II. ÚS 2086/14 - Odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatele v útěkové a předstižné vazbě

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

1. Podle tzv. doktríny zesílených důvodů musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření. Nepostačuje proto v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné.

2. Samotná okolnost, že vazebně stíhaným stěžovatelem uváděné místo trvalého bydliště je fakticky neobyvatelné a trvale se v něm nezdržuje, nepostačuje pro existenci tzv. útěkové vazby [§ 67 písm. a) trestního řádu], pokud stěžovatel orgánům činným v trestním řízení současně sdělil, na jakém místě se skutečně zdržuje.

3. Za vazebně relevantní důvod předstižné vazby [§ 67 písm. c) trestního řádu] nelze považovat samotnou skutečnost, že stěžovatel má výrazné dluhy.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18.09.2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 16. září 2014 sp. zn. II. ÚS 2086/14 ve věci ústavní stížnosti K. Z., zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 29 T 3/2014-682 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014 č. j. 2 To 44/2014-709, jimiž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení.

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 29 T 3/2014-682 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014 č. j. 2 To 44/2014-709 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 29 T 3/2014-682 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2014 č. j. 2 To 44/2014-709 se proto ruší.


Odůvodnění

I. Obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Stěžovatel namítané porušení citovaných základních práv shledává v rozhodnutích o jeho ponechání ve vazbě, která vycházela z neopodstatněných skutečností a která nerespektovala základní zásady vazebního omezení osobní svobody stanovené judikaturou Ústavního soudu.

3. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel nejprve vytýká, že soudy svým postupem porušily zásadu in dubio pro reo, neboť i přesto, že předložené důkazy ukazují na jeho nevinu, dospěly k závěru o důvodnosti pokračování vazby, aniž by uvedly, ze kterých konkrétních skutečností a proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Spolu s tím stěžovatel zpochybňuje též postup orgánů činných v trestním řízení při získávání důkazů, kdy důkazy svědčící v jeho prospěch nejsou začleňovány do trestního spisu, což se promítá v rozhodnutích o jeho "předběžné vině". Navíc soudí, že některé důkazy byly pořízeny v rozporu se zákonem.

4. Dále stěžovatel uvádí, že dle napadených usnesení je fakticky jediným důvodem pro jeho ponechání ve vazbě hrozba vysokého trestu, neboť další důvody předestřené soudy se neopírají o zjištěné skutečnosti. V této souvislosti zdůrazňuje, že je držen ve vazbě již delší dobu, což zmírňuje riziko jeho uprchnutí či vyhýbání se trestnímu stíhání. Navíc, v České republice má rodinu a nebylo zjištěno, že by navazoval kontakty s osobami v zahraničí či by měl v zahraničí uloženy finanční prostředky, a nehrozí tedy, že by uprchl do cizího státu. Zpochybňuje též závěr soudu, že důvodem útěkové vazby může být skutečnost, že jeho oficiální trvalé bydliště je fakticky neobyvatelné, neboť od počátku soudu sděloval místo, kde je trvale k zastižení, resp. kde si bude vyzvedávat poštu. Dále odmítá, že by mohl důvod předstižné vazby spočívat v jeho dluzích, které má již několik let, když věřitelé nepožadují jejich splacení, a nedohánějí jej tak k trestné činnosti. Takto rovněž vytýká, že i vyšetřováním bylo zjištěno, že nedisponuje významnými peněžními prostředky, a proto by nemohl investovat do drahého vybavení, které je potřeba k výrobě drog, což vyvrací závěr o eventuálním pokračování v inkriminované trestné činnosti. Za chybný považuje rovněž poukaz soudu na dříve páchanou trestnou činnost, neboť tyto spáchané skutky byly amnestovány.

5. Závěrem stěžovatel napadá absenci náležitého odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, neboť se prý pouze ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, aniž by svá tvrzení náležitě odůvodnil.

II. Splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti

6. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje též ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

III. Vyjádření účastníků řízení

8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchní soud v Olomouci.

9. Krajský soud uvedl, že nesouhlasí s argumenty předestřenými stěžovatelem. K námitkám týkajícím se útěkové vazby uvedl, že její důvod nespočíval pouze v hrozbě vysokým trestem, ale též v dalších skutečnostech, přičemž ty byly v odůvodnění vyloženy. Odmítl též argument stěžovatele, že vykonává dlouhotrvající vazbu, neboť v době rozhodnutí byl ve vazbě 6 měsíců, z toho soudní vazba po podání obžaloby trvala 17 dní a nebylo zjištěno, že by se orgány činné v trestním řízení dopustily jakýchkoli průtahů. Podobně pokládá za manipulativní argumenty stěžovatele týkající se předstižné vazby, protože i její důvodnost byla v odůvodnění podepřena konkrétními skutečnostmi. Odmítá též námitky směřující proti procesu zajištění důkazů v přípravném řízení a zdůrazňuje, že tento argument o jejich procesní nepoužitelnosti stěžovatel uplatnil až v opravném prostředku proti napadenému rozhodnutí, a navíc vytýká, že nyní nebylo rozhodováno ve věci samé, nýbrž pouze o ponechání stěžovatele ve vazbě.

10. Vrchní soud v Olomouci považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a má za to, že se dostatečně vypořádal s existencí obou vazebních důvodů. U stěžovatele vedle hrozby vysokého trestu svědčilo pro naplnění tzv. útěkového vazebního důvodu rovněž to, že trvale nepobýval v místě uváděného pobytu, a to z důvodu dluhů a problémů s tím spojených. V minulosti nevedl řádný život, byl opakovaně soudně trestán (zejména pro majetkovou trestnou činnost) a v místě bydliště byl v letech 2012 a 2013 celkem 7x potrestán pro přestupky majetkové povahy. Důvod předstižné vazby spatřuje vrchní soud v charakteru a rozsahu produkce nelegální pěstírny marihuany. Stěžovatel doznal existenci cca 2 mil. Kč dluhů a v minulosti nežil řádně.

IV. Průběh předchozího řízení a podstatné okolnosti plynoucí ze spisu

11. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci sp. zn. 29 T 3/2014 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

12. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2013 č. j. 0 Nt 559/2013-11 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů obsažených v ustanovení § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu. Usnesením téhož soudu ze dne 3. 1. 2014 č. j. 0 Nt 4069/2013-19 byl stěžovatel ve vazbě ponechán z důvodů dle ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stížnosti proti tomuto usnesení zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 1. 2014 č. j. 1 To 40/2014-33 jako nedůvodné.

13. Dne 7. 3. 2014 byl stěžovatel obžalován ze zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ustanovení § 283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Krajský soud proto musel do 30 dnů rozhodnout (srov. § 72 odst. 3 trestního řádu), zda se stěžovatel ponechává ve vazbě nebo se z vazby propouští. V rozhodnutí napadeném nyní projednávanou ústavní stížností shledal důvodnost dalšího trvání vazby dle ustanovení § 67 písm. a) a c) trestního řádu.

14. Důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) spočívaly v ohrožení stěžovatele vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody a ve skutečnosti, že stěžovatel vykazuje pouze formální místo bydliště, ke kterému nemá žádné jiné vazby. Důvody tzv. předstižné vazby dle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu krajský soud shledal v důvodné obavě z pokračování v trestné činnosti (pěstování konopí), podtržené existencí vysokých dluhů stěžovatele. Soud přihlédl i k tomu, že již dříve se stěžovatel dopustil trestné činnosti, ze které získal majetkový prospěch a odmítl nahradit vazbu jiným zákonem předpokládaným institutem s ohledem na závažnost protiprávního jednání a jeho intenzitu. Návrh jeho rodičů na převzetí záruky navíc byl učiněn věcně nesprávnému orgánu.

15. Podanou stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl, neboť také shledal důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Potvrdil, že důvody útěkové vazby spočívají ve skutečnosti, že je stěžovatel ohrožen vysokým trestem odnětí svobody a vykazuje pouze formální místo svého bydliště. Stejně tak vrchní soud souhlasil s úvahami krajského soudu týkajícími se předstižné vazby a nemožnosti nahradit institut vazby jiným zákonným opatřením.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

17. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.

18. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s právním názorem obecných soudů ohledně nezbytnosti omezení jeho osobní svobody vazebním stíháním, včetně zpochybnění důvodů, které svědčily závěru, že by se mohl trestnímu řízení vyhýbat či by mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán.

19. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna "důvodná obava", že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).

20. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality jejího uložení ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

21. V rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí Ústavnímu soudu přísluší posuzovat pouze okolnosti spojené s vazebním rozhodováním, a nikoli hodnotit celý dosavadní průběh trestního řízení i přesto, že podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby je z povahy věci samozřejmě i trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, což je vyjádřeno v dovětku ustanovení § 67 trestního řádu (zákon totiž vyžaduje, aby zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný). Musí tedy jít o konkrétní skutečnosti, které musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodněné podezření, že skutek, který naplňuje znaky trestného činu, byl spáchán a že ho spáchal právě obviněný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1252/08 ze dne 7. 7. 2008 (N 125/50 SbNU 85)].

22. Výše uvedené však samozřejmě neznamená, že by již při přezkumu ústavnosti uvalené vazby Ústavní soud mohl či měl přezkoumávat zákonnost všech doposud prováděných důkazů, neboť takto by v neúnosné míře zasahoval do jurisdikce obecných soudů, kterým přísluší pravomoc hodnotit důkazy získané pro trestní řízení v rámci hlavního líčení. Z těchto důvodů se v nyní posuzované věci Ústavní soud omezí pouze na přezkum těch námitek obsažených v ústavní stížnosti, které se bezprostředně dotýkají vazebních rozhodnutí.

23. Po prostudování vyžádaného spisu a po seznámení se s argumentací účastníků řízení Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily základní práva stěžovatele, neboť nerespektovaly základní zásady stanovené pro rozhodování o pokračující vazbě a jimi uvedené důvody vazby při ústavním přezkumu neobstojí.

24. Soudy v prvé řadě ve svých rozhodnutích argumentovaly, že důvodnost útěkové vazby spočívá (krom jiného) v ohrožení stěžovatele vysokým trestem odnětí svobody, což stěžovatel napadal jako nepřípadné, přičemž odkazoval na judikaturu Ústavního soudu, která opakovaně odmítla, že by hrozba vysokým trestem mohla být jediným důvodem pro vzetí osoby do vazby (respektive pro pokračování jejího trvání).

25. Ústavní soud se s touto argumentací stěžovatele ztotožňuje, neboť skutečně ve více případech již konstatoval, že "[v]azební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle § 67 písm. a) trestního řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu na straně obviněného, tedy ,silnými' důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (N 217/71 SbNU 545)]. Opačný výklad by ostatně odporoval dikci zákona i samotnému smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [viz též nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)].

26. Stěžovatelovo tvrzení, že uvedený důvod byl jediným, pro který soudy shledaly důvodnost prodloužení vazby, však není pravdivé, neboť obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedly i další argumenty svědčící podle jejich názoru o nezbytnosti vazebního stíhání stěžovatele (v případě útěkové i předstižné vazby). V tomto ohledu jsou tedy rozhodnutí souladná s konstantní judikaturou Ústavního soudu a stejně tak respektují i dřívější závěry Ústavního soudu, že "hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [srov. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)], což je i případ stěžovatele.

27. Na druhé straně však Ústavní soud zdůrazňuje, že je nutno posoudit opodstatněnost těchto dalších důvodů pro další trvání vazby stěžovatele, protože pokud by byly shledány neopodstatněnými, zůstala by hrozba vysokého trestu důvodem jediným, jenž by samostatně v daném případě obstát nemohl. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obviněný je oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality), a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi. Je pak věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci svědomitě posoudily (v kterémkoli stadiu řízení), zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak [viz nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)]. Uvedené platí obzvláště u rozhodování o prodloužení doby trvání vazby, kdy je nutno postupovat velmi restriktivním způsobem v tom smyslu, že každé další prodloužení vazby (tzn. další zásah do osobní svobody) musí být náležitě odůvodněno konkrétními okolnostmi [nález sp. zn. I. ÚS 303/01 ze dne 23. 10. 2001 (N 156/24 SbNU 149)]. Musí být rovněž brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů, dle níž musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření, protože pouze tak bude zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu [nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. Východiskem tohoto principu je též skutečnost, že soud nemůže v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné [nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 (viz výše)].

28. Na základě výše uvedeného Ústavní soud přezkoumal další důvody uvedené ve vazebních rozhodnutích obecných soudů a shledal, že samostatně ani ve svém souhrnu nemohou opodstatnit zásahy do osobní svobody stěžovatele.

29. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zda skutečnost, že stěžovatelem uváděné místo trvalého bydliště je fakticky neobyvatelné a trvale se v něm nezdržuje, může vést k závěru o hrozbě maření trestního stíhání a zda tento argument obstojí při ústavněprávním přezkumu vazby. Ústavní soud totiž již dříve judikoval, že útěkovou vazbu lze použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný - či obžalovaný - uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika (či důvodné obavy) musí mít jasnou vazbu k danému riziku [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241)]. V krajním případě by formou vyhýbání se trestnímu stíhání pochopitelně mohlo být též vykazování pouze formálního místa bydliště, které by ve svém důsledku vedlo k maření účelu trestního řízení například tím, že by obviněný (obžalovaný) nepřebíral doručované zásilky, a nebylo by tak možno uskutečňovat řádnou komunikaci mezi ním a orgány činnými v trestním řízení. Ústavní soud však zdůrazňuje, že tento důvod by musel být zřejmý a podepřen nosnými konkrétními argumenty uvedenými v odůvodnění vazebního rozhodnutí, což však v nyní posuzovaném případě neshledal. Stěžovatel totiž konstantně uváděl, na jakém místě se zdržuje (viz například již protokol o výslechu osoby zadržené na č. l. 111) a podobně v protokolu o vazebním zasedání ze dne 24. 3. 2014 před vydáním nyní napadeného usnesení krajského soudu (č. l. 674) stěžovatel uváděl, na kterém místě se trvale nachází, a konkretizoval též důvody, pro které má jako své trvalé bydliště zapsáno jiné místo. Takto tedy obecné soudy znaly místo, kde se stěžovatel zdržoval před vzetím do vazby a kde by se nejspíše zdržoval též po svém propuštění (již například z důvodu rodinných vazeb). Nic jim tedy nebránilo, pokud sdílely obavy o možném vyhýbání se trestnímu stíhání z důvodu nepřebírání obsílek, aby předmětné písemnosti zasílaly na místo, v němž se stěžovatel dle svých slov zdržuje. Pro doručování písemností dle trestního řádu se přiměřeně použije občanský soudní řád (srov. § 63 odst. 1 trestního řádu), dle jehož § 46a se adresátu zásilka doručuje na adresu pro doručování, lze ji však rovněž doručit na kterémkoliv jiném místě, na němž bude adresát zastižen. Soudy tedy mohly zásilky zasílat na místo, kde se stěžovatel zdržoval (srov. též ustanovení § 63 odst. 2 trestního řádu, kde se nehovoří o doručování striktně na adresu uvedenou obviněným: "je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl"), a soudy předestřený argument se tak stává lichým a nedůvodným pro omezení osobní svobody.

30. Dále Ústavní soud hodnotil, zda lze za vazebně relevantní důvod předstižné vazby považovat skutečnost, že stěžovatel má výrazné dluhy, z čehož soudy dovodily, že by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Z judikatury zdejšího soudu plyne, že existence důvodu předstižné vazby podle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby tedy musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti. Takto obecné soudy postupovaly, přičemž za relevantní argument považovaly finanční situaci stěžovatele. Ústavní soud však podotýká, že při hodnocení společenské či finanční situace osoby, jež má být vzata do vazby či v ní být ponechána, musí soudy postupovat velmi obezřetně a je třeba v zásadě odmítnout, aby pouze špatná finanční situace stěžovatele mohla být samostatným vazebním důvodem předstižné vazby. Teprve souhrn dalších okolností by k těmto závěrům mohl vést, poněvadž v opačném případě by docházelo k neakceptovatelné ostrakizaci osoby, o jejíž vazbě je rozhodováno, poněvadž existence dluhů nemůže sama o sobě potvrzovat domněnku o dalším páchání trestné činnosti. V opačném případě by ve své podstatě nebyl dodržen požadavek na restriktivní přístup k hodnocení vazebních důvodů.

31. Podobně z judikatury Evropského soudu pro lidská práva plyne, že skutečnost, že obviněný je nezaměstnaný nebo že nemá rodinu, nemůže sama o sobě znamenat, že by mohl mít tendenci páchat další trestnou činnost (srov. Sulaoja proti Estonsku, rozsudek ze dne 15. 2. 2005, stížnost č. 55939/00, § 64, nebo Pshevecherskiy proti Rusku, rozsudek ze dne 24. 5. 2007, stížnost č. 28957/02, § 68). V případě stěžovatele soudy dospěly k závěru, že dluhy přinášejí stěžovateli velké obtíže, a proto lze odůvodněně předpokládat, že by znovu páchal trestnou činnost. S tímto závěrem se však Ústavní soud nemůže ztotožnit, poněvadž charakter stěžovatelových dluhů nevypovídá o opodstatněnosti obavy před pokračováním v trestné činnosti, pro niž je stíhán, po propuštění stěžovatele z vazby. V těchto úvahách se navíc obecné soudy pohybovaly v natolik abstraktní rovině, že jejich odůvodnění nedostojí požadavku Ústavního soudu na konkrétnost rozhodovacích důvodů. Nadto nelze odhlédnout ani od toho, že to byl právě stěžovatel, který ve svých výpovědích o těchto dluzích hovořil, avšak vyjma obav před exekucí z jeho výpovědi nikterak nevyplynulo, že po propuštění na svobodu by nebyl schopen své dluhy splácet. Naopak, a to uznaly též soudy, i před vzetím do vazby měl legální příjmy. Úvahy obecných soudů, že dluhy stěžovatele odůvodňovaly pokračování předstižné vazby, tedy neobstojí, neboť nejsou podepřeny relevantními konkrétními skutečnostmi a v jimi předestřených konkrétních skutečnostech nelze shledat důvodnou obavu z bezprostředního a akutního opakování trestné činnosti.

32. Ústavní soud však nemůže dát za pravdu stěžovateli, že by při úvahách o vazbě soudy nemohly hledět na trestné činy, jichž se stěžovatel dopustil v minulosti a které byly posléze amnestovány rozhodnutím prezidenta republiky. Při úvahách o důvodnosti předstižné vazby totiž soud musí zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící pro její uvalení, přičemž mezi důležité aspekty zajisté náleží též předchozí trestná činnost. Soud tak může brát v potaz i dříve spáchané trestné činy, na něž se posléze vztahovala amnestie, i přesto, že zapříčinila, že se na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla odsouzena, resp. její trest je zahlazen. Z hlediska hodnocení osoby co do dispozic k trestné činnosti totiž není rozhodné, zda dříve páchaná trestná činnost již je či není zahlazena.

33. Závěrem musel Ústavní soud zvážit, zda vazební důvody předestřené obecnými soudy nezakládají opodstatněnost vazby alespoň ve svém souhrnu. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelem fiktivně uváděné trvalé bydliště ani existenci jeho dluhů nelze považovat za vazebně relevantní a řádně odůvodněné důvody, jedinými důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě by tak bylo ohrožení vysokým trestem odnětí svobody a předchozí trestná činnost. Jelikož předmětnými rozhodnutími bylo rozhodnuto již o pokračování vazby, přičemž v těchto případech Ústavní soud klade ještě přísnější podmínky pro nezbytnost omezení osobní svobody, nelze na základě těchto argumentů dospět k závěru o důvodné obavě o maření účelu trestního řízení či o pokračování v trestné činnosti. Jak totiž již opakovaně konstatoval Ústavní soud, účelem vazby nemůže být - viděno z pohledu ústavních garancí - zamezení páchání trestné činnosti samo o sobě. Jinak by totiž mohla být nařízena jakási forma detence osob, které páchají trestnou činnost, což by bylo v příkrém rozporu s garancemi, kterými ústavní pořádek limituje omezení osobní svobody osob odůvodněné veřejným zájmem na účinném postihování trestné činnosti [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 119/05 ze dne 21. 4. 2005 (U 8/37 SbNU 719)].

34. Nadto Ústavní soud míní, že rozhodnutí obecných soudů (především vrchního soudu) neobstojí ani z hlediska požadavků na adekvátnost odůvodnění soudních rozhodnutí. V judikatuře zdejšího soudu vystupuje konstantně opakovaná zásada, že ve vazebních rozhodnutích je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1348/07 ze dne 7. 7. 2008 (N 124/50 SbNU 79)]. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na § 125 trestního řádu). K parametrům odůvodnění pak ve své rozhodovací praxi Ústavní soud deklaroval, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení a na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele náležitým způsobem reagovat [srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. III. ÚS 677/07 ze dne 1. 11. 2007 (N 179/47 SbNU 371), sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Těmto zásadám posuzovaná rozhodnutí nedostála, neboť ačkoli stěžovatel ve své výpovědi při vazebním zasedání objasňoval mnohé důvody, které dříve vedly k uvalení vazby, soudy je ve svých rozhodnutích nikterak nezohlednily, a v podstatě pouze zopakovaly argumenty vyřčené v předchozích vazebních rozhodnutích, což Ústavní soud již dříve ve své judikatuře odmítl (viz výše). Soudy se například nikterak nevypořádaly s tvrzením stěžovatele, proč má své trvalé bydliště na jiné adrese, než se zdržuje, nebo s argumenty podepřeným příslibem, že tato skutečnost nebude překážkou vedeného trestního řízení, a pouze obecně odkázaly na odůvodněnost útěkové a předstižné vazby. Navíc je třeba dát za pravdu stěžovateli, že především rozhodnutí vrchního soudu je pouze zopakováním vazebních důvodů, aniž by tento soud jakkoli rozvedl jejich opodstatnění či se vypořádal s argumenty stěžovatele obsaženými ve stížnosti proti předchozímu vazebnímu rozhodnutí, což zajisté nenaplňuje požadavky na úplnost a přesvědčivost soudního rozhodnutí. Posuzovaná usnesení tak neobstojí ani z hlediska práva na spravedlivý proces.

35. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve svých úvahách a dovozeném právním závěru nemohl přihlížet a ani zaujímat žádné stanovisko k některým konkrétním okolnostem zmiňovaným Vrchním soudem v Olomouci teprve ve vyjádření k ústavní stížnosti, které Ústavní soud obdržel dne 12. 9. 2014 (zejm. informace, že stěžovatel byl v místě bydliště v letech 2012 a 2013 celkem 7x potrestán pro přestupky majetkové povahy). Podstatný pro hodnocení důvodnosti ústavní stížnosti je totiž obsah napadených rozhodnutí obecných soudů a spisového materiálu, a nikoliv argumentace vypracovaná teprve dodatečně. Jinak řečeno, ústavnost a věcná správnost napadených rozhodnutí obecného soudu musí být patrná přímo z jejich obsahu a nelze ji dodatečně zhojit vyjádřením k ústavní stížnosti.

VI. Závěr

36. Ústavní soud ze všech shora předestřených důvodů uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily právo stěžovatele na osobní svobodu garantované v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

37. Proto Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2086/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies