II. ÚS 1973/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem AK se sídlem Valdštejnovo nám. 76, 506 01 Jičín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 30 Cdo 368/2014-131, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013 č. j. 17 Co 107/2013-111 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2012 č. j. 19 C 147/2010-84, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. června 2014, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 18. července 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že podanou žalobou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení 150.000,- Kč a její písemné omluvy za vznik nemajetkové újmy, kterou spatřoval v tom, že mu v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 221/2007 (dále jen v "předmětném řízení") bylo do doby podání této žaloby doručeno asi 20 písemností v rozporu se zákonem č. 99/1963 Sb., s občanským soudním řádem (dále jen "o. s. ř."). Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. prosince 2012 č. j. 19 C 147/2010-84 zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaslat žalobci písemnou omluvu (výrok pod bodem I.) a zaplatit mu 150.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% od 24. července 2009 do 31. prosince 2009 a nadále se zákonným úrokem od 1. ledna 2010 do zaplacení (výrok pod bodem II.). Současně soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na odškodném za nesprávný úřední postup v předmětném řízení ve výši 100.000,- Kč dne 24. července 2009 s tím, že žalovaná mu dne 2. listopadu 2009 nevyhověla. V předmětném řízení bylo žalobci doručováno celkem 29 zásilek, z nichž 11 bylo v době do uplatnění nároku u žalované a 16 zásilek do podání žaloby v této věci. Ve všech případech byla žalobci zásilka řádně doručena a žalobce její převzetí vlastnoručně potvrdil. Pouze předvolání k ústnímu jednání před odvolacím soudem na den 16. prosince 2009 bylo doručováno typem doručenky III. a bylo vloženo do schránky na jeho obvyklou adresu. I toto doručení soud prvního stupně hodnotil jako řádné, přičemž současně učinil z obsahu spisu v dotčeném řízení zjištění, že na všechny písemnosti doručené žalobci reagoval. Dne 30. dubna 2010 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 4 stížnost na nesprávný postup v předmětném řízení, spočívající v nesprávném doručování. Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně posoudil podle ust. § 1, ust. § 3, ust. § 5, ust. § 31a odst. 1 a ust. 3, ust. § 22 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a dovodil, že žaloba není důvodná. Uzavřel, že neexistuje odpovědnostní titul ani příčinná souvislost se vznikem nemajetkové újmy, neboť na straně žalobce nebyl prokázán jakýkoli nepříznivý následek. Žalobce si v průběhu dotčeného řízení na doručování až do 30. dubna 2010 nikdy nestěžoval a na všechny převzaté zásilky vždy reagoval. Stížnost na doručování ze dne 30. dubna 2010 tak soud posoudil jako účelovou.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. prosince 2012 č. j. 19 C 147/2010-84 v zamítavém výroku pod bodem II. o věci samé ohledně částky 50.000,- Kč s příslušenstvím a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok pod bodem I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II.). Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1891/2007 a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že předmětný nárok ohledně částky 50.000,- Kč nebyl předběžně projednán u žalované, jedná se v tomto rozsahu o nedostatek podmínky řízení ve smyslu ust. § 104 odst. 2 o. s. ř., a proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (ust. § 221 odst. 1 písm. c) o.s. ř.). Jinak se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud dále uvedl, že žalobce jako následek tvrzeného nesprávného úředního postupu uváděl pouze zásah do svých osobnostních práv, do práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti stran. Žádný konkrétní následek tvrzeného úředního postupu však neuvedl. Odvolací soud neshledal ani žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně. Tento závěr podrobně odůvodnil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 30 Cdo 368/2014-131 byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013 č. j. 17 Co 107/2013-111 ve výroku pod bodem I., pokud jím byl zrušen ohledně částky 50.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2012 č. j. 19 C 147/2010-84 v zamítavém výroku pod bodem II. a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, změněn tak, že byl v uvedeném rozsahu rozsudek Obvodního pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2012 č. j. 19 C 147/2010-84 potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku Nejvyššího soudu). Výrokem pod bodem II. Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2013 č. j. 17 Co 107/2013-111 ve výroku pod bodem I., pokud jím byl potvrzen ohledně částky 100.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. prosince 2012 č. j. 19 C 147/2010-84, v zamítavém výroku pod bodem II. Ve výroku pod bodem III. Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně i odvolací soud nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem a jím označeným důkazům, ignorovaly skutková tvrzení a argumentaci stěžovatele v jeho písemném vyjádření ze dne 18. května 2012. Stěžovatel dále namítá nesprávné právní posouzení věci ze strany obecných soudů a dále nerespektování judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Stěžovatel rovněž namítá nesprávné provedení dokazování prováděné obecnými soudy. Obecné soudy podle stěžovatele v napadených rozhodnutích neodůvodnily, proč stěžovatelem navržené důkazy neprovedly a proč k argumentaci stěžovatele nepřihlédly. Stěžovatel rovněž namítá nepřiměřenou délku řízení před soudem prvního stupně, které trvalo více než 32 měsíců.

Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů spočívají na extrémně nesprávném právním posouzení věci samé, na nesprávné aplikaci ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ust. § 13c odst. 5 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, ust. § 50c odst. 2 o. s. ř. ve znění platném před 1. červencem 2009 a ust. § 50h odst. 1 o. s. ř. ve znění platném od 1. července 2009, a také ust. § 5 o. s. ř. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy opakovaně uváděl, že nesprávný úřední postup žalované spočíval v tom, že Obvodní soud pro Prahu 4, který opakovaně doručoval soudní písemnosti v řízení sp. zn. 28 C 221/2007 a v odvolacích řízeních Městského soudu v Praze tak, že do domovní schránky stěžovatele na adrese P. byly vhozeny pouze nevyplněné, prázdné formuláře výzev k vyzvednutí zásilky s poučením o právních důsledcích, obvodní soud tak postupoval v rozporu s občanským soudním řádem, a to dlouhodobě. Tento postup Obvodního soudu pro Prahu 4 v řízení sp. zn. 28 C 221/2007 byl přitom v rozporu s ust. § 50c odst. 2 o. s. ř. ve znění platném před 1. červencem 2009 a v rozporu s ust. § 50h odst. 1 o. s. ř. ve znění platném od 1. července 2009, a také v rozporu s ust. § 5 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 4 postupoval při doručování písemností stěžovateli v řízení sp. zn. 28 C 221/2207 a v odvolacích řízeních Městského soudu v Praze rovněž v rozporu se svými interním právním předpisem - Vnitřním a kancelářským řádem pro okresní, krajské a vrchní soudy je.

Stěžovatel poukazuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 2 měl povinnost postupovat při doručování soudních písemností stěžovateli dle ust. § 13c odst. 5 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy. Soud má tak povinnost vyplňovat formuláře výzev s právním poučením o doručení tzv. fikcí. V opačném případě se jedná o nesprávný úřední postup soudu, za který odpovídá žalovaná. Stěžovatel tak uplatnil svůj nárok na náhradu škody správně u žalované. Stěžovatel opakovaně v řízení před obecnými soudy namítal, že nesprávný úřední postup Obvodního soudu pro Prahu 4, který spočíval v tom, že soud opakovaně doručoval soudní písemnosti v řízení sp. zn. 28 C 221/2007 a v odvolacích řízeních Městského soudu v Praze tak, že pouze byly vhozeny do domovní schránky stěžovatele na adrese P. nevyplněné, prázdné formuláře výzev k vyzvednutí zásilky s poučením o právních důsledcích, vedl ke vzniku nemajetkové újmy stěžovatele, která se projevila tím, že stěžovatel nemohl určit na základě těchto prázdných výzev, zdali se vůbec týkají jeho osoby (protože jméno adresáta na výzvách chybělo), dále stěžovatel nemohl určit, kterého soudního řízení se týkají (protože jméno odesílajícího soudu a spisová značka soudního řízení na výzvách chyběly), dále stěžovatel nemohl určit, o jakou soudní písemnost se jedná (protože na výzvách chyběla označení doručovaných soudních písemností), dále stěžovatel nemohl určit od kdy mu začala plynout lhůta pro doručení tzv. fikcí (protože na výzvách nebylo uvedeno, kdy byly vhozeny do schránky stěžovatele), dále stěžovatel nemohl určit kdy mu uplyne lhůta soudcovská či zákonná pro daný úkon vůči soudu či jinému účastníkovi předmětného soudního řízení (protože na výzvách nebylo uvedeno datum jejich vhození do schránky stěžovatele a nešlo tak odvodit kdy nastala fikce doručení a následně nešlo odvodit odkdy plyne lhůta pro daný úkon a kdy uplyne). Stěžovatel proto namítal nepřípustný zásah ze strany žalované do práva stěžovatele na důstojnost soudního řízení (protože je zcela "amorální" dlouholeté zasílání prázdných formulářů stěžovateli, ačkoliv soud měl zákonnou povinnost je vyplnit před jejich odesláním stěžovateli, jak výše uvedeno), dále pak stěžovatel namítá nepřípustné porušení svého práva na rovnost a na zákaz diskriminace, atd. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy tuto právní otázku zásadního významu svévolně a libovolně vyřešily v rozporu s ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998Sb., ust. § 13c odst. 5 Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, ust. § 50c odst. 2 o. s. ř. ve znění platném před 1. července 2009 a ust. § 50h odst. 1 o. s. ř. ve znění platném od 1. července 2009, a také ust. § 5 o. s. ř., kdy tato konkrétní právní otázka zásadního významu pro rozhodování soudů nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Stěžovatel tak považuje doručování prázdných formulářů výzev k vyzvednutí zásilky s poučením o právních důsledcích doručení tzv. fikcí do schránky stěžovatele za nesprávný úřední postup ze strany žalované. Tento postup obecných soudů byl v rozporu s např. judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. R57/99 a s rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 4111/2009. To samé plyne z judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11, sp. zn. IV. ÚS 1834/10).

Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou, kogentní zákonnou normou a s ní spojenou právní doktrínou, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ze strany obecných soudů rovněž došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces z důvodu existence opomenutých důkazů a nerespektování judikatury Nejvyššího soudu. Současně tak došlo k porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení, garantované čl. 37 odst. 3 Listiny. K porušení principů řádného a spravedlivého procesu dále došlo na základě situace, dané tím, že právní závěry soudů obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním rozporu se skutkovými a právními zjištěními soudů, kdy se soudy svévolně všemi právně významnými námitkami a argumentací stěžovatele ani nezabývaly, při současném popření principu legality v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a s čl. 2 odst. 2 Listiny. Obecné soudy podle stěžovatele svévolně a libovolně rozhodly o jeho žalobě, avšak v extrémním rozporu s relevantní platnou právní úpravou a judikaturou.

III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ověřil, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Jako zvláště přiléhavý považuje Ústavní soud závěr Městského soudu v Praze, že ačkoli žalobce (stěžovatel) jako následek tvrzeného nesprávného úředního postupu uváděl pouze zásah do svých osobnostních práv, do práva na spravedlivý proces a porušení zásady rovnosti stran, žádný konkrétní následek tvrzeného úředního postupu však neuvedl. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, k tomu Ústavní soud uvádí, že závěry obsažené v uvedených rozhodnutích Ústavního soudu nelze v dané věci aplikovat.

Ústavní soud za této situace konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku řízení a namítá průtahy řízení před soudem prvního stupně. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03). Stěžovatel ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1973/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies