I. ÚS 4885/12

16. 09. 2014, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Lauka, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 22 Cdo 170/2011-478, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2009, č. j. 29 Co 275,276/2009-424, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 1. 2009, č. j. 12 C 206/2000-382, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Včasnou ústavní stížnosti, která po doplnění splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastnil jako žalovaný.

Žalobou ze dne 6. 10. 2000 se žalobkyně Anna Lauková, jako bývalá manželka stěžovatele domáhala vypořádání zaniklého společného jmění. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 28. 1. 2009, č. j. 12 C 206/2000-382, bylo rozhodnuto tak, že do vlastnictví stěžovatele se přikazují finanční částky 181 945,57,- Kč, 18 777,- Kč, 47 443,- Kč, 201 000,- Kč a 97 462,50,- Kč a rovněž zahradní chatka v hodnotě 2 904 050,- Kč. Stěžovateli byla dále uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1 725 339,- Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění zejména uvedl, že při vypořádání vycházel z § 143 až 151 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. K argumentům stěžovatele, který tvrdil, že nemovitost a finanční částky uložené na účtech do společného jmění nepatřily, soud prvního stupně dodal, že je na stěžovateli, aby tuto skutečnost prokázal, tedy že důkazní povinnost ohledně rozsahu společného jmění přechází na manžela, který tento rozsah zpochybňuje. Stěžovatel však důkazní břemeno neunesl.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatel i žalobkyně odvolání. Výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 24. 11. 2009, č. j. 29 Co 275,276/2009-424, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že hodnota zahradní chatky činí 5 000 000,- Kč a částka na vyrovnání podílů činí 2 773 314,- Kč. Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. K odvolání stěžovatele odvolací soud uvedl, že bylo pro opožděnost odmítnuto. Změna hodnoty zahradní chatky a částky na vyrovnání podílů byla provedena na základě odvolání žalobkyně a byla zdůvodněna nutností zohlednění obecné ceny ke dni rozhodnutí soudu, nikoliv zahájení řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. V něm odvolacímu soudu i soudu prvního stupně vytýkal, že do společného jmění manželů nesprávně zahrnuly také zahradní chatku. Konkrétní výtky se týkaly nezohlednění obsahu kupní smlouvy k nemovitostem, zejména ujednání, že kupní cena nemovitosti bude uhrazena z prostředků, které nespadaly do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V době uzavření smlouvy bylo k nabytí její účinností nutno ji registrovat u státního notářství, které mělo odstranit pochybnosti o vlastnictví, resp. bylo povinno zkoumat otázku, zda žalobkyně s kupní smlouvou souhlasila. Další pochybení odvolacího soudu mělo spočívat v chybném určení ceny předmětné nemovitosti. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, č. j. 22 Cdo 170/2011-478, bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že ve vazbě na rozhodnutí o zahrnutí nemovitosti do zaniklého společného jmění manželů, je dovolání nepřípustné, neboť odvolací soud v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatel nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu, která by přípustnost dovolání zakládala. Přesto však Nejvyšší soud v odůvodnění rozvedl, proč je závěr soudu prvního stupně a soudu odvolacího v tomto bodě správný. Ve vztahu k výtkám týkajícím se stanovení hodnoty nemovitosti odkázal na dřívější judikaturu, kdy uvedl, že odvolací soud správně vycházel z hodnoty ke dni vypořádání a vyplývající ze znaleckého posudku.

II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s napadenými rozhodnutími obecných soudů. Má za to, že těmito rozhodnutími bylo dosaženo stavu porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces.

První zásadní výtka postupu obecných soudů se týká zahrnutí nemovitosti do režimu společného jmění manželů, což mělo být v rozporu s hmotným právem. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že v řízení neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že nemovitost netvoří součást společného jmění manželů. V situaci, kdy měl soud za to, že stěžovatel neunese důkazní břemeno, měl postupovat podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu a stěžovatele vyzvat, aby označil důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatel sice v řízení byl poučen, avšak poučení neupozorňovalo na možné následky nesplnění výzvy. Stejným nedostatkem se mělo vyznačovat poučení o koncentraci řízení podle § 118c občanského soudního řádu. K navrženým důkazům uvedl, že některé z nich nebyly soudy provedeny. Stěžovatel se závěrem věnuje i vnitřním rozporům v hodnocení provedených důkazů.

S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů, s vyjádřeními účastníků a vedlejšího účastníka a s předloženým spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná.

K návrhu na zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud uvádí, že v tomto bodě se jedná o návrh nepřípustný. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že odvolání stěžovatele bylo odmítnuto pro opožděnost a rozsudek soudu prvního stupně byl změněn na základě návrhu žalobkyně, je nutno ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout pro nepřípustnost.

K návrhu na zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,
sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku zakotveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Takový zásah však v nyní souzené věci nebyl.

Podstata ústavní stížnosti spočívá jednak ve výtkách proti aplikované právní normě, jednak ve výtkách proti pochybení obecných soudů v řízení o návrhu žalobkyně.

K výtkám, které se týkají aplikace ustanovení občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013, Ústavní soud uvádí, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení. Jak soud odvolací, tak i Nejvyšší soud v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně rozvádějí svůj závěr, že předmětná nemovitost byla skutečně součástí společného jmění manželů, resp. závěr o skutečné hodnotě nemovitosti ke dni vypořádání společného jmění. V tomto bodě tak nelze v postupu obecných soudů spatřovat žádné nedostatky.

Co se týče výtek procesního charakteru vztahujících se zejména k poučovací povinnosti soudů vyplývající z § 118a a § 118c občanského soudního řádu a k opomenutým důkazům, Ústavní soud uvádí, že ani jim nelze vyhovět. Tento závěr vyplývá jednak ze skutečnosti, že ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně není přípustná, jednak ze skutečnosti, že stěžovatel tato pochybení nevytkl v rámci podaného dovolání. Nad rámec uvedeného však Ústavní soud uvádí, že z předloženého spisu vyplývá řádné splnění poučovací povinnosti, resp. řádné vypořádání se s návrhy stěžovatele na provedení dokazování a jeho tvrzeními.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.

IV.
Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh nepřípustný a ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2014


Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4885/12, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies