II. ÚS 2801/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Radovana Suchánka a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti společnosti Chodská obchodní společnost s. r. o., se sídlem Klenčí pod Čerchovem 320, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem v Plzni, Riegrova 20, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014 č. j. 32 Cdo 1985/2012-280, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2012 č. j. 3 Cmo 374/2010-233 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010 č. j. 48 Cm 19/2006-166, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka ústavní stížností žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo být porušeno její základní právo na soudní ochranu garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem (v pořadí třetím v dané věci) zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 242 961,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, ke které mělo dojít v důsledku porušení povinností plněných žalovaným v rámci jím prováděného stavebního dozoru. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze rubrikovaným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil. Stěžovatelčino dovolání bylo poté odmítnuto Nejvyšším soudem výše uvedeným usnesením jako nepřípustné.

Stěžovatelka spatřuje porušení dovolávaného práva na spravedlivý proces v postupu vrchního soudu, jenž rozhodl o jejím odvolání, aniž by v odůvodnění svého rozsudku uvedl důvody, pro které neprovedl jí navrhovaný důkaz výslechem soudem ustanoveného znalce Ing. Jiřího Černého, CSc., výslech zástupce výrobců izolací a vypracování revizního znaleckého posudku. K porušení práva na spravedlivý proces navíc došlo v dané věci již tím, že nalézací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem, přestože mu odvolací soud takový postup ve svých předchozích rozhodnutích doporučil. Dovolacímu soudu potom stěžovatelka vytýká, že odmítl její dovolání, přestože namítané vady řízení měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Podstatu projednávané věci představuje tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v daném řízení učinily shora uvedené procesní chyby, v jejichž důsledku bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelce je sice možné přisvědčit potud, že - striktně vzato - se z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu - explicitně - nepodávají konkrétní důvody, pro které neprovedl jednotlivé jí navrhované důkazy, tato skutečnost však bez dalšího porušení jejích základních práv nezakládá, neboť přinejmenším implicitně zde dostatečné odůvodnění tohoto procesního postupu odvolacího soudu přítomno je (viz str. 7 rozsudku vrchního soudu); postačí přitom připomenout, že v daném stádiu řízení rozhodující skutková otázka, pro jejíž zodpovězení bylo třeba ještě provést náležité dokazování, byla otázka specifikace rozsahu obvyklé kontroly provedení svislé hydroizolace ze strany stavebního dohledu. Jelikož tuto klíčovou otázku zodpověděl soudní znalec Ing. Černý způsobem, jenž korespondoval s obsahem svědecké výpovědi Jiřího Krutiny, odvolací soud "nepovažoval za potřebné jakkoli znalecký posudek doplňovat či zadat vypracování posudku jinému znalci (jak navrhoval žalovaný) a ze závěrů znalce vycházel". Takový závěr vrchního soudu není v kontextu posuzované věci z ústavněprávních pozic důvodně kritizovatelný. Případným tak není ani tvrzení stěžovatelky, že nalézací soud neprovedl určitý důkaz, neboť toto pochybení bylo zhojeno postupem odvolacího soudu, takže nemohlo mít vliv na konečný výsledek soudního sporu; pro úplnost je možno ještě připomenout, že samotné neprovedení navrženého důkazu nezakládá porušení ústavně chráněných procesních práv účastníků řízení (srov. mutatis mutandis např. usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 133/99 a I. ÚS 523/05).

Pro úplnost je namístě uvést, že ústavněprávně relevantní pochybení nelze spatřovat ani v postupu dovolacího soudu. Namítá-li stěžovatelka, že dovolací soud měl přistoupit ke kasaci předchozích rozhodnutí, neboť jejich vydání předcházela zásadní procesní pochybení soudů první i druhé instance, patrně přehlíží skutečnost (pročež jí pak přirozeně nikterak neoponuje), že její dovolání bylo přípustné pouze v režimu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud neshledal zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, přičemž stěžovatelka proti tomuto závěru dovolacího soudu, respektive proti argumentaci, jíž Nejvyšší soud tento závěr podpírá, v ústavní stížnosti žádnou (relevantní) oponenturu nepředkládá.

V posuzované věci z uvedených důvodů Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; pro úplnost je možno připomenout, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2801/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies