II. ÚS 2345/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Městská část Praha 8, IČ: 00063797, se sídlem Zenklova 1/35, 180 48 Praha 8 - Libeň, právně zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou AK se sídlem Janáčkovo nábř. 51/39, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2014 č. j. 13 Co 97/2014-100, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. července 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 29 C 249/2012-72 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") částku 25.635 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 %o denně, nejméně ale 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení z částky 12.816 Kč od 6. října 2010 do 20. října 2010, z částky 12.816 Kč od 6. listopadu 2010 do zaplacení a z částky 12.816 Kč od 6. prosince 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. obvodní soud zamítl žalobu co do částky 12.813 Kč se zbylým příslušenstvím a konečně ve výroku pod bodem III. soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 6.610,66 Kč.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2014 č. j. 13 Co 97/2014 - 100 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. listopadu 2013 č. j. 29 C 249/2012-72 v zamítavém výroku o věci samé změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni dále ještě částku 12.813 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 % denně z této částky, nejméně ale 25 Kč za každý i jen započatý měsíc prodlení od 21. října 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1.920 Kč a před odvolacím soudem částku 1.000 Kč.

II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů řízení způsobem, který byl vzhledem k průběhu řízení překvapivý a porušuje princip právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Jak sám městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl (a jak konstatuje i Ústavní soud v nálezech sp. zn. II. ÚS 2396/09 a sp. zn. III. ÚS 2984/09, ale i sp. zn. II. ÚS 276/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), náklady na zastoupení advokátem nejsou nákladem účelně vynaloženým, nebude-li v příslušném řízení prokázán opak. Městský soud však stěžovatelce vůbec nedal příležitost prokázat účelnost vynaložených nákladů řízení, nijak stěžovatelku neupozornil na to, jak hodlá o náhradě nákladů řízení rozhodnout a stěžovatelka se tak ocitla v situaci, kdy až v písemném vyhotovení rozsudku byla konfrontována se závěrem městského soudu o údajné neúčelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení. Tímto postupem městský soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a č1. 6 odst. 1 Úmluvy.

III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti nákladovému výroku rozsudku Městského soudu v Praze, kterým jí nebyla přiznána plná náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů s odvoláním se na neúčelnost vynaložení těchto nákladů.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000, sp. zn. I. ÚS 633/05).

V souzené věci Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem ke změně výroku o věci samé, byť jen částečně, rozhodl podle ust. § 224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně byla podle výsledku řízení v této věci zcela procesně úspěšná, a proto jí náleží podle ust. § 224 odst. 1 a ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva proti neúspěšnému žalovanému v řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud byl povinen v této věci respektovat platnou judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2396/09 a sp. zn. III. ÚS 2984/09), podle které u statutárních měst a jejich městských částí (zde Městské části Praha 8), lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, jenž v tomto řízení tvrzen ani prokázán nebyl, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Proto odvolací soud přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně jen ve výši soudního poplatku 1.920 Kč a před odvolacím soudem rovněž ve výši soudního poplatku, tentokrát v částce 1.000 Kč.

V nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) Ústavní soud vyslovil, že u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc, neboť stěžovatelka ani v ústavní stížnosti při uplatnění námitek ve vztahu k nákladovému výroku městského soudu nijak nedoložila a nezdůvodnila, že právě v předmětné věci šlo z její strany o náklady účelně vynaložené.

Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Praze rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů v souladu se stávající judikaturou Ústavního soudu a své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil. Výše uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Při posuzování předmětné věci vzal Ústavní soud rovněž v úvahu, že částka, kterou Městský soud v Praze stěžovatelce na náhradě nákladů řízení nepřiznal, je částkou bagatelní.

Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2345/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies