II. ÚS 2101/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Kubese, zastoupeného JUDr. Petrou Kleislovou, advokátkou se sídlem Sokolská 536/22, Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2014, č. j. 51 Co 12/2014-143, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


1. Dne 19. 6. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato ústavní stížnost byla doplněna na základě výzvy Ústavního soudu zvolenou zástupkyní stěžovatele dne 25. 7. 2014. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a 4 čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny.

2. Stěžovatel se v řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí, domáhal - jako člen I. Družstevní záložny - náhrady škody ve výši 28.671,60 Kč s příslušenstvím. Podle názoru stěžovatele mu vznikla škoda v důsledku nesprávného postupu Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a v důsledku nesprávného postupu České národní banky a Ministerstva financí. Jádro stěžovatelovy stížnostní argumentace pak spočívá v tom, že zřídí-li stát instituci, která se má starat o bezpečnost vkladů, pak musí být důvěra v kontrolované subjekty plně zajištěna. Nesprávným úředním postupem je i nečinnost tam, kdy mělo být podle zákona jednáno.

3. Stěžovatel konkrétně namítá, že po uvalení nucené správy byla na příkaz nuceného správce odvezena do Prahy veškerá smluvní agenda záložny, jakož i ostatní doklady, a to bez provedení jakéhokoliv soupisu či protokolárního předání. Po vrácení těchto dokumentů tak nebylo možné zkontrolovat jejich úplnost. Po zavedení nucené správy nad záložnou byl přitom ustanovený správce jedinou osobou, která měla plnou kontrolu nad obchodními a účetními dokumenty záložny. Jestliže ale subjekt, na který je uvalena nucená správa, má mít reálnou možnost napadnout rozhodnutí a předložit důkazy na podporu svých práv, pak bez těchto dvou dokumentů, které nemá k dispozici, to není dost dobře možné [zde stěžovatel odkazuje zejména na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Družstevní záložny Pria a ostatní proti České republice z 31. 7. 2008, stížnost č. 72034/01].

4. Je sice pravda, že proti rozhodnutí o zavedení nucené správy bylo možné se odvolat k Ministerstvu financí. V čele Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami - proti jehož rozhodnutí by odvolání směřovalo - však stál ředitel jmenovaný a odvolávaný ministrem financí. Je tedy evidentní, že tento úřad byl závislý na orgánu moci výkonné a v žádném případě proto nemohl splňovat kritéria nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve světle těchto skutečností tak není relevantní, že Ministerstvo financí uvedlo ve svém rozhodnutí, vztahujícím se právě k I. Družstevní záložně, že přezkoumalo rozhodnutí jmenovaného úřadu o uvalení nucené správy v plném rozsahu. Soudy přitom až do konce roku 2002 nemohly přezkoumávat správní rozhodnutí po stránce věcné, ale pouze po stránce zákonnosti. V důsledku uvedených skutečností se tedy stěžovatel nemohl domoci prohlášení nezávislého a nestranného soudu, kterým by byla vyslovena nezákonnost rozhodnutí jmenovaného úřadu o zavedení nucené správy, či kterým by byl shledán nesprávný úřední postup státních orgánů. Je proto přepjatým formalismem, tvrdí-li městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, že základní předpoklad pro odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") chybí, neboť nebylo prokázáno, že při dohledu nad činností záložny došlo ze strany orgánů státu k vydání nezákonného rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu postupu. To platí tím spíše, že stěžovateli byla v tomto důsledku způsobena škoda ve výši 28.671,60 Kč, představující nevyplacenou část vkladů stěžovatele u jmenované záložny.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud v prvé řadě zcela odkazuje na ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jelikož vůči jím použité argumentaci nemá z ústavněprávního hlediska podstatnějších výhrad.

8. Pro stručnost proto postačuje konstatovat, že při zavedení nucené správy nad I. Družstevní záložnou nedošlo ke zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost, a ani nebyl shledán nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 8 (resp. § 13) zákona č. 82/1998 Sb. Naznačuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že v dřívější právní úpravě správního soudnictví [srov. část pátá - Správní soudnictví, ustanovení § 244 - § 250s zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2002] nebyl zaručen nezávislý přezkum správních rozhodnutí odpovídající požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tedy není přiléhavé vyžadovat pro posouzení otázky náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nutnost zrušení rozhodnutí či konstatování nesprávného úředního postupu, pak přehlíží minimálně možnost korekce v rámci řízení před Ústavním soudem, kde požadavky spravedlivého procesu byly i před konstituováním plnohodnotného správního soudnictví provedeného zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, naplněny. Využití této možnosti, ať už ze strany samotné záložny či jiného subjektu, však není ani tvrzena, a to i přesto, že právě v tomto kontextu mohla být případně využita i argumentace o nedostupnosti dokumentace záložny, resp. o vlivu této nedostupnosti na eventuální obranu záložny. Již to je tedy podstatný rozdíl oproti stěžovatelem odkazovaným rozsudkem Evropského soudu pro lidská ve věci Družstevní záložny Pria.

9. Ústavní soud dále uvádí, že ani samotný stěžovatel nepopírá, že I. Družstevní záložna měla v rozhodné době skutečně závažné hospodářské potíže. Úřad pro dohled nad družstevními záložnami přitom vůči ní aplikoval nejprve subsidiární prostředky mající vést k nápravě a teprve poté, co se ukázaly jako neúčinné, přistoupil k vyhlášení nucené správy. Městský soud správně uvedl, že Úřad pro dohled nad družstevními záložnami mohl využít své pravomoci pro zjištění nedostatků v hospodaření záložny, nikoliv však předejít úmyslnému, případně trestnému jednání řídících orgánů družstva volených a odvolávaných samotnými jeho členy. Bylo přitom prokázáno, že I. Družstevní záložna byla pravidelně upozorňována na nedostatky v hospodaření, nicméně tyto nedostatky se dále prohlubovaly a orgány záložny k tomu určené nezjednaly nápravu. Stěžovatel kromě konstatace, že nucený správce disponoval určitou dobu dokumentací záložny, v ústavní stížnosti nikterak nevysvětluje, v čem by měly být závěry o neutěšené ekonomické situaci záložny vlastně nesprávné, a proč by tedy k vyhlášení nucené správy vůbec nemělo dojít. Tento stěžovatelův přístup ale kontrastuje s odůvodněním ústavní stížností napadeného rozhodnutí, neboť zde je jednotlivým krokům orgánů veřejné moci, provádějících kontrolu záložny, věnována značná pozornost. Městský soud rovněž podle Ústavního soudu správně zdůraznil, že předmětem dozorové činnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami bylo provádět kontrolu jejich fungování a při zjištění nedostatků přijímat patřičná opatření k nápravě, tedy nikoliv, jak stěžovatel naznačuje, fakticky řídit jejich činnost. Negativní výsledek aktivit I. Družstevní záložny, které v případě stěžovatele vyústily v jím tvrzenou škodu, tedy nelze bez dalšího přenášet na stát - jak správně poznamenal Městský soud v Praze - jen proto, že vedení záložny nerespektovalo opatření a doporučení kontrolních orgánů.

10. Souhrnně řečeno, jen ve skutečnosti, že v rozhodné době absentoval efektivní přezkum rozhodnutí o uvalení nucené správy, nelze spatřovat hlavní či dokonce jedinou příčinu vzniku tvrzené škody, která stěžovateli vznikla. Stěžovatel se tak ocitá v určité argumentační "pasti", když na straně jedné státu vytýká, že řádně nekonal, ač konat povinen byl, nicméně současně Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami přijaté rozhodnutí o uvalení nucené správy považuje za nesprávné. Za škodu, způsobenou stěžovateli, proto neodpovídá stát, jak správně konstatoval v napadeném rozsudku městský soud, nýbrž příčinou jejího vzniku byla činnost a způsob vedení I. Družstevní záložny. Odpovědnost, že v čele této záložny stály nekvalifikované či nezodpovědné osoby, nelze na stát přenášet.

11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2101/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies