III. ÚS 2629/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jany Václavíkové, zastoupené JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov 843, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. 26 Cdo 1289/2014-202, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č.j. 56 Co 439/2013-182, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.
1. Ústavní stížností ze dne 2. 8. 2014 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále princip zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

2. Usnesením Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 27. 6. 2013, č.j. 11 EXE 701/2011-161, byl zamítnut návrh povinné stěžovatelky na zastavení exekuce. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č.j. 56 Co 439/2013-182.

3. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. 26 Cdo 1289/2014-202, odmítnuto podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád"), neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až § 238a občanského soudního řádu a její dovolání tudíž neobsahovalo všechny obligatorní náležitosti.

II.
4. Rozhodnutí soudu odvolacího a dovolacího stěžovatelka napadla ústavní stížností, v níž namítala, že tato rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna, odvolací soud se vyjádřil k věci "značně neinformovaně", čímž dle stěžovatelky prokázal, že smysl příslušné právní úpravy nepochopil, a dovolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi v dovolání uplatněnými námitkami.

III.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č.j. 56 Co 439/2013-182, není.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

7. V nyní posuzované věci je třeba posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, rozumět dovolání ve smyslu § 236 a násl. občanského soudního řádu, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat (nejsou-li splněny podmínky pro "přijetí" ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatelka sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv uplatnila, avšak neučinila tak procesně regulérním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatelka (řádně) nevyčerpala všechny procesní prostředky, jež měla k dispozici, a její ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2013, č.j. 56 Co 439/2013-182, nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

IV.
8. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, č.j. 26 Cdo 1289/2014-202, pak Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a
je tak způsobilá projednání Ústavním soudem.

9. Ústavní soud proto posoudil - v dané části - obsah ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i dovolání stěžovatelky, které si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti od soudu prvního stupně vyžádal, a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud má za to, že dovolací soud v napadeném usnesení posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, přičemž své rozhodnutí též řádně odůvodnil, když podrobně vyložil, z jakého důvodu nepovažuje stěžovatelčino vymezení přípustnosti dovolání za dostatečné. Ústavní soud pak nemá, co by uvedenému závěru dovolacího soudu v této souvislosti vytkl.

10. Protože dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu, neobstojí ani námitka, dle níž dovolací soud porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces tím, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s podstatnými námitkami stěžovatelky. To proto, že dovolací soud byl v případě, kdy shledal v dovolání takové vady, jež nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, oprávněn postupovat dle ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu a pouze stručně odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něj bylo zřejmé, proč považuje dovolání za opožděné, nepřípustné nebo trpící vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení. To dovolací soud také učinil a Ústavnímu soudu proto nezbylo než konstatovat, že dovolací soud postupoval při vydání napadeného rozhodnutí zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy. K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces tedy nedošlo.

V.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

12. Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyl vytvořen prostor pro vyhovění návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), resp. na úhradu nákladů spojených s jejím zastoupením v řízení o ústavní stížnosti (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014

Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 2629/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies