II. ÚS 2826/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Viliama Kováčika, advokáta se sídlem v Hradci Králové, tř. SNP 733, zastoupeného JUDr. Věrou Dubcovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 č. j. 33 Cdo 1100/2014-124, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel ústavní stížností brojí proti shora označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž mělo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a contrario občanského soudního řádu, v rozhodném znění, stěžovatelovo dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2013 č. j. 24 Co 338/2013-101, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. 3. 2013 č. j. 15 C 342/2012-68, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se na žalovaném domáhal zaplacení částky 185 920,- Kč s příslušenstvím.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že "důvody, jak jsou uvedeny dovolacím soudem pro odmítnutí dovolání, vycházejí z nesprávného závěru dovolacího soudu" a připomíná, že "v podaném dovolání poukázal konkrétně na jednotlivá ustanovení platné právní úpravy, vztahující se na předmět řízení a i na judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu, která upravuje inkriminovanou oblast odlišným způsobem, než jak učinil odvolací soud."

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Přestože je z předmětné ústavní stížnosti zřejmé, že směřuje toliko proti rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, stěžovatel v ústavní stížnosti - s výjimkou výše citovaných pasáží - vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu žádné (další) konkrétní námitky nevznáší, pouze prezentuje důvody, pro které je třeba považovat právní závěry nalézacího a odvolacího soudu (o promlčení jím uplatněné pohledávky) za nesprávné.

Stěžovatel tak v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou oponenturu vůči závěru Nejvyššího soudu, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, "není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud". Stěžovatel totiž patrně přehlíží, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož přípustnost - v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, nezakládá (bez dalšího) skutečnost, že dovolatel identifikuje důvody, pro které mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení věci, jelikož je třeba předložit takové argumenty, na jejichž základě Nejvyšší soud - ústavně konformním způsobem - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam. Pokud tedy Nejvyšší soud z citovaných důvodů neshledal stěžovatelovo dovolání přípustným, bylo by možné uvažovat o důvodnosti stěžovatelovy ústavní stížnosti toliko v případě, pokud by předložil právní argumenty, na základě kterých by bylo lze dovodit, že postup dovolacího soudu byl ústavně nekonformní (pročež konsekventně zasáhl do stěžovatelova práva na přístup k soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny), tedy pokud by v ústavní stížnosti prezentoval důvody, pro které měl Nejvyšší soud shledat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy, o opodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti by v daném kontextu bylo namístě uvažovat pouze tehdy, pokud by v ní stěžovatel poukázal na - prizmatem přípustnosti dovolání - relevantní skutečnosti, se kterými se Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení nevypořádal, přestože se s nimi - měl-li postupovat způsobem šetřícím základní práva stěžovatele - zjevně vypořádat měl; žádnou takovou argumentaci však stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá.

Z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že se v této fázi jedná o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2826/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies