II. ÚS 603/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, se sídlem Žižkova tř. 1321/1, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2012 č. j. 3 T 95/2012-104, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2013č. j. 4 To 72/2013-127, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013 č. j. 11 Tdo 1109/2013-21, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 8. 2012, č. j. 3 T 95/2012-104 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 4 To 72/2013 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1109/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že v klubu K2 v Českých Budějovicích odcizil na zemi u stolu nedaleko tanečního parketu odloženou dámskou kabelku obsahující mobilní telefony, peněženku s hotovostí a platebními kartami, a další ve výroku rozsudku blíže specifikované předměty.

Stěžovatel spáchání trestné činnosti nadále popírá, kdy trvá na své v řízení před obecnými soudy uplatňované obhajobě, že jde zřejmě o pomstu dohodnutou mezi zaměstnanci klubu K2 a poškozenou za konflikt, který měl v daném klubu v minulosti. V tomto směru navrhoval výslech svědka Ing. Miroslava Hořejšího, jenž byl incidentu při dřívější návštěvě klubu K2 přítomen. Tento výslech však nebyl proveden, a nebylo ani odůvodněno, proč se tak nestalo, jedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz. Soudy se při svém hodnocení navíc dostatečně nevěnovaly výpovědi svědka Chaloupky, který vypověděl, že celou dobu byl se stěžovatelem a neztratil jej z očí. Ve výpovědích dalších svědků, vypovídajících proti stěžovateli, pak byly různé rozpory, ke kterým měly soudy přihlédnout.

Stěžovatel považuje za nesprávné též to, že přípravné řízení bylo velmi krátké, nebyly v něm ve větším rozsahu prováděny výslechy a vedlo k rychlému podání obžaloby. Dle jeho názoru tak došlo k neúnosné koncentraci věci do stádia soudního řízení.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 8, čl. 36, a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Žádný z nich však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužil.

III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 3 T 95/2012 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 90 a 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby ochrana ústavnosti (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení ve věci provedených důkazů, nicméně Ústavní soud neshledává úvahy obecných soudů nijak nekorektními, když nutno souhlasit, že drobné rozpory ve výpovědích svědků bývají běžné, jelikož vnímání a zapamatování děje, který se odehrál, je v určité míře u každého člověka individuální. Třeba přitom zdůraznit, že ve věci byla provedena řada důkazů, kdy velké množství z nich stěžovatele, byť s výjimkou svědka Chaloupky, usvědčuje.

Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů, Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V tomto směru je nutno stěžovateli přisvědčit potud, že usnesení krajského soudu důvody, pro které bylo provedení jím navrhovaného výslechu svědka Ing. Miroslava Hořejšího shledáno nadbytečným, explicitně nevysvětluje. Nicméně z důvodů, které budou dále uvedeny, Ústavní soud dospěl k závěru, že toto pochybení nedosahuje intenzity vyžadující jeho zásah. Nutno jednak poukázat na to, co již bylo řečeno, totiž že ve věci je dána řada důkazů, usvědčujících stěžovatele. Ústavní soud tak nepovažuje za reálné, že by svědectví tohoto svědka mohlo být pro věc jakkoliv zásadní. O tom svědčí dále i skutečnost, že jej obhajoba navrhovala pouze k potvrzení existence konfliktu mezi stěžovatelem a zaměstnanci klubu K2 při jeho dřívější návštěvě, který měl spočívat v tom, že stěžovatel ztratil lístek od šatny v klubu, a zaměstnanci mu bez něj odmítali vydat uschovanou bundu. I kdyby třebas k takovému sporu o vydání bundy v minulosti došlo, stěží by bylo možno bez dalších důkazů či alespoň indicií považovat za realistickou verzi obhajoby, že jako pomstu za tento drobný konflikt zaměstnanci klubu zosnovali spolu s poškozenou stěžovatelovo obvinění z trestné činnosti, zejména pak, když k uváděnému předchozímu konfliktu o vydání bundy mělo dojít před dlouhou dobou - sám stěžovatel si již ani nedokázal vzpomenout, v jakém to mělo být v roce (viz č. l. 120 spisu okresního soudu).

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem.

Pokud stěžovatel uvádí, že došlo k přílišné koncentraci věci do stádia soudního řízení, nejedná se o námitku, která by mohla indikovat porušení jeho ústavně zaručených práv, když takováto koncentrace je obecně spíše žádoucí, neboť právě hlavní líčení je prostorem, ve kterém se má nacházet těžiště dokazování, a ve kterém se v největší míře uplatňuje ústnost, kontradiktornost a další zásady trestního procesu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 603/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies