II. ÚS 2236/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Dědice, zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014, č. j. 1 To 212/2014 - 181, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas zaslanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým soud zrušil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 0Nt 4043/2014, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) a c) trestního řádu a nově rozhodl tak, že se stěžovatel podle ustanovení § 68 odst. 1 trestního řádu bere do vazby (pouze) z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) trestního řádu.

2. Stěžovatel čelí trestnímu stíhání ze spáchání zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku, zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Důvody tzv. útěkové vazby krajský soud shledal v ohrožení stěžovatele vysokým nepodmíněným trestem odnětí svobody a přihlédl rovněž k charakteru trestné činnosti, které se měl stěžovatel dopouštět dlouhodobě plánovanou, promyšlenou a konspirativní formou s výrazným ziskem. Dle krajského soudu tak převážily argumenty pro uvalení vazby nad argumenty svědčící ve prospěch stěžovatele, přičemž důležitým faktorem při rozhodování se stala též rozsáhlá síť vazeb obviněného na osoby s významným postavením. V potaz soud vzal též fakt, že stěžovatel vlastní nemovitost (apartmán) ve Španělsku a má navázány kontakty ve Švýcarsku. Důvod tzv. koluzní vazby pak dle soudu spočíval v důvodném předpokladu, že by stěžovatel působil na svědky s cílem vyvinit se nebo případně zmenšit rozsah svého zavinění.

3. Uvedené rozhodnutí podle stěžovatele zasáhlo do jeho práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, respektive soudy porušily povinnost poskytovat ochranu právům plynoucí z čl. 90 Ústavy České republiky. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v nedostatečném vypořádání se s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve stížnosti proti prvému rozhodnutí o uvalení vazby. Stěžovatel především vytýká, že pro naplnění útěkového vazebního důvodu není hrozba vysokého trestu sama o sobě dostačující, přičemž zdůrazňuje, že jeho kontakty v zahraničí nejsou natolik nadstandardní, aby mu v případě eventuálního útěku umožnily dlouhodobý pobyt či dokonce možnost skrývat se v cizině. Argumenty soudu tedy považuje za čistě abstraktní, stejně jako argumenty týkající se koluzní vazby spočívající ve skutečnosti, že stěžovatel má kontakty na celou řadu osob, které budou jako svědci teprve vypovídat.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a s obsahem vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud opakovaně vyřkl, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá).

7. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: www.nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde.

8. Ústavní soud ze spisového materiálu i rozhodnutí samotného zjistil, že krajský soud zvažoval různé důvody pro vzetí či nevzetí stěžovatele do vazby, které promítl též do odůvodnění napadeného usnesení, a zároveň se vypořádal s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve stížnosti vůči shora citovanému vazebnímu rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě. O náležitém vypořádání se s námitkami stěžovatele ostatně vypovídá fakt, že předchozí rozhodnutí okresního soudu zrušil, neboť neshledal odůvodněnou tzv. předstižnou vazbu, nýbrž pouze vazbu útěkovou a koluzní.

9. V případě útěkové vazby stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje především na nemožnost jejího uvalení pouze z důvodu hrozby eventuálního vysokého trestu. Ústavní soud se s touto argumentací stěžovatele - v obecné rovině - ztotožňuje, neboť opakovaně vyřkl, že "vazební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle § 67 písm. a) trestního řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu na straně obviněného, tedy "silnými" důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013). Obviněný je tedy oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality), a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi. Z napadeného rozhodnutí je však zřejmé, že rozhodující orgán měl tuto zásadu na paměti, protože z odůvodnění usnesení plyne, že vážil jak argumenty svědčící pro vzetí stěžovatele do vazby (výše trestu, charakter a forma trestné činnosti, vlastnictví nemovitosti v zahraničí, kontakty na osoby eventuálně nápomocné při útěku apod.), tak i argumenty nasvědčující opaku (dosavadní beztrestnost, rodinné vazby, bydliště). Bylo pak věcí obecného soudu, aby veškeré tyto argumenty zhodnotil a eventuálně dospěl k závěru o přiměřenosti omezení osobní svobody stěžovatele tak, jak se stalo v nyní posuzovaném případě. Z hlediska posouzení dodržení zásad práva na spravedlivý proces je přitom klíčové, že své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatele. Z odůvodnění napadeného usnesení se pak podává, že k závěru o opodstatněnosti vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu soud nevedla pouze výše eventuálního trestu pro pachatele, nýbrž souhrn dalších okolností, které ve svém důsledku svědčily o nutnosti vzetí stěžovatele do vazby, neboť z konkrétních skutečností vyplývala důvodná obava, že by stěžovatel svým útěkem či skrýváním se mohl zmařit průběh trestního řízení. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s úvahou krajského soudu, že tento závěr byl na základě logických argumentů učiněn s vyšší mírou pravděpodobnosti, když při rozhodování o vazbě nemohou být domněnky soudu absolutně prokázány, a byl tak zde dán preventivní charakter vazby.

10. Stěžovatel při zpochybnění důvodnosti útěkové vazby rovněž namítá, že krajský soud své rozhodnutí opřel též o abstraktní závěr založený na jeho vazbách na osoby s "významným postavením". K tomu Ústavní soud konstatuje, že tento argument nebyl nosným pro vzetí stěžovatele do vazby, nýbrž pouze jedním z mnoha, které v souhrnu vedly k vyřčeným závěrům. Je přitom zjevné, že v rámci této úvahy soud zvažoval rozličné poznatky získané ze spisového materiálu (včetně například zaznamenaných odposlechů), které skutečně nevylučovaly možnost, že by stěžovatel mohl zmíněné kontakty využít při vyhýbání se trestnímu stíhání. Jakkoli tedy lze tento argument krajského soudu považovat spíše za abstraktní, přičemž Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně odmítá, aby vazební důvody byly předestřeny ve výrazně abstraktní rovině, důležité je, že v daném případě byl pouze jedním z mnoha podkladů pro vyřčené závěry. Spíše nežli o svévolném postupu obecného soudu tak zmínění těchto argumentů nasvědčuje náležitému zvážení veškerých aspektů případu, neboť i soudem zmíněné úvahy mohou hrát roli při konečném rozhodování o proporcionalitě jednotlivých důvodů svědčících pro vzetí či nevzetí obviněného do vazby.

11. Za abstraktní považuje stěžovatel též důvody uvalení koluzní vazby. K otázce koluzní vazby Ústavní soud již dříve judikoval, že obecné soudy rozhodující o této vazbě "musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 264/98 ze dne 11. 8. 1998 (N 85/11 SbNU 261)]. Tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních skutečností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Již proto nemůže být koluzním důvodem vazby jen určitá důkazní situace, ale musí zde být konkrétní skutečnosti nasvědčující obavě, že obviněný koluzní záměry skutečně má [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 371/2000 ze dne 6. 9. 2000 (N 131/19 SbNU 205)]. Ústavní soud však nemůže dát za pravdu stěžovateli, že by odůvodnění koluzního důvodu vazby bylo natolik abstraktním, že by vybočovalo ze shora nastíněných zásad pro její uvalení. Ústavní soud sice uznává, že obecný soud se v úvahách nad hrozbou působení na dosud nevyslechnuté svědky a mařením objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání pohyboval v poměrně obecné rovině; na druhé straně však nelze stěžovatelovi přisvědčit, že by krajský soud hovořil pouze obecně o tom, že stěžovatel "má kontakty na celou řadu osob, které budou jako svědci teprve vypovídat." Naopak, krajský soud své obavy spojil s konkrétními osobami, když v podrobnostech odkázal na vyjádření státního zástupce k podané stížnosti, které je obsaženo ve spisu, a zároveň vytkl, že tyto osoby stěžovatel buď zná, nebo si případně může snadno zjistit místo jejich bydliště či pracoviště. Obecný soud tedy formuloval konkrétní důvody, které jej vedly k důvodnosti koluzní vazby, přičemž ona určitá abstraktnost vyplývá z nemožnosti konkrétně popsat jednání, které může eventuálně nastat teprve v budoucnu.

12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebního rozhodnutí a nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv věcně přehodnocovat. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014



Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2236/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies