9. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V nyní posuzovaném případě takové porušení shledal, a to konkrétně porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž došlo napadeným výrokem V rozsudku krajského soudu ohledně povinnosti účastníků řízení nahradit náklady vynaložené státem v řízení před soudem prvního stupně.

10. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391), nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457) a nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59)].

11. Ústavní soud ve své judikatuře již konkrétně vyjádřil, že součástí práva na spravedlivý proces je podle něj rovněž vytvoření prostoru pro to, aby účastníci mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek se přitom vztahuje též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení coby integrální součást soudního řízení. I ve vztahu k této části řízení tak Ústavní soud poukazuje na ustanovení § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu. K tomu pak Ústavní soud pravidelně zdůrazňuje, že tato povinnost je o to naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání [viz nález sp. zn. II. ÚS 828/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 26/44 SbNU 309) či nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 235/59 SbNU 391)]. Nedostojí-li obecný soud popsanému požadavku spravedlivého procesu, a to zvláště soud odvolací, dopustí se zpravidla překvapivého rozhodnutí, tedy rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat, a to z důvodu zásadní změny právního názoru odvolacího soudu [viz například nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)].

12. Překvapivá rozhodnutí ohledně nákladů řízení přitom Ústavní soud kritizuje nejčastěji v souvislosti s nepředvídatelnou aplikací moderačního práva soudu podle § 150 občanského soudního řádu, v kterýchžto případech je explicitně připomínána povinnost obecného soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k i eventuálnímu uplatnění zmíněného oprávnění soudu, pokud obecný soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit [viz shora citované nálezy sp. zn. II. ÚS 828/06 a sp. zn. IV. ÚS 2738/10 či nález sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007 (N 121/46 SbNU 143)]. Ústavní soud však nyní akcentuje, že obdobnou povinnost musí obecný soud dodržet i v jiných případech rozhodování o nákladech řízení, byť se tak děje ex offo a v souladu s odpovídajícími kogentními pravidly zakotvenými v § 142 až 150 občanského soudního řádu [srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 654/03 ze dne 24. 2. 2004 (N 27/32 SbNU 255)]. Pokud tedy odvolací soud má na otázku hrazení nákladů řízení, a to zvláště řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud každopádně musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Pokud tomuto požadavku odvolací soud nedostojí, dopustí se porušení základního práva účastníků na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku vydání nepřípustně překvapivého rozhodnutí.

13. Právě takového pochybení se dopustil též krajský soud v nyní projednávaném případě. Přehodnotil totiž rozhodnutí soudu prvního stupně, uspokojivě odůvodněné, o nepřiznání náhrady nákladů státu, vynaložených za znalecký posudek, a právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně státu vůči stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi přiznal. Své rozhodnutí, opřené v souladu se zákonem o § 148 odst. 1 občanského soudního řádu, sice též stručně odůvodnil, nicméně takovou změnu rozhodnutí nalézacího soudu předem účastníkům řízení nijak nenaznačil, a tedy jim ani neumožnil se k ní vyjádřit a na ni reagovat. Vzhledem k odůvodnění okresního soudu přitom účastníci řízení nemohli nijak předvídat, neměli důvod vůbec očekávat nové rozhodnutí krajského soudu v dané otázce. Předmětný výrok nebyl ani napaden odvoláním některého z nich (což samozřejmě nic nezměnilo na povinnosti odvolacího soudu znovu rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně), ani o něm nepadla jakákoliv zmínka během řízení před krajským soudem. Nedošlo rovněž k žádné relevantní změně skutkových okolností, zejména ne těch okolností, z nichž vycházel předmětný výrok okresního soudu; rozhodnutí okresního soudu ve věci samé bylo změněno jen s ohledem na zjištěný nevyhovující široký styk nezletilého dítěte s vedlejším účastníkem a zjištěný nižší měsíční příjem vedlejšího účastníka. Krajský soud tak výrokem V svého rozsudku rozhodl v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování a ochranou legitimního očekávání účastníků řízení a porušil též právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

14. Výrok V rozsudku krajského soudu ovšem není toliko překvapivým, nýbrž lze uvažovat i o prvcích svévole v něm obsažených, neboť není zřejmé, že učiněné závěry krajského soudu skutečně odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Zejména z ničeho nevyplývá, že by se krajský soud blíže zabýval poměry účastníků řízení, především stěžovatelky, s ohledem na možné splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků (či alespoň částečné osvobození od soudních poplatků). Tato možnost přitom ve stěžovatelčině případě nabývá na relevanci o to více, že i okresní soud ji implicitně připustil, když uvedl, že "zejména u otce neshledává podmínky pro osvobození od placení soudního poplatku". Lze připomenout, že stěžovatelce bylo uloženo nahradit státu na nákladech řízení částku 10 048,50 Kč, přičemž její měsíční příjem v dané době sestával - přinejmenším namnoze - z invalidního důchodu třetího stupně ve výši 13 166 Kč.

15. Stěžovatelčina ústavní stížnost v části směřující proti výroku V rozsudku krajského soudu tak byla shledána důvodnou. Stejný závěr však již Ústavní soud nemohl přijmout ve vztahu k té části ústavní stížnosti, jež napadá výrok III rozsudku krajského soudu ohledně dlužného výživného. V této části je naopak třeba mít projednávanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

16. Stěžovatelka svými námitkami proti rozhodnutí krajského soudu o výši dlužného výživného poukazuje jednak na prvky svévole v rozhodnutí obsažené (závěr krajského soudu o uhrazení výživného za duben 2013 nemá oporu ve spise) a jednak na porušení zásady rovnosti účastníků řízení (při určení výše dlužného výživného vyšel krajský soud z tvrzení vedlejšího účastníka, s nímž stěžovatelka nebyla předem seznámena, a k němuž se tedy ani nemohla vyjádřit, a jež nebylo zcela souladné s tvrzením jejím). Ani jedno z vytýkaných pochybení však Ústavní soud v postupu krajského soudu nespatřil.

17. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu sice skutečně vyplývá, že zjištěná výše dosud uhrazeného výživného vychází z informací předložených soudu vedlejším účastníkem (s nimiž konkrétně stěžovatelka nebyla seznámena), nicméně tyto informace se v zásadě shodují se zjištěními učiněnými již okresním soudem v řízení nalézacím (do doby vydání jeho rozhodnutí), proti nimž stěžovatelka nic nenamítala, a odpovídající výrok rozhodnutí okresního soudu nenapadla odvoláním. Co se týče částek uhrazených po vydání prvostupňového rozhodnutí, zde ony informace předložené vedlejším účastníkem v zásadě souhlasí se společným tvrzením stěžovatelky a vedlejšího účastníka při jednání krajského soudu dne 11. 4. 2013. Fakticky jediné konkrétní nesrovnalosti, na něž stěžovatelka upozorňuje, souvisí s částkami placenými za říjen 2012 a duben 2013 - v prvním případě se ovšem částka zjištěná krajským soudem shoduje s údaji předloženými stěžovatelkou Ústavnímu soudu v její replice ze dne 9. 6. 2014 (výživné za říjen doplaceno do výše 4 500 Kč v listopadu 2012), v druhém případě lze pak nesrovnalost jednoduše vysvětlit tím, že k výpovědi stěžovatelky při jednání došlo ještě před splatností výživného za daný měsíc, zatímco rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno až poté. Navíc rozdíl mezi zjištěním krajského soudu a tvrzením stěžovatelky uvedeným v její replice ohledně výživného zaplaceného v dubnu 2013 dosahuje výše toliko bagatelní. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že stěžovatelčiny námitky vůči výroku III rozsudku krajského soudu nedosahují ústavněprávní relevance.

18. Ústavní soud tak uzavírá, že napadeným výrokem V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích bylo porušeno stěžovatelčino základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, zahrnující též zákaz překvapivých rozhodnutí. V souladu s § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak byl rozsudek krajského soudu ve výroku V zrušen. Ve zbylé části směřující proti výroku III rozsudku krajského soudu byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou a jako taková odmítnuta ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

19. Rozhodnutím Ústavního soudu se krajskému soudu znovu otevírá prostor k rozhodnutí o nákladech vynaložených státem v řízení v prvním stupni, a to v souladu se všemi relevantními ústavními i zákonnými pravidly. Aniž by přitom Ústavní soud jakkoli předjímal nové rozhodnutí krajského soudu o dané otázce, toliko upozorňuje na svou ustálenou judikaturu zdůrazňující, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. shora citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2738/10). Krajský soud tak bude při novém rozhodnutí povinen vyhodnotit všechny relevantní skutečnosti zjištěné v dané věci, jakož i zohlednit argumenty účastníků řízení (a případně i argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku okresního soudu).

20. Pokud jde o návrh vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem ze strany stěžovatelky, Ústavní soud neshledal žádný důvod k vyhovění tomuto návrhu. V souladu s § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze náhradu nákladů řízení některého účastníka či vedlejšího účastníka uložit jen v odůvodněných případech a podle výsledků řízení. Vedlejší účastník sám přitom svůj návrh nijak relevantně neodůvodnil, odpovídající důvody pro takové rozhodnutí nespatřuje ani Ústavní soud sám, a to navíc za situace, kdy výsledek řízení svědčí přinejmenším částečně ve prospěch stěžovatelky, jejíž ústavní stížnost byla uznána částečně důvodnou.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 2456/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies