II. ÚS 1063/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. Š., zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, advokátkou AK se sídlem Na Hradbách 3, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2013 č. j. 13 Co 504/2013-104, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. března 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2013 č. j. 13 Co 504/2013-104 byl ve výroku pod bodem I. změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 9. srpna 2013 č. j. 100 P 120/2013-69 tak, že úprava styku babičky (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") s nezl. L. provedená rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 11. října 2012 č. j. 123Nc 53/2012 - 17 se zrušuje (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. uvedeného rozsudku krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně; ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Ostravě pochybil, když neprovedl řádné prošetření poměrů v rodině a zejména nehodnotil to, kdo rozbroje vyvolává. Podrobnějším zkoumáním poměrů by totiž bylo zjištěno, že rozbroje vyvolává dcera stěžovatelky, která nebyla schopna respektovat rozhodnutí soudu. Její zkratovité jednání vedlo dokonce i ke zranění stěžovatelky. Citové strádání stěžovatelky, která je ochuzena o kontakt s vnučkou, o kterou v minulosti pomáhala matce pečovat, nebylo způsobeno jednáním stěžovatelky samotné, ale právě jednáním manželů Č.

Porušení svého práva stěžovatelka spatřuje především v tom, že jí postupem odvolacího soudu byla zcela znemožněna realizace jejího práva podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji své vnučky. Tento závěr pak odvolací soud přijal zcela v rozporu s praxí Ústavního soudu, která je vyjadřována především v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2605/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), kde Ústavní soud deklaroval právo prarodičů jako členů širší rodiny dítěte, podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji svého vnuka nebo vnučky, toto právo však bylo stěžovatelce postupem odvolacího soudu upřeno. Stěžovatelka tak byla zcela vyloučena z rozvoje své jediné vnučky, což jistě navíc není ani v zájmu nezletilé. Stěžovatelka rovněž poukazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/07, ve kterém Ústavní soud uvedl, že stát má povinnost respektovat, v souladu s místním obyčejem, práva a povinnosti členů širší rodiny, kam nepochybně patří právo prarodičů podílet se na citovém, rozumovém a mravním rozvoji dítěte.

Stěžovatelka dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 297/10, ve kterém Ústavní soud deklaroval, že při rozhodování dle ust. § 27 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") musí být brán zřetel na zájem nezletilé. V daném případě však zájem nezletilé nebyl ani soudy řádně zjištěn, když nebyl v řízení vypracován znalecký posudek, ačkoliv jeho vypracování navrhovali všichni účastníci řízení. Stěžovatelka namítá, že zájem dítěte v tomto řízení zjišťován prakticky vůbec nebyl a pokud byl zjišťován prostřednictvím vyjádření kolizního opatrovníka, nebylo k jeho názoru soudem vůbec přihlédnuto. I tímto způsobem došlo k zásahu do práv stěžovatelky.

Dle názoru stěžovatelky tím bylo mimo jiné porušeno právo dítěte stanovené v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, když nedošlo k tomu, že by v rámci znaleckého zkoumání mohl být zjištěn postoj nezletilé a její vazby ke stěžovatelce. Soudy tak vycházely pouze z tvrzení rodičů nezletilé, kteří jsou osobně zainteresováni na výsledku řízení a tedy jejich informace o tom, že nezletilá o stěžovatelce nemluví, nemůže být objektivní. Soud tak podle stěžovatelky vycházel a zabýval se pouze zájmem rodičů, kteří chtějí naprostou izolaci nezletilé od babičky a znemožnění jakéhokoliv kontaktu mezi nimi.

III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí správně připomenul, že při úvaze o tom, zda úpravu styku ponechat, byť za jiných podmínek, či nikoli, má soud na zřeteli, že obecně styk s prarodiči nepochybně má vliv na psychický a citový vývoj každého dítěte, na rozvoj jeho schopností a dovedností a je jistě zájmem dítěte vytvářet vazby v rámci celé rodiny, tedy i s prarodiči. Plné právo na výchovu však náleží pouze rodičům (čl. 32 odst. 4 Listiny a ust. § 32 zákona o rodině), kteří také mají právo na ochranu před zásahy státu do svého soukromého života a výchovy svých dětí. Ačkoliv ust. § 27 odst. 4 zákona o rodině umožňuje soudu styk s prarodičem upravit, toto individuální právo prarodiče není rozhodně rovnocenné s výchovným rodičovským oprávněním a v konkurenci s individuálním právem prarodiče je při zvážení konkrétních okolností třeba vždy rozhodnout ve prospěch nejlepšího zájmu dítěte.

Krajský soud v Ostravě dále poukázal na to, že při úvaze o tom, zda styk babičky s nezletilou upravit, byť za jiných podmínek, či nikoli, musel vyhodnotit, zda jsou nadále zachovány předpoklady ust. § 27 zákona o rodině a dospěl k závěru, že nikoli. Stávající poměry v rodině úpravu styku vylučují, neboť vztah mezi rodiči nezletilé a babičkou je nepřátelský a nepodařilo se jej urovnat ani po několika pokusech, přičemž kdo na těchto rozbrojích nese podíl, je bez právního významu, když v řízení nebylo prokázáno, že by znemožnění styku babičky s vnučkou bylo důsledkem pouhé svévole rodičů. Situace, kdy rodiče žijí v manželství, společně a řádně o nezletilou pečují a přitom mají rozpory s babičkou, nevytváří takové poměry v rodině, které by samy o sobě kladné rozhodnutí soudu odůvodňovaly, neboť to by v rodině způsobilo pravděpodobně ještě neutěšenější poměry, jak se také koneckonců ukázalo. Úprava styku pak není ani v zájmu nezletilé, byť soud nezpochybňuje, že nezletilá mohla mít v dřívější době k babičce citový vztah, nicméně doba, po kterou se s babičkou plnohodnotně nestýká, je pro dítě tohoto věku tak dlouhá, že tato citová vazba přinejmenším ochabla, neboť citové vazby se tvoří společnými zážitky a vztah mezi babičkou a nezletilou se po dobu delší jednoho roku nerozvíjel, tudíž nezletilá si ještě nestačila pevné citové vazby na babičku vytvořit a nedostatek kontaktů s ní jí proto výraznou citovou újmu nemůže způsobovat. Naopak, nepřátelská atmosféra a protahované konflikty mezi jejími rodiči a babičkou musí, dovodil krajský soud, mít jednoznačně negativní dopad i na nezletilou, kterou je třeba před případnými konflikty i před zátěžovými situacemi, které by měly dopad na její psychiku, chránit a nikoliv přenášet na ni vyhrocené vztahy v rodině a nespokojenost babičky s chováním matky, resp. obou rodičů, přičemž toto riziko lze důvodně předpokládat. Podle odvolacího soudu je nemyslitelné, aby se nezletilá stýkala s osobou, která má ambivalentní vztah k lidem jí nejbližším a nejdůležitějším - k jejím rodičům, přičemž k pozitivnímu posunu se staví soud značně skepticky za situace, kdy ani za odborné psychologické pomoci se vztahy nepodařilo zlepšit. Úprava styku proto za daných okolností nejen nepřispívá k urovnání rodinných vztahů, ale právě naopak, a mohla by dále vést i k narušení manželských vztahů rodičů nezletilé. Krajský soud však poukázal na to, že tento stav není neměnný a připustil, že spontánním vývojem se vztahy mezi rodiči a babičkou mohou stát bezkonfliktními včetně vytvoření rodinných vazeb nezletilé, k čemuž ovšem soudní rozhodnutí nemůže přispět, přičemž bude také na rodičích, aby i oni svůj postoj k babičce přehodnotili a pokusili se o umožnění jejího kontaktu s vnučkou bez ingerence státu.

Uvedeným závěrům krajského soudu, který při svém rozhodování vzal v úvahu především zájem nezletilé, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Odkaz stěžovatelky na výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu není případný, neboť při úpravě styku musí soud vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu.

Ústavní soud ověřil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1063/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies