II. ÚS 2436/14

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HAPPY END CZ, a. s. se sídlem Argentinská 3/772, Praha 7, zastoupené Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem Vodňanského 538/4, Praha 6, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 3. 2012, č. j. 4 C 209/2009 - 61 ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 3. 2012, č. j. 4 C 209/2009 - 74 a ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 31. 1. 2013, č. j. 4 C 209/2009 - 119, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2013, č. j. 23 Co 400/2012 - 125, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4 2014, č. j. 21 Cdo 199/2014 - 150, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 21. 7. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a ve smyslu čl. 11 Listiny.

2. Soudy podle názoru stěžovatelky v řízení, v němž se žalobce úspěšně domohl určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného mu stěžovatelkou, postupovaly přepjatě formalisticky, aniž by zohlednily konkrétní okolnosti případu. Žalobce se totiž mimo jiné (podle tvrzení stěžovatelky) v pracovní době věnoval svému podnikání - využíval k tomu její počítač a služební telefon. Stěžovatelka se přitom o rozsahu neplnění pracovních povinností žalobcem dozvěděla až poté, co bylo okamžité zrušení pracovního poměru vypracováno - proto tento rozsah v jeho textu nemohla specifikovat. Stalo se tak, teprve když v kanceláři žalobce objevila materiály související s jeho podnikáním. Podle názoru stěžovatelky žalobce v měsíci lednu roku 2009 rovněž zneužil její telefonní linku, čímž jí způsobil škodu ve výši 321,77 Kč, neboť nejméně 95 minut a 4 sekundy telefonoval, ač i za tento časový úsek dostal od stěžovatelky mzdu ve výši 415 Kč (celková škoda tak podle stěžovatelky činí nejméně 736 Kč). Nadto dal žalobce výpověď, kde stěžovatelce podle jejího mínění vyhrožoval (některé dokumenty týkající se vnitřních záležitostí stěžovatelky dokonce předal Státnímu úřadu inspekce práce). Proto podle názoru stěžovatelky nebylo možno po ní spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby.

3. Z příloh přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že žalovaný se žalobou proti stěžovatelce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a dále zaplacení částky 71.137 Kč s příslušenstvím. Shora citovaným rozsudkem ze dne 1. 3. 2012 Obvodní soud pro Prahu 7 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru, které dala stěžovatelka žalobci podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") je neplatné. Posléze doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 rozhodl tento soud, že o zbývající části nároku žalobce na náhradu mzdy ve výši 71.137 Kč a o nákladech řízení bude rozhodnuto poté, co rozsudek z 1. 3. 2012 nabude právní moci.

4. Své rozhodnutí ohledně neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru prvostupňový soud odůvodnil tím, že žalobce vykonával u stěžovatelky funkci ekonoma společnosti. S náplní práce bylo spojeno kompletní vedení účetní agendy společnosti včetně mezd a daní, finanční analýza a prognostika. Podle pracovní smlouvy měl žalobce povinnost včas upozornit stěžovatelku na nebezpečí vyplývající ze stavu účetnictví nebo z důvodu nevhodného rozhodnutí vedení stěžovatelky. Rovněž odpovídal za plynulý chod účtárny. Během doby, co žalobce pro stěžovatelku pracoval, neměla podle obvodního soudu stěžovatelka proti žalobcově práci námitky a ještě v prosinci roku 2008 mu poskytla odměnu. Naopak žalobce podle zjištění obvodního soudu dbal důsledně při své práci na dodržování právních předpisů zejména v oblasti daní a účetnictví. Protože ale v tomto ohledu nenašel u stěžovatelky náležitou podporu, dal dne 15. 2. 2009 písemnou výpověď, v níž svou nespokojenost se stavem a směřováním stěžovatelky podrobně rozvedl. Za dané situace obvodní soud uzavřel, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany stěžovatelky bylo pouhou reakcí na výpověď z pracovního poměru, kterou dal žalobce. Žalobce stěžovatelce podle obvodního soudu žádnou škodu nezpůsobil a chod stěžovatelky nenarušil, neboť své úkoly přes drobná pochybení (soukromé hovory ze služebního telefonu a kopírování daňového přiznání své manželky) plnil bez závad.

5. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, jelikož se zcela ztotožnil s jeho závěry. Zejména zdůraznil, že okamžité zrušení pracovního poměru musí být provedeno v co nejkratší době poté, co se zaměstnavatel dozvěděl o jeho důvodu. Jak ovšem vyplývá z písemného úkonu stěžovatelky, okolnosti, které měly podle stěžovatelky odůvodňovat okamžité zrušení pracovního poměru, se měly odehrát v rozsahu několika měsíců. Stěžovatelka tvrzená pochybení přitom žalobci ani náležitě nevytkla, natož aby postupovala řádně podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, domnívala-li se, že jsou splněny podmínky pro jeho aplikaci.

6. Následné dovolání stěžovatelky bylo výše nadepsaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu byl shledán zcela souladným s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, jakož i k otázce míry intenzity porušení povinnosti zaměstnancem v kontextu tohoto zákonného ustanovení.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud ve svých úvahách vycházel z ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, jehož výklad byl v projednávané věci činěn sporným, a zaměřil se na otázku, zda ve způsobu jeho výkladu či aplikace lze spatřovat ze strany obecných soudů protiústavní pochybení. Podle tohoto ustanovení platí, že "[z]aměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, [...] porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem."

10. Ústavní soud nepovažuje za nezbytné opakovat shora citované závěry obecných soudů, k nimž nemá z ústavněprávního hlediska žádných výhrad. Tyto závěry ostatně konvenují ustálené judikatuře Ústavního soudu [z poslední doby viz např. usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 1471/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], podle níž okamžité zrušení pracovního poměru je výjimečným institutem pro případ, že vytýkané jednání zaměstnance je nepochybné a má natolik závažný charakter, že po zaměstnavateli nelze za dané situace spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával ani po výpovědní dobu.

11. Takto nazíráno shledává Ústavní soud jako velmi nepřesvědčivou argumentaci stěžovatelky, která důvody okamžitého zrušení pracovního poměru spatřuje především v tom, že žalobce ohrozil její majetek tím, že z její telefonní linky protelefonoval 321,77 Kč. Podobně, zdůrazňuje-li stěžovatelka, že žalobce zneužíval její "výrobní prostředky" (stěžovatelka tím míní kancelářskou techniku) ke svým podnikatelským účelům, je toto její tvrzení značně nekonzistentní, neboť stěžovatelka současně uvádí, že žalobce se svými ekonomickými aktivitami zabýval s jejím souhlasem, pouze tak neměl činit v pracovní době. V daném případě navíc nelze přehlédnout, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručeno dne 25. 2. 2009, tedy teprve poté, co podal dne 15. 2. 2009 výpověď z pracovního poměru sám žalobce. Za této situace by okamžité zrušení pracovního poměru muselo být odůvodněno vskutku velmi závažným porušením povinností žalobce jako zaměstnance, což se však s ohledem na učiněná skutková zjištění zcela zjevně nestalo. Jak totiž plyne i ze shora uvedeného, stěžovatelka neměla k vlastní práci žalobce výtky (ostatně na této linii nestojí ani sama ústavní stížnost), a dokonce mu ještě v prosinci roku 2008, tedy bezprostředně před podáním výpovědi a okamžitým zrušením pracovního poměru, udělila odměnu.

12. Pokud stěžovatelka tvrdí, že o "masivnosti" porušování pracovních povinností se dozvěděla teprve poté, co přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru, svědčí tato skutečnost o nesprávném pochopení tohoto právního institutu. Důvod pro toto opatření totiž musí mít zaměstnavatel postaven najisto ještě předtím, než k němu přistoupí, a nemohou postačovat jen určité indicie či podezření v tomto smyslu [srov. např. Vysokajová, M. a kol. Zákoník práce: komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 113 a násl. (komentář k ustanovení § 55)].

13. Z těchto důvodů byla podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2436/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies